Eva Hudečková umí vyprávět.

Když před lety opustila poměrně slibně se rozvíjející hereckou dráhu, bylo to do značné míry proto, že nechtěla vyprávět slova jiných, a navíc často tak, jak si vyprávění představoval někdo jiný (třeba režisér). Kromě toho se jí zajídalo vtělovat se do osob v dějích, které neměly co říci ani jí, ale ani divákovi.

Odešla od herectví ale také proto, že chtěla vyprávět sama za sebe.

Eva Hudečková

Brzo jí muselo dojít, jak velký rozdíl je mezi prací na jevišti a za psacím stolem. Divadlo je přece jen společné dílo, na němž pracuje více lidí. Samota za psacím stolem může být někdy hodně tíživá.

Jenže dobrý autor umí žít svými hrdiny (a s nimi).

A právě v tom je síla vyprávění Evy Hudečkové.

(Dodatek v závorce: Evu Hudečkovou znám ještě z časů, kdy se jmenovala příjmením Trejtnarová a hrála divadlo. Mám ji rád už od té doby, a vážím si jí stejně dlouho. Konec dodatku v závorce.)

Nejdůležitějším je pro ni vztah k dobru a zlu. Eva Hudečková dobro vášnivě hledá, zatímco zlo ji děsí.

To bylo naprosto jasné už v jejím prvním románu. Bezhlavá kobyla z roku 1992 se zabývá tragédií života v totalitě.

Od té doby ušla Eva Hudečková hodně dlouhou cestu (a sepsala řadu knih, ale také televizní seriál a rozhlasové hry).

Až dokráčela ke svému nejnovějšímu románu jménem Veselice.

Eva Hudečková v něm neodpovídá nijak zevrubně na otázky jako kdy se její příběh děje, nebo kde. O to více ji zajímá odpověď na otázku kdo.

Veselice je o lidech. Ale ano, místa děje vidíme, ovšem tak, že se můžeme jenom dohadovat, kam je umístit. A pokud jde o čas, příběh se mohl stát v nejrůznějších dobách. Eva Hudečková má prostě ráda určitou dávku tajemna.

A má také vzácný dar: dovede prostými slovy načrtnout, kde v tu kterou chvíli jsme a kdo je ten, o němž v tu kterou chvíli zrovna čteme. Na první pohled to vypadá, jako bychom četli řadu příběhů mezi sebou nějak spojených. Na druhý pohled také.

Napsat takhle celý román, aby měl jak hlavu, tak patu, to je těžká práce. Eva Hudečková úkol, který si uložila, zvládla. A k tomu skvělou češtinou.

Při čtení má člověk pocit, že většina událostí se odehrála tak nějak tady nebo jinde, teď nebo jindy. Ale rozhodně ve skutečnosti.

Jakkoliv autorka pracuje v popisu okolností hlavně s náznakem, čtenáři se často stane, že tu buď trne úzkostí nad osudem postavy, která se mu právě nabízí, či tam zuří zlobou nad činem jiné postavy.

Udržet čtenářovu pozornost při všech těch zvratech není snadné, ale takhle vtáhnout čtenáře do děje je ještě složitější. I z tohoto úkolu vychází Eva Hudečková se ctí.

Tématem života i díla Evy Hudečkové je věčný střet mezi prachobyčejnou lidskou lhostejností, která nakonec vyústí v závist, zlobu a mstivost na jedné straně, a zcela obyčejnou láskou, tvořivostí, kterou vede touha poznat svět, a která vrcholí schopností obětovat třeba i sebe sama ve prospěch lidské slušnosti.

Přiznejme si, že v dnešní době vidíme, alespoň na povrchu věcí, mnohem více jevů záporných než těch opačných. To Evu Hudečkovou samozřejmě dráždí, proti tomu se snaží bojovat ze všech svých sil.

Ty jsou nemalé. Nadaná autorka, s očima neustále otevřenýma, tu podstupuje bitvu možná donkichotskou, ale současně bitvu nezbytnou.

Veselici k její naléhavosti pomáhají také znamenité ilustrace Lucie Seifertové, která zde dostala dost prostoru ke zdůraznění jen zdánlivé tajemnosti příběhu.

Nakladatelství Petr Prchal je na světě 14 let, od roku 2003, a už jen pohled do jeho stručných dějin dává tušit, že jde o nakladatelství, které má podobné cíle jako autorka Veselice Eva Hudečková.

Zda někdy lidstvo pochopí, že lhostejnost, z níž vyplývají další zrůdné vlastnosti, působí na jeho vývoj jako zhoubná choroba, to se nedá ani předpovídat, ale ani očekávat.

Ale ti, jimž budoucnost lidstva leží na srdci, vědí, že vzdát ten boj znamená záhubu.

Právě k takovým patří Eva Hudečková, a její Veselice, jakkoliv hodně realisticky neveselá, to dokazuje.