Jak je možné, že Jiří Suchý dodnes nezmlátil Karla Hvížďalu bičem? Nebo jak je možné, že ho alespoň (pro jistotu) nehonil s bičem kolem baráku? Asi biče nejsou na prodej nebo co. Nebo jsou zbytečně drahé.

Hvížďala totiž nazval svůj nejnovější rozhovor se Suchým všeříkajícím způsobem: Legenda Jiří Suchý. Jenže Jiří Suchý ten výraz legenda nenávidí z celé své široké slovanské duše. Zvláště tehdy, když má jít o něj. I prostinké sdělení, že se sem zase valí ten starej legenda (jeho vlastní výraz) mu zvyšuje krevní tlak i hladinu adrenalinu.

Ale všechny žerty (i pokusy o ně) stranou: dobrý rozhovor stojí a padá s dobrými otázkami. Jedině dobrá otázka může přivést k dobré odpovědi.

Dosud jsem nezažil, že by se Hvížďala zeptal kohokoliv na cokoliv blbě. A že těch rozhovorů, jak delších, tak kratších, za svůj dlouhý a plodný život zaznamenal hodně.

Jiří Suchý za svůj dlouhý a plodný život odpověděl na neslýchané množství otázek. V případě otázek Karla Hvížďaly měl vždycky nač odpovídat. Ostatně, tohle není první setkání obou pánů. Doufejme, že není ani poslední. Kniha Legenda Jiří Suchý vznikla u příležitosti básníkových pětaosmdesátých narozenin. Jiří Suchý tvrdí, že se mu kdysi vytvořil názor, že se dožije nejméně šestadevadesáti let. Takže ho čekají přinejmenším dvoje další kulatiny.

Jak tak člověk Jiřího Suchého za ta dlouhá léta poznal, těžko očekávat, že bude sedět s rukama složenýma v klín (svůj vlastní) a že jeho dílo je s nynějšími kulatinami uzavřeno.

Jak se říkávalo, že to neznáte Hadimršku, tak také platí, že to neznáte Jiřího Suchého.

Rozhovor otevírá otázka, zda se Jiří Suchý domnívá, že se nějak změnil s věkem, a jestli ano, jak.

Odpověď překvapí. U Suchého to není nic neobvyklého, že překvapuje. Dokonce by člověk řekl, že to snad ani nedělá schválně. Překvapuje jaksi tak nějak mimoděk. V tomto případě odpovědí, že se změnil v tom, že se čím dál, tím svobodněji drží svých zásad.

Ale současně zjistil, že se naučil chápat pohnutky lidí, jejichž chování ho během let nejen poškozovalo, ale hlavně poškodilo někdy přímo zběsile a neurvale, aniž by vůbec chápal, proč to ti lidé (ano, i celé kolektivy) dělají. Někteří by to nazvali shovívavostí, někteří by mluvili o zmoudření, ale ti skutečně moudří by řekli, že (jak to říkají některé prý filosofické teorie) kvantita zkušeností dosáhla takového rozměru, že jí nezbylo než se změnit v novou kvalitu.

Z praktického hlediska to znamená, že si Jiří Suchý odmítá vyřizovat s kýmkoliv účty. Rozhovor tím (možná) přijde o nejrůznější pikantérie, ale zase získá na pochopení člověka, bez jehož práce (a bez něhož vůbec) by dnešní české divadlo rozhodně bylo mnohem horší, než je dnes, pakliže by bylo vůbec. A bez jehož práce (a bez něhož vůbec) by byla mnohem chudší i česká literatura.

A že to neměl nikdy moc lehké.

Nejdříve se musel potýkat se zhovadilostí lidí sdružených ve straně, kterou můžeme nazvat bez nadsázky spolkem zločinců. Někteří myšlenkám toho spolku opravdu věřili, jiní tam byli proto, že předpokládali, že jim to členství může ulehčit život. Všichni se podíleli na utrpení národa. Včetně toho, že dokázali pokřivit onu nikdy řádně stanovenou, ale pravidelně vzývanou, páteř národa. Třeba tak, že dodnes panuje přesvědčení, že závistiví jsme sice všichni, ale že česká závist pokládá všechny ostatní závistě světa na lopatky levou rukou.

