Jméno Pravomil Raichl je mnohým příznivcům historie dobře známo, a to nejen díky filmu Staříci. Protinacistický a protikomunistický odbojář prošel gulagem, proslul hrdinstvím během druhé světové války a velmi výrazně vystoupil i proti rudému režimu. Svou životní pouť ukončil v roce 2002, těsně před tím, než se pokusil zabít komunistického prokurátora Karla Vaše. Spisovatel Petr Stančík v románu Pravomil předkládá čtenářům hlavně Raichlův fiktivní deník, psaný od dětství až po chvilku těsně před “atentátem” na Vaše.

A na začátku knihy čtenáře upozorňuje, že se skutečnými událostmi pouze inspiroval a pokud se některá jména shodují se jmény skutečných osob, je to, jako když se vlhká skvrna na zdi podobá lidské tváři. Vypozoroval jsem (nebylo to nic těžkého), že postavy kladné se jmenují podle skutečnosti a jména záporáků jsou malinko pozměněná. V knize tedy vystupují vojáci Jaroš, Tesařík, Sochor či Svoboda. A pak tam máme komunisty Gottfalda, Slizského, Ricina a také Karola Veše, vylíčeného opravdu do detailu jako skutečného hajzla. Pardon. Alespoň minimálně orientující se čtenář ví, co a jak.

Román to je, jak se patří. Napínavý, velmi čtivý a neuvěřitelně vtipný. S klidným svědomím můžu prohlásit, že jsem se u žádné knihy tolik nezasmál snad roky. Pravomil je sympaťák, na kterého letí holky. Nikoho se nebojí, jeho hlášky nemají chybu. Petr Stančík si vypůjčil osudy statečného odbojáře a dokonale je okořenil scénami, které chvílemi dosahují kvalit Švejka.

Ten, kdo si bude číst knihu bez základních znalostí dějin 20. století, by si mohl pomyslet, že to všechno snad ani není možné. Ale ono jo. Opravdu existovali lidé, kteří za protektorátu utíkali za hranice kvůli tomu, aby mohli bojovat. Skutečně končili v gulagu, kde je pak sbírali velitelé jako budoucí vojáky československého praporu a nakonec i armádního sboru.

Knihu bych chtěl vyzdvihnout ze dvou důvodů. Jednak je čtivá a vtipná, tedy baví. Za druhé edukuje a nutí čtenáře přemýšlet nad událostmi a situacemi, které se opravdu staly a autor jim díky své fantazii a samozřejmě vědomostnímu zázemí dal reálné kontury. Jsem si jistý, že já sám jsem většinu shody či neshod s realitou nebyl schopen racionálně vyhodnotit, protože třeba zrovna “Svobodova armáda” není téma, o kterém bych mohl jakkoliv polemizovat.

Petr Stančík mě svém zpracováním Raichlova životního příběhu dostal. Trošku veselejší pohled na odboj je pro mě příjemným překvapením. Líbily se mi i oživlé konspirační teorie, které se panu Stančíkovi podařilo do knihy propašovat. Nechci nic prozrazovat, ale věřím, že až si knihu budete číst a k té pasáži se dostanete, taky se budete tetelit blahem.

Pravomil je knížka, ke které se budu určitě vracet a už teď vím, že i při dalších čteních v ní najdu něco nového. Tím myslím hlavně vtipy a narážky určené ještě pozornějším a náročnějším čtenářům, které mi mohly napoprvé uniknout. Pokud si chcete přečíst knihu, u které se budete často řehtat, pojďte do toho. Smích po přečtení každé desáté stránky garantuju.

Knihu k recenzi poskytl eshop Megaknihy.cz. Petr Stančík napsal i prózu o Pérákovi.