27.5.2022 | Svátek má Valdemar


KNIHA: O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha

20.4.2022

Zdenka Kvapilová, známá co Fanča, kdysi doslova šokovala Jiřího Suchého.

Byla jednou z dětských hereček v Divadle Semafor. Suchý věděl, že jak děvčátka dorůstají, odrůstají z dětských úloh a musí se, alespoň prozatím, rozloučit s jevištěm. A to, jak si všiml, jim většinou dělá zatracené potíže.

Proto nemohl popadnout dech, když mu Zdenka Kvapilová, známá co Fanča, jednoho krásného dne sdělila, že se divadla nasytila. Zjistila, že má úplně jiné zájmy.

A odešla.

Tohle by byla asi jenom více či méně pikantní drobnůstka, kdyby Zdenka Kvapilová, známá co Fanča, nebyla, kým byla. Vnučkou Jana Wericha.

Od těch dob utekla řada let. Zdenka Kvapilová, známá co Fanča, se už nejmenuje Kvapilová, a Fanča ji říkají jenom její nejbližší kamarádi. A jedním z jejich životních zájmů se stala fyzioterapie, obor, který vystudovala a provozuje.

Pak je tu Tereza Brdečková. Dcera autora, animátora, kritika a scenáristy Jiřího Brdečky, absolventka FAMU. Psaní má v krvi: i její dědeček, Otakar Brdečka, byl spisovatelem. Psával ale pod uměleckým jménem Alfa.

Jiří Brdečka se k filmové cestě dostal co animátor u Jiřího Trnky. A Jiří Trnka byl sousedem a kamarádem Jana Wericha. Tam Werich nadaného mladíka spatřil prvně, a když se Brdečka vinou komunistického vlnění ocitl na mělčině, zaměstnal ho ve své tehdejší tvůrčí skupině Československého státního filmu na Barrandově co svého scenáristu.

A tam vzniklo doživotní přátelství. Jak těch dvou pánů, tak jejich rodin.

werichovy_zensky

Takže: když se Tereza Brdečková rozhodla sepsat knihu o těch nejdůležitějších ženách v životě Jana Wericha, psala o lidech, které znávala i znala. Navíc ji pojilo přátelství s Werichovou vnučkou, a ta Tereze Brdečkové poskytla neocenitelné podklady ze soukromí její rodiny.

Tereza Brdečková sice letmo zmiňuje, že Jan Werich se ve svém soukromém životě řídil heslem, jež napsal do jedné z písní, které zpívával (není-li tu ta / kterou mám tak rád / tak mám rád tu / která je tu), avšak ani jednou neklesne na úroveň bulváru. Snad s jedinou výjimkou, kdy se mu přiblíží: zmiňuje, že Werichova manželka Zdenka svému chotí jeho zálety tolerovala, a dohodí větičku, že jak žila ve svém nejúplnějším soukromí paní Zdenka, to už nikdo neví (a ani se už nedozví). Náznak, že by oplácela rozevlátému manželi podobnou mincí?

Tady je spíš jiná souvislost. Totiž mezi bouřlivým životem Jana Wericha na mladá kolena, a chorobnou podezíravostí jeho ženy na stárnoucí kolena. Ta nakonec vyvrcholila léčbou na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny.

Tereza Brdečková píše s pochopením o tragédii Jany Werichové. Ta si začala uvědomovat sebe sama v době, kdy byla s rodiči ve válečné americké emigraci. Vytržena z tehdy ještě docela svobodné Ameriky a přesazena do stále tvrdšího režimu vlády jedné strany, žijící v rodině, kde se na první pohled respektovala osobnost jiných. Ve skutečnosti platil Werichův postřeh, že o každodenních životních drobnostech (co se koupí, kdy se kam půjde, jak se naloží s jeho výdělkem) rozhoduje jeho paní, zatímco on má poslední slovo v důležitých otázkách, třeba, jaký je vztah jeho rodiny k nejnovějším událostem v Jižní Rhodesii.

Co si o tom všem myslela Jana, nerozhodovalo o ničem. A tak se stalo, že znamenitá překladatelka, která uměla a cítila výchozí jazyk (angličtinu) stejně dobře jako cílový (češtinu), a která uměla psát i své vlastní scénáře, ztratila několik let herectvím, které jí nejen bylo přítěží, ale kde navíc zápolila se zlými jazyky. Kdyby nebyla Werichova dcera, nikdo by ji býval byl neobsadil, tvrdili závistivci, mnozí mnohem méně nadaní než byla ona.

