KNIHA: Už pátá o Ferdinandu Peroutkovi
Všech pět knih má společného hlavního protagonistu, ale každá je svým způsobem ojedinělá, jedinečná. Vítězslavu Houškovi se podařilo představit
nám novináře Ferdinanda Peroutku ve vztahu k prvnímu prezidentu naší republiky, kterého jako málokdo z mnohých T. G. Masaryka poznal, pochopil, pokritizoval a ocenil. O autorovi této poslední knížky lze rovněž říci, že má prostudovány život a dílo Ferdinanda Peroutky do podrobných detailů.
Ještě před tzv. vítězným únorem 1948 se rozhodovali čeští novináři poctít svého nejvýznamnějšího člena tehdejší Cenou Karla Havlíčka Borovského. Porota se dohadovala a posléze se připojila k mínění básníka Jaroslava Seiferta: „Dejte tu cenu Ferdinandu Peroutkovi. Z nás je nejlepší“. V dějinách žurnalistiky přetrvávají ve vší úctě obě jména dosud, dokonce po listopadu 1989 zcela zaslouženě nejlepší současní novináři jsou odměňováni Cenou Ferdinanda Peroutky.
Přínos Vítězslava Houšky je zejména v tom, že nejprve sám vypráví o Masarykově humanitě v praktické politice, že kromě Ferdinanda Peroutky vzpomíná ještě dva kritiky T. G. Masaryka, jímž byl profesor lékařské fakulty František Mareš, až příliš zaťatý a zatrpklý nacionalista, nesouhlasící s Masarykovým realismem, a tím druhým byl historik Josef Pekař, který se přel s TGM o českou otázku třicet let. Věcně, korektně se vší tolerancí k názorům druhého. A do této diskuse o národní otázku, více z hlediska české národní povahy, se vložil také Ferdinand Peroutka. Ten polemizoval s Masarykovou filozofií dějin. Ve známém seriálu Jací jsme dokazoval, že naše národní osvobození nenavazovalo na českobratrství, ale na srozumitelnější osvícenství francouzské.
Masaryk se proti svému kritikovi, kterému bylo tehdy 27 let, nijak nezatvrdil, ale naopak přizval ho mezi své nejbližší intelektuální přátele a spolupracovníky. A nejen to – věnoval mu milión korun na nový časopis Přítomnost, do kterého přispívali samozřejmě zpočátku nejvíce oba. A v této souvislosti je další přínos Vítězslava Houšky v kapitole Masaryk a mladší generace, což si znalci mohou vyložit jako doplněk k podobným článkům, které do Přítomnosti napsali „pátečníci“ Karel Čapek nebo Josef Kodíček. Všímá si zejména nejen Masarykovy diagnózy, ale také terapie a tzv. buditelské psychologie, sympatické mladým lidem a pragmatikům.
Jakmile se v knize začteme do několika charakteristických a typických „peroutkovských“ článků o TGM (z Přítomnosti jsou to články Dědictví po něm, Zástupové, Co by dělal dnes Masaryk, ze Svobodné Evropy Masaryk a Beneš, Masaryk zůstává vůdcem, Masarykovské tradice, Český realismus, Mistr starých hodnot, Naše nynější krize), oslovují nás současně spojovací texty autora této knihy, které jsou velmi výstižné a vlastně nás provázejí dvěma životy: Masarykovým a Peroutkovým. Jde o zdařile naplněnou koncepci a navíc – Vítězslav Houška nám připomíná některé rádoby zapomenuté dokumenty doby (například krásný dopis Karla Čapka, který poslal Ferdinandu Peroutkovi o srovnání Masaryka a Hitlera, nebo stať Masaryk a Švehla, jehož si Peroutka nesmírně považoval, protože byl po Masarykovi „tím druhým“, velice objektivní je Houškova kapitola Prezident a jeho žák Edvard Beneš, a tklivá, upřímná předzávěrečná kapitola Úděl exulantů).
Kolik síly a invence je v 85letém autorovi Vítězslavu Houškovi, který jen za poslední dobu vydal pět svých „masarykovských“ knížek a třebaže už mu zdraví tolik neslouží, přišel si pobesedovat mezi své přátele, aby neseděl jenom u počítače a nebrouzdal stále po internetu. Za to všechno mu patří velký dík, zaslouží úctu i obdiv. Dokáže psát svěžím způsobem, má bystré postřehy, značné zkušenosti, bohatství zážitků a svědectví. Což o to - to mají lidé jeho věku také, ale jen málokterý z nich se dokáže veřejně o tu svou životní žeň podělit.
