Karel Hvížďala je strašně zvědavý člověk. Karel Hvížďala je také strašně zvídavý člověk.

Drobné upozornění: zvědavost a zvídavost si jsou podobné, ale také se v lecčems liší. Obou vlastností je třeba k tomu, aby se člověk stal dobrým reportérem.

Odbočka: jsou reportéři, kteří se stali reportéry, protože jsou zvědaví a zvídaví. Jsou ale také reportéři, kteří se stali zvědavými a zvídavými proto, že se stali reportéry.

Hvížďala patří do té první skupiny.

Další odbočka: lidé tohoto řemesla se dělí na reportéry a žurnalisty. Reportéři jsou ti, kteří píší (vysílají) o událostech. Žurnalisté jsou ti, kteří se domnívají, že těmi událostmi jsou oni.

I tady patří Hvížďala do té první skupiny.

Po přečtení knížky fejetonů Osmý den týdne může být člověk na rozpacích. Hvížďala tady hojně píše o sobě, o svých vzpomínkách, o svých zážitcích. Rozpor (cizím slovem: paradox)? Kdepak. Vzpomínky jsou zasazeny do souvislostí doby i místa. Do souvislostí společnosti, jaká bývala tenkrát a jaká už dnes (doufejme) není. Ale pozor: žádná zvláštní sentimentální nostalgie. Povzdechnutí, to tu a tam ano. Ale bez sentimentální nostalgie.

A že má Hvížďala o čem vyprávět. Zažil (a dodnes zažívá) ohromně bohatý život, který by mnohým jiným stačil na nejméně dva takové. Setkal se (a dodnes se setkává) se spoustou zajímavých lidí. Někteří byli nebo se stali slavnými. Jiní ne. Hvížďala o nich všech vypráví jako o lidech. Nesedá si před nikým na zadek.

Hvížďalovy fejetony jsou odrazem doby, v níž jsme žili, žijeme a snad ještě nějaký čas budeme žít.

Stalo se šlágrem sezóny (tady kradu z veršů našeho společného kamaráda, básníka Jiřího Suchého), tedy: stalo se šlágrem sezóny třídit fejetony a dávat jim jména: nerudovský, třeba, nebo vaculíkovský. Adepti literárních věd nemají co dělat, tak škatulkují. Nějak si na ten chleba vezdejší prostě vydělat musí.

Hvížďala se nedá zaškatulkovat. Ano, je svůj. A to také znamená, že jeho fejetony sice mají společného jmenovatele, ale jsou také pokaždé různé. Hvížďalovým společným jmenovatelem jsou lidé a jejich doba. To by ovšem mělo být společným jmenovatelem každého dobrého fejetonu.

V čem se Hvížďala liší? Kromě úsporného jazyka, ve své smutné poctivosti. Třeba jeho vyprávění o tom, jak se snažil sám sobě zdůvodnit povinnou účast na prvomájovém průvodu narozeninami svého dědy a jak si hned uvědomil, že si lže do kapsy, to je až neuvěřitelně kruté (brutální) svědectví, jakým způsobem nám bývalý režim lámal charaktery a jak jsme si to mnozí nechali líbit.

Hudebník Karel Vlach, vyprávěl kdysi zmiňovaný Jiří Suchý, při téže situaci přesvědčoval sebe sama, že prvomájové slavení je vlastně původně americký zvyk, a to mu pomohlo přežít ono ponížení: bez účasti na povinné veselici mohl ohrozit nejen sebe, ale i samotnou existenci své kapely. Takže raději šel. Skřípal zuby, ale šel.

Hvížďala je ohromně citlivý člověk, a tak ho ona ponížení i ony ústupky pronásledují dodnes. Má ale také dost síly, aby se k tomu přiznal.

Nehraje si se slovíčky, netváří se jako básník. Vypráví. V tom je jeho síla.

I když bych ho alespoň na jednom místě nejraději přerazil. Ve vyprávění o setkání s Bohumilem Hrabalem se dopustil - asi ve snaze po zkratkovitosti - trochu drsného skoku v čase. Po úvaze, jak pád vlády jedné strany změnil život a možnosti Hrabala i jiných umělců, skočí do odstavce, jak ho redakce poslala, aby se spisovatelem promluvil. Jedna věta, možná i jen pár slov, by udělalo ten střih snesitelnějším.

Čtenář se možná také někdy podiví nad Hvížďalovým evropanstvím. Je sice pravda, že Hvížďala prožil řadu let mimo tehdejší Československo, v exilu v Německu (tom, kterému se tenkrát říkalo ošklivé), a tahle zkušenost musela jeho názor ovlivnit zásadním způsobem. Sice si uvědomuje, že Evropská unie není oním rájem na zemi, za jaký se vydává, ale neuvědomuje si, zdá se, zásadní poučku: řetěz není silnější než jeho nejslabší článek. Evropská unie má těch nejslabších článků víc, než by se slušelo. Hvížďala ale i nadále brání svůj ideál, jako by si neuvědomil, že to je spíš iluze než ideál.

Jenže tohle už je věc názoru, a ty jsou tady od toho, aby se lišily.

Knihu doprovází kresby bývalého námořního inženýra Miroslava Bartáka. Tu člověka přivedou k zamyšlení, tu k úsměvu, a jedna z nich, která doprovází fejeton o Golemovi, mě srazila k zemi, a ještě dlouho poté jsem se smál radostným smíchem (stárnoucího) budovatele rozvinutého kapitalismu.

Fejetony Osmého dne týdne vznikly na popud Českého rozhlasu, a jeho pracovníkovi Petru Dudkovi budiž za ten nápad vzdán hold.

Knížku, kterou vydalo nakladatelství Novela Bohemica, dala (jako vždy skvěle) typograficky dohromady Clara Istlerová. Výsledkem je svazek, který se dobře drží v ruce a ještě lépe se čte.

O kolika knihách se dá říci něco podobného?

Krajani za mořem slané vody si mohou Osmý den pořídit na stránkách www.czech-books.com