Rychlé šípy nadále drží rekord. Tedy… Možná bude těch rekordů vícero, ale především jde o nejdelší český komiks s klubovní tematikou. Má 330 stran. Ale do světa širého se nevylupoval snadno.

První stránka byla uveřejněna v pátek 16. prosince 1938 na zadní ploše časopisu Mladý hlasatel, ale první pokus o kompletní vydání pochází teprve z momentu šedesát let potom (1998); věčný kluk Jaroslav Foglar (1907-1999) ho ještě mohl číst. Miloslav Šimek vzpomínal na moment, kdy autor knihu prvně spatřil. Jak se vrátil na lůžko, aby si zalistoval, i když měl vystupovat v televizi. Ale každý z nás by byl dojat.

V jedné anketě se staly Rychlé šípy i druhým nejlepším českým komiksem, a to za Saudkovou a Macourkovou prací Muriel a andělé. Tyto dva příběhy nemá smysl srovnávat, i když se na první pohled zdá, že tvůrci Muriel pochytali velkou část galaktických snů, zatímco Foglar sní s nohama na zemi. Nepouští se do fantazií. To je pravda. I když… Rychlonožka z jeho komiksů nám opakovaně procitá před očima a brzké ranní vstávání mu činí nejvýraznější obtíže ze všech členů klubu. Jistě tomu bude také proto, že byl „pytlem na spaní“ a uměl se do snů ponořit nejhlouběji. Vybavuji si v té souvislosti poslední obrázek 53. příběhu Rychlé šípy na stopě tuláka (Mladý hlasatel ze 3. února 1940) a slova vepsaná Janem Fischerem do nitra bílé bubliny: „Slyšte - slyšte - zloději! Někdo piluje zámek!“ S nelíčenou hrůzou se s tím varováním na lůžku vztyčuje Červenáček, aby se dočkal Mirkovy odpovědi: „Ale lehni, ty panikáři, to jen Rychlonožka chrápe!“

Nepřipadá vám ale zvláštní, že není nejlepší Rychlonožkův kamarád Červenáček s to identifikovat zdroj chrápaní ani navzdory tomu, že mu přítel sní po boku, tváří přivrácen? Vyvozuji z toho cosi, co už přede mnou muselo napadnout mnohé. Červenáček žertuje. Nic víc, nic méně. Listuji dál a v 74. příběhu Rychlé šípy v obležení (Mladý hlasatel z 29. 6. 1940) tentýž Rychlonožka zívá poté, co procitl na pískovcové terase. Zrovna se schyluje k válce, i když jen klučičí, a tento mameluk by spal. Zbylí čtyři členové klubu nepůsobí ospale, a to vlastně za žádných okolností; ale Rychlonožka je očividně miláčkem noci a snů.

V pokračování Rychlé šípy v rachotu hromů (Mladý hlasatel 2. 8. 1940) se díky němu lze seznámit se slovy klubovního budíčku, jehož melodii vytrubuje k zenitu Jarka Metelka: „Vstávej, vstávej, lenochu ospalý, vstávej, vstávej, sluníčko svítí!“ V 96. příběhu Rychlé šípy hledají Tondu Pírka (Mladý hlasatel 18. 1. 1941) se pak Mirek Dušín (obrázek jedna) vymezí následovně: „Jsem rád, že jste dostali všichni z domova svolení k dvoudenní výpravě! Ale co dělá Rychlonožka? Už tu měl dávno být!“ Odpověď? „Uvidíte, že zase zaspal! Vytáhnu ho z postele!“ nabízí se Červenáček, a tedy kluk z téhož domu, kde navíc mají klubovnu. „Člověče, vždyť jsi měl být dávno před domem na srazu!“ vyčiní nato Rychlonořkovi. „A próóóč?“ diví se žlutozelené pyžamo. „A jak tóóó? To už je himbajs ráno? Počkejte na mě, jsem tam za tři minuty!“ Slovo chlapa. Taky bude splněno. Ale vzhledem k té okolnosti, že si vojín Rychlonožka pod svetrem ponechal pyžamo a doma lyži, ho Mirek Dušín striktně vrací. „Á, dobré jitro, vašnosti,“ směje se Jarka Metelka. „Už se pán ráčil vydadat, že ano?“

115. pokračování Rychlé šípy na výzkumech bylo poprvé otištěno ve speciálním ostravském časopise Rychlé šípy z dubna 1970, ačkoli vzniklo už za druhé světové války, a je uvedeno analogickým Dušínovým dotazem pro jiné ráno: „Kde zase vězí ten Rychlonožka?“ Jarka Metelka (s Dušínem tvoří obdobnou dvojici, jako tvořili Gedeon Spilet a Cyrus Smith) reaguje: „Asi zaspal. Jako obyčejně!“ „Pojďme mu zahrát k posteli na pochod,“ navrhne Jindra Hojer alias Rychlonožkovo „ublízané potěšení“, což je tradiční klubovní hláška. Načež ospalce poprvé v dějinách spatříme v kanafasu. Chlapci se soustředí u postele, Mirek Dušín drží kytaru a Jarka mandolínu, kterýžto nástroj Foglar ovládal. A text následující písničky? Vždy mi, nezlobte se, připadal lehce debilní. „Už sluníčko z lůžka vstává, brnky, brnky, brnk! Maminka snídani dává, brnky, brnky, brnk!“ Rychlonožka reaguje slovy: „Á, vítám vás - a jejda - a to mně jsou hosti - koukejme se - víte, nám totiž zaspal budík!“

I 129. díl Rychlé šípy na svatodušní výpravě (Vpřed 28. 5. 1946) začíná marným čekáním před domem. „Takhle zmeškáme vlak!“ mrmlá Mirek a vyzve Jindru, aby něco podnikl.

