Upřímnost, ta chce odvahu. Ba dokonce, jak se kdysi vyjádřil americký lékař Dr. Eric Berne, upřímnost ve vztahu mezi dospělými, ta chce odvahu v první řadě. Dr. Berne totiž o tom (a mnohem jiném) sepsal před mnoha lety knihu o hrách, které hrají lidé mezi sebou (Games People Play), jíž se, mimochodem, částečně inspiroval i známý český lékař, Dr. Miroslav Plzák. A tam to stojí černé na bílém.

Arnošt Lustig v rozhovoru s Karlem Hvíždalou, který pod názvem Tachles, Lustig vydala Mladá fronta, je upřímný, a tudíž i odvážný, až to člověku vyráží dech. I člověku, který dobře zná jak Lustiga, tak Hvíždalu.

Na vysvětlenou: tachles je starý židovský obrat, který znamená něco jako k věci. Hvíždala, který s Lustigem už dříve pořídil vzácně zajímavé rozhovory, se v tomto případě se spisovatelem domluvil na několika zásadách. V první řadě, Lustig se mu musel zavázat, že upustí od odrážení otázek vtipy. Na tohle mu naletěla spousta novinářů (ale i jejich čtenářů), kteří se radovali nad kouzelnými žertíky, aniž by si uvědomili, že se Lustig obratně vyhýbal odpovědím na otázky, které ho buď nebavily, nebo mu nebyly příjemné. Za tento ústupek ovšem musel Hvíždala Lustigovi zaplatit: podělil se s ním rovným dílem o honorář za knížku. A další zásadou bylo, že kdykoliv měl Hvíždala pocit, že mu Lustig odbíhá od tématu, vrátil jej již zmíněným výrazem: tachles.

Nesluší se prozrazovat, které otázky a odpovědi má recenzent za ty, které z rozhovoru, už tak zajímavého, činí dílo doslova výjimečné. Nechť postačí, že takových míst je v té knížce několik, a jedno zajímavější než druhé.

Aby si takhle mohli vyprávět, museli zpovídající a zpovídaný k sobě cítit naprostou důvěru. A aby to zveřejnili, museli také - oba dva - cítit naprostou důvěru ke čtenáři. To je strašné množství důvěry. Svědčí to také o optimismu obou účastníků. Když si potažmo uvědomíme, že v době konání rozhovoru (od dubna do srpna 2010, v restauraci hotelu Union v Praze-Nuslích (hrome, to musel být účet! A to spropitné! Chtěl bych tam být vrchním!) třiaosmdesátiletý Lustig pokračoval v léčbě rakoviny, s níž bojuje už pár let, je to čin o to obdivuhodnější.

Knihu o 159 stránkách velice vkusně, účelně, čistě a elegantně upravila Clara Istlerová. Fotografie Jana Malého ml. jsou výstižné a obsah umocňují, snad právě proto, že jsou podány v černobílém provedení.

Tachles: tahle knížka stojí za to, abyste si ji přečetli, i za to, abyste se k ní později ještě vraceli. Tolik odvážné upřímnosti jste totiž už dlouho nezažili.