Tohle není místo k vědeckému dohadování, zda ono tvrzení o závistech je pravdivé. Ostatně, takhle bychom se nikdy nedostali k cíli.

Podstatné ale je, že ve všech záštích, s nimiž se Suchý za svého dlouholetého života potýkal, můžeme vysledovat závist jeho odpůrců, ať už tak nebo jinak.

Rodné straně (jistě všichni dobře víte, o kterou šlo) vadilo patrně ze všeho nejvíce, že mladí Češi a Slováci tíhnou k poezii Suchého (a hudbě Šlitrově) mnohem více než ke Komunistickému manifestu, o ostatních dílech té zlé ideologie ani nemluvě.

Mnoha dnešním českým rádoby novokapitalistům dodnes nedošlo, že není obchodním úspěchem, když nakradou co nejvíc co nejrychleji. Podstatou úspěchu je obsloužit zákazníka tak, aby ještě moc rád zavítal zpět do podnikatelovy provozovny a zůstal mu věren.

Jakkoliv to možná urazí mnohé tzv. citlivé občany, umění je na tom podobně. Už je to zkrátka tak, že mezi tím, že někdo nefalšuje, například, párky, zatímco někdo jiný dělá poctivě divadlo, je rozdíl snad jedině v oboru.

Kdo nepochopí tohle, nemůže pochopit ani, že přes všechny rány osudu (a že jich nebylo málo) zůstal Jiří Suchý dodnes zatvrzelý optimista.

Jeho optimismus z rozhovoru s Karlem Hvížďalou přímo čiší. Ano, je sice někdy z jeho řeči cítit jistá dávka smutku, někdy i zklamání. Ostatně, ono být pětaosmdesátiletý a ráno co ráno vstávat bez bolestí, to snad prostě ani nejde. Ale jinak dodnes platí Suchého názor, že když mu někdo řekne, že je všechno v místnosti, již i císař pán navštěvuje sám, on začne mít pocit, že právě teď je ta správná chvíle bojovat. Někdy o své ideály, jindy zase pro své iluze: tyhle dvě věci se totiž většinou nedají rozeznat s přílišnou jistotou.

Ale hlavní je, že Jiří Suchý se nenechá otrávit.

Tady je třeba se dopustit citace: “Je vědecky dokázáno, že sám o sobě smích je nesmírně blahodárnej a prodlužuje život. Se smíchem v ruce ale musí jít dobrej životní pocit. Smích nemůže vyrábět člověk permanentně nasranej. Když vidím některý žlučovitý mladý, který mně nemůžou přijít na jméno, říkám si, jen si posluž, stejně nebudeš dlouho živ.”

A právě kvůli podobným výrokům je nejnovější rozhovor Karla Hvížďaly s Jiřím Suchým snad ještě důležitější, než byly ty dva předchozí.

Knihu Legenda Jiří Suchý vydalo nakladatelství Galén. Bravo, zajisté, ale udělalo jednu základní chybu. Většinu dosavadních děl Karla Hvížďaly vydaných v Čechách graficky upravovala Clara Istlerová. Výsledek byl vždycky, a bez výjimky, čtivý. Vycházel vstříc čtenáři.

Podrobný soukromý výzkum dokázal, že Clara Istlerová je dosud velice naživu a dosud velice práceschopná. Takže důvod, proč tuto knihu graficky upravoval Luboš Drtina je (krádež z díla Jiřího Suchého) poněkud unikátní. Chce se tím říci, že mi ten důvod uniká. Luboš Drtina totiž neodvedl práci, která by čtenáře neodváděla od čtení k myšlenkám druhu: sakra, proč to ten člověk udělal právě takhle, on snad ani nečetl, co upravuje!

Ještě štěstí, že obsah tenhle nedostatek vyváží.

Jiří Suchý má dodnes co říci čtenářům od těch nejmladších až k těm nejstarším. Díky Karlu Hvížďalovi to říká. Naplno.

Děkujeme vám, pánové!