„Bez starosti,“ povídá ublízanec, „já ho popoženu!“ Ale Rychlonožka si neví rady s přehnaně velkou množinou zavazadel - včetně peřiny. Navíc máti Rychlé šípy bezelstně prosí, aby mu duchnu někdo vzal. Vše svědčí o Rychlonožkově nepoučitelnosti, anžto už předválečná generace znala v pořadí 18. příběh Rychlé šípy mají neklidnou noc (Mladý hlasatel z 22. dubna 1939), ve kterém Rychlonožka hned na začátku rozjímá nad kopci jakéhosi haraburdí. To čeká na stole i židli, zatímco se procitnuvší výletník drbe ve vlasech: „Kam já to všechno nacpu, to nevím. Potáhnu to asi za sebou na dvoukoláku!“ Ale vozík zůstává v kůlně, takže se „Rychlonožka“ plouží pod vahou batohu jako hlemýžď. Zůstane daleko za ostatními a pod strašlivou tíží by nakonec jistě pošel co ponrava. Usedá u cesty: „Jděte sami, já tady asi umřu!“ „Ještě že jsi nevzal s sebou taky ždímačku na prádlo a piáno!“ chichotá se Červenáček, jeho úhlavní kamarád, a v umírněnější podobě se motiv vrací na druhém obrázku 216. pokračování Rychlé šípy začínají hru o totem (ze Vpředu z 10. 5. 1948). Tam sledujeme jiné ráno a Rychlonožka před sebou koulí ohromnou konzervu, která se nevešla do torny. Hned na druhé tabuli 228. příběhu Rychlé šípy v Údolí záhad (z časopisu Rychlé šípy z června 1970) pak ten samý klubovní vtipálek lamentuje: „Jak já jen tohle všechno, himbajs, zabalím, to nevím! Asi budu muset nechat doma krabičku poslední záchrany!“ A ve čtvrtém obrázku 293. příběhu Rychlé šípy se vydávají na skalní říčku (z časopisu Rychlé šípy z dubna 1971) se i sama jeho máti podiví: „Prosím tě, nač si bereš s sebou šest párů ponožek a čtvery trenýrky?“ Načež Rychlonožka velmi poutavě parafrázuje Mirkovo vylíčení Jižních Čech - a podobná schopnost parafrázovat je pro něj skutečně typická, jak dokazují starty příběhů Rychlé šípy na svatodušní výpravě a Nadílka opuštěným dětem.

Rychlonožkovy ranní eskapády posléze Foglara přivedly i na myšlenku 134. příběhu Rychlonožka v říši snů (2. 7. 1946), ve kterém pozorujeme, jak ten lump zívá, a slyšíme ho i opět chrápat: „Chrrr – fííít, chrrr – fííít, chrrr – fíít.“ Co víc, na konci stránky je odhalen jeho sklon k náměsíčnosti, a zatímco ve vědeckofantastickém snu si to metl okolo Mléčné dráhy na „klikoletu“, v reálu sedí na lůžku a mele kávu, až by kafemlejnek zavařil: „Himbajs – kometa je za mnou, rychle uhnout…“ K Rychlonožkovým snům, které začaly již hrůznou vizí se zesnulou Jeremiáškou dne 7. prosince 1940, se Foglar vrátil ještě několikrát, a to především v 220. pokračování Rychlonožka ve snu vynálezcem (Vpřed 8. 6. 1948), v dílech 234 a 235 Rychlonožkův indiánský sen a Rychlonožka u kůlu smrti (z časopisu Rychlé šípy ze srpna 1970) a konečně v 287. příběhu Rychlonožka ve snu ředitelem školy (časopis Rychlé šípy, únor 1971). Žánrově se jedná o něco jiného, než představuje zbytek seriálu. Jsou to burlesky.

V prvním z těch případů jsme svědky snu inspirovaného četbou o antigravitaci a paprscích X a letech na Měsíc, přičemž musím připomenout málokdy akcentovanou skutečnost, že nejoblíbenějším Foglarovým autorem byl po velkou část života J. M. Troska (1881-1961). Tento díl seriálu zahrnuje i svým způsobem nejkontroverznější dva panely celé ságy, na kterých se chlapec rozbíhá proti otevřenému oknu a vyskakuje z prvního patra na ulici v momentě, kdy má „skočit“ k pekaři pro chleba. Maminka logicky omdlévá, když je svědkem. Netuší, že syn „z dlouhé chvíle“ sestrojil kapesní aparát rušící přitažlivost.