O tom všem píše Tereza Brdečková s velikým pochopením.

A ještě více chápe vnučku Zdenku, zvanou Fanču. K tomu nezvyklému přízvisku došla jednoduše: její kmotrou byla Frances Ježková, vdova po legendárním skladateli Osvobozeného divadla Jaroslavu Ježkovi, takže její druhé jméno znělo Františka. Odtud je to k Fanče jen krůček.

Nejmladší z Werichových ženských je, alespoň podle knížky Terezy Brdečkové, asi nejsamostatnější z nich.

Nepodlehla lákání jeviště, i přesto, že mnozí, kteří tomu rozuměli, vycítili ohromné nadání. Tvrdil to o ní Jiří Suchý, podobně jako Jiří Voskovec a Miloš Forman.

A ona si přesto našla úplně jinou dráhu a nenechala se pobláznit ani nejrůznějšími dobrodinci, kteří se sdružují, aby uctili památku velikána, a představovali si, že z ní udělají Národní vnučku.

Až potud je nejnovější knížka Terezy Brdečkové zajímavým přínosem.

Pár výhrad by se ale přece jen našlo.

V jejím popisu šedivosti tzv. normalizace zazní jako pěst mezi oči věta, že do toho všeho jásal Karel Gott. Tu si nejen mohla, ale i měla odpustit. Kdy asi měl ten Gott zpívat, když ne v době, v níž žil? Tenhle druh kopanců, zvláště pak do lidí, kteří se už nemohou bránit, se stal jakýmsi podivným poznávacím znamením české zapšklosti.

Kromě toho je to nahrávka na smeč: nejznámější dílo jejího vlastního otce, Limonádový Joe, se smělo hrát na divadle jak za nacistů, tak za komunistů.

Znalci místních poměrů k tomu dodávají, že neuspělo ani jako parodie na americké westerny: parodie musí být lepší než originál, a to Limonádový Joe rozhodně není.

A přesto pobavil mnohé, zvláště ve své filmové podobě. A o nic víc nešlo.

Druhá pochybnost je málem kacířská: při čtení rozsáhlé korespondence mezi Janem Werichem a jeho ženou Zdenkou, a jeho dcerou Janou, a mezi Janou a její matkou, případně mezi Voskovcem a kterýmkoliv ze zde zmíněných, může najednou čtenáře napadnout hříšná myšlenka: kdyby to nebylo psaní mezi členy tak výlučné rodiny, nezajímalo by asi nikoho kromě odesilatelů a příjemců. Snad ještě možná některé další příbuzné, jichž se ten nebo onen řádek dotýká, ale jinak...

Jinak jsou ta psaní důkazem, že veliký umělec nemusí být velikým člověkem.

A často ani není.

Stejně jako se veliký umělec nemusí vyznat v politice. Tereza Brdečková zmiňuje Werichovu účast v pořadu Vladimíra Škutiny, který se v roce 1968 vysílal pravidelně v Československé televizi: Co tomu říkáte, pane Werichu. Je tomu přes polovinu století, a když si člověk dá tu práci a sežene si ty původní nahrávky, nestačí žasnout nad Werichovou neuvěřitelnou naivitou, s níž věřil v kvadraturu kruhu jménem socialismus s lidskou tváří, a současně vyzýval k uměřenosti (podle čího měřítka?), aby se, pro přírodu, velký bratr neviděl popuzen.

To není kritika na adresu Terezy Brdečkové, to jsou pouze kacířské myšlenky jejího čtenáře.

Nicméně, shrnuto a podtrhnuto: kniha O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha se dobře čte. Nakladatelství Terezy Brdečkové a jejího manžela Jiřího Dědečka, zvané Limonádový Joe, odevzdalo pečlivou práci, počínaje použitím rukopisných výstřižků Werichova rukopisu co ilustrací (člověk se potěší i při čtení těch úryvků), přes promyšlenou úpravu Karla Halouna a Luďka Kubíka, od přitažlivé obálky až po tak zdánlivou drobnost jako textilní záložku.

Srdečný dík.



Chcete zpevnit tělo? Vyhrajte unikátní gely značky bioten
Chcete zpevnit tělo? Vyhrajte unikátní gely značky bioten

Plavková sezona pomalu klepe na dveře a my pro vás máme speciální soutěž o zeštíhlující gely od přírodní značky bioten. Stačí se jen přihlásit.