8.2.2023 | Svátek má Milada


KNIHA: Muž, bez kterého K. H. Frank nebyl efektivní

6.12.2022

Jacqueline Gies (*1967) sice vystudovala dějiny umění, ale v rámci osobní psychoterapie se již od mládí pokoušela najít pravdu o životě svého děda Roberta Giese (1902-1974). O životě a případných zločinech. Dědeček byl esesman a velice schopný tajemník Karla Hermanna Franka (1898-1946) - a zemřel, když bylo Jacqueline teprve sedm let. Co uměl, bylo po válce mlčet jako hrob. Choval se takto především k vlastní minulosti, aniž by kdy působil dojmem muže pronásledované výčitkami svědomí. Veškeré pokusy ho obvinit se lámaly o jeho figuru jako kry na mostním pilíři a navzdory snaze antifašistických orgánů opakovaně unikal trestu. Nakonec se jeho vnučka spojila s českým autorem non fiction Emilem Hruškou (*1958), právníkem a poradcem europoslanců, který řadu let žil v Bruselu a sepsal knihu o Frankovi Pán protektorátu. Výsledkem jejich společné práce, kdy Hruška využil i některých poznatků Jaroslava Čvančary, se stala kniha Pravá ruka K. H. Franka - neboli analýza úspěšné kariéry typického úředního vraha, jakých měla nacistická říše samozřejmě mnoho. Lidé v pomyslných rukavičkách však na světě nikdy nevyhynou a nikdy se od stolu nedívají za humna, kde padají koseny jejich oběti. Bolest i tragédie nebohých tu mysl nezaujme. Pracují pragmaticky. A vysoce postavený důstojník SS Robert Gies možná v letech 1939-1945 někdejším karlovarským knihkupcem Karlem Hermanem Frankem přímo nemanipuloval (jako loutkou), nicméně nastala celá přehršle momentů, kdy se to hře s marionetou blížilo.

Gies uměl ve věci chodit. Byl taky na správném místě v pravém čase a dostal šanci a mohl se stát Frankovou šedou eminencí. Našeptavačem. Jeho šepoty přitom zdaleka nebyly jen psychologické čáry. Přesně právně formuloval klíčová, šéfem vzápětí parafovaná memoranda i vč. toho o konečném řešení české otázky. Není to úplně jisté, ale ve finále dokonce Gies dohlížel na „štěchovický archiv“. I kdyby tento archiv neměl hodnotu či byl fikcí, bylo Giesovi stoprocentně známo, kam se vypařily insignie Univerzity Karlovy. Mimo jiné.

Provázelo jej i štěstí. V čem nejvíc? V tom, že nikdy formálně neobdržel pravomoc rozhodovat. A tak jen čekal na pozadí, takovou byla již jeho osobní strategie. Heidrich to přitom byl, kdo v březnu 1942 navrhl, aby se Giese stal „ministeriálním radou“. Návrh nakonec narazil a Emil Hruška to v knize nazývá druhým z tří Giesových „bojů“. Tak či onak, nacisti okolo tohoto právníka jej vnímali jako „pouhého kariéristu“, který vstoupil do NSDAP až poté, co převzala moc. Ale Frank byl Giesův přítel a - už po Heidrichově smrti - odmítl očividný kariérismus jakkoli vnímat. Píše:

„Pokud dosud Gies nemohl absolvovat vojenskou službu, důvod bude u jeho představených. Vzhledem k jeho schopnostem ho během války nemohli ani minutu postrádat.“

Jakkoli tedy byl nevoják, pracoval Gies o to činoroději. Za heydrichiády, v čase likvidace Lidic… Frank se stavěl po atentátu na Heidricha proti hromadným odvetným akcím, protože se bál nepokojů, a především hleděl na produkci továren, kterou měl na starost, takže volal po „klidu na práci“. Třeba Himmler nebyl takový a Giese - mezi nimi -výkonně, energicky úřadoval. Dařilo se mu zůstávat ve stínu, takže jako mazaný had dosáhl toho, že jeho odpovědnost nebyla z právního hlediska vymahatelná.

Kniha obsahuje mnoho fotografií, na kterých je Gies zachycen. Jedna je z návštěvy Barrandova, jiná ze společenské akce, na které se před osmdesáti lety - 23. ledna 1943 - baví se zajímavou dámou. Intimnější jsou fotografie z jeho svatby na Staroměstské radnici 17. 6. 1941. Frank mu šel za svědka. Ale válka skončila, radnice málem shořela a oba rodiče jeho paní to odnesli. „Stejné datum úmrtí 31. 12. 1945 vyvolává domněnku, že spáchali sebevraždu v době, kdy byla dcera ve vězení.“

Co dělal na toho Silvestra zeť, přesně nevíme, ale rok předtím převzal na Frankův návrh Válečný záslužný kříž 1. třídy. Zní to dnes skoro jako nic, ale tehdy šlo o nejvyšší existující nebojové vyznamenání. Hruška uzavřel svou knihu třicetistránkovým rozhovorem se spoluautorkou Otec mi odkázal svůj pocit viny a zvíme, že se Jacqueline s českým právníkem seznámila po přečtení kapitoly Záhadný Robert Gies v knize Pán protektorátu (2015). Začali si dopisovat a přitom věděli, že „Frankův stín“ zemřel na svobodě (26. 3. 1974) a nikdy nebyl soudně stíhán. Dnes již nežije ani jeho syn, který zemřel 4. 11. 2018, a dcera se podle všeho s rodinným odkazem uměla zcela srozumitelně vyrovnat. Je sice už 77 let po válce, ale na něco není pozdě nikdy.

Emil Hruška a Jacqueline Gies: Pravá ruka K. H. Franka. Epocha. 200 stran.

https://www.kosmas.cz/knihy/269170/prava-ruka-k.h.-franka/