Když se v Rychlonožkově mozku urodil tenhle sci-fi sen, chodil již do učení, ale ráno se nadále probíral „s tíží“. Takže jej budíval otec. Nejen křikem, jednou drží dokonce jakési pravítko: „Za chvíli máš být v dílně!“ Taťulda navíc hodlá vyhodit po Troskovi a knihách o Edisonovi (Nikola Tesla není zmiňován) i „vše s tím tvým Oldou Šatrhandem, nebo jak se jmenuje!“ Naštěstí to neudělá a vidíme - Čermákem kreslenou - parafrázi mayovek, které scénárista Foglar čítal - na rozdíl od Trosky - již jako kluk - a které v šedesátých letech opět objevil na plátně biografu. Sen je totiž očividně inspirován až filmovými verzemi Karla Maye a v Shatterhandovi dokonce poznáváme Lexe Barkera. Rychlonožka dumá: „Jó - jó - to ono by se to tatínkovi vyhazovalo, takové bašta knížky. Prý Olda Šatrhand - cheche - jen kdyby se tady ukázal, to by tatínek viděl vazbu!“ A Komančové? Umně rýmují a sní: „Nejprve ho umučíme, potom ho k večeři sníme.“ Jejich kruh se stahuje okolo mučednického kůlu a spoutaný Rychlonožka reaguje až překvapivě nespisovně: „Ale to jsou frky. Dyk já, prosím vás, musím pro mléko a brambory. Pomóóc.“ „Jakápak pomoc. Kdo ti má při těch bramborách a mléku pomáhat, co? Já ti pomůžu, ale z postele: už ať jsi venku!!“ reaguje z reálu táta. „Panečku, to je blaho,“ vychází později Rychlonožka z mlékárny. „Ve sklepě žádní Indiáni, v mlékárně žádný kůl smrti, tomu se přece říká žúžo!“ Jak málo stačí ke štěstí.

Taky v příběhu Rychlonožka ve snu ředitelem školy se končí setkáním s tatínkem nad jinak útulnou postelí, byť je někdejší ranní brutalita tatam. Rychlonožkovi se zdálo o školní defenestraci a byl rozdurděným žactvem svržen z třetího patra na chodník. V realitě padá pouze z lůžka, což otec kvituje těmito slovy: „No-no. Ty jsi dnes nějak zčerstva vyskočil z postele!“ Asi je to víkendu. Co víc? - 14. ledna 1947 byl publikován 154. díl Rychlých šípů Po klouzačce k neznámému cíli. Na začátku uzříme pouliční hodiny a rafičky ukazují půl deváté; ale Rychlonožka se navzdory tomu blíží ploužákem. „To je taky nápad dávat si na zimní výpravu sraz tak brzo ráno!“ mumlá - a Červenáček opáčí: „Vždyť jsi mohl zůstat na posteli, Jarka a Mirek by tě táhli za sebou!“

K úplnosti chybí již jen úvod 198. pokračování (ze Vpředu z 6. 1. 1948) Rychlé šípy jedou na zimní výpravu), kde Dušín všecičko shrne: „Opakuji tedy. Sraz k pětidenní zimní výpravě je zítra v deset hodin dopoledne před nádražím! Rychlonožko, ne abys přišel zase pozdě!“ Hoch prosní následující noc a Mirek Dušín musí zrána opět rozhodovat: „Tak ještě pět minut čekáme a půjdeme do vlaku.“ Ale Rychlonožka se přece vynoří, a to na korbě parního náklaďáku. A o jeho zaspání víme taky z 238. příběhu Rychlé šípy žijí Modrým životem (v časopise Rychlé šípy ze srpna 1970), protože si říká: „Tak dobrý čin bych dneska měl, ale ještě nemám cvičení a mytí ve studené vodě - ráno jsem zaspal.“ Chvála bohu se pod ním prolomí shnilá kláda na náplavce (neměl po ní co píďalka jablečná šplhal) a mistr končí hřbetem v pobřežní kaluži. Ač bude tato louže dozajista špinavá, uzná si dopad na její dno za „mytí studenou vodou“.

Skončeme snem o ševci, poněvadž „ševce ve snu viděti, hrozné neštěstí“ (Rychlé šípy na stavbě silnice). Tak praví snář. Nevěříme tomu, nicméně… „Vozejčkýý!!!“ řvou jako tuři uhánějící Červenáček s Rychlonožkou… Ach ano, ty záludný vozíčky z pískovny. Nejhroznější neštěstí se sice nekoná, ale „držkopád“ ano. Při tomhle všem mumraji je ale zvláštní jedna věc. Na počátku už zmiňovaného příběhu Rychlonožka v říši snů vypráví Jindra Hojer ostatním členům klubu svůj sen o létajícím slonu, který byl předtím balónem, a z textu v bublině je patrno, že už reaguje na vylíčení jiného snu některým kamarádem. Ale Rychlonožka to není a nesporně lže (což je u Rychlých šípů na pováženou), říká-li: „Že se vám takové bláznivé sny mohou zdát! Mně se za celý život nic nezdálo!“