Martin Hilský (nar. 1943) začal Shakespeara překládat roku 1983. nedělal pořád jen to, nicméně letos vyšel v Academii vysoce monumentálně jednosvazkový komplet dramatikova díla (včetně veršů) a "sakumpakum" v Hilského překladu. Celek má 1680 stran. Co obsahuje?

Shakespeare napsal a spolunapsal celkem čtyřicet her a 158 básní, pokud započítám i jeho vlastní epitaf. Sonetů je 154 a zbytek představují delší práce Venuše a Adonis, Znásilnění Lukrécie a Fénix a hrdlička. A co se týká her?

Dosud jsem nevěděl, že je Shakespeare celkem u sedmi jen spoluautorem. Jsou to Macbeth, Perikles, Dva vznešení příbuzní, Sir Thomas More, Edward III., Timos Aténský a Jindřicha VI. (1. díl). V posledně jmenované hře nechal Mistr na scénu nastoupit i našeho Jana Lucemburského, nenapsal pro něj ale jediné slůvko promluvy, takže tu stěžejní úlohu předvede jako mrtvola!

Perikla Hilský nejen přeložil, ale i částečně restauroval, což je další zajímavost. Uznal to totiž za vhodnější, než aby překládal všechny chyby dávného opisu. Tu hru napsal Shakespeare s Georgem Wilkinsem, zatímco Dva vznešené příbuzné s Johnem Fletcherem.

Spoluautorem dalších her Timos Aténský a Macbeth byl Thomas Middleton, ale zatímco v prvním případě napsal celý střed, u Macbetha se podílel jenom na scénách s Hekatou.

Svazek díla obsahujem jak řečeno, i verše - a taky báseň Milenčin nářek, která Shakespearovi bývala připisována, je však moc "strnulá a nevybroušená," jak se překladatel vyjádřil, a dle posledního pátrání (2007) ji napsal John D. Hereford.

Za Shakespearova života (1564-1616) nevyšla knižně ani polovina jeho her. Vyšlo jich jen osmnáct a v úplnosti dokonce pouhý tucet. Kromě dvou kousíčků Edwarda III. se navíc originály nedochovaly a s největší pravděpodobností shořely během děsivého požáru divadla Globe 14. února 1613. "Je nepravděpodobné, že by dnes někdo ty rukopisy objevil, když se to během uplynulých čtyř staletí nikomu nepodařilo," dodává Hilský.

Letošní Hilského kniha se prodávala a snad ještě prodává velmi dobře, nicméně i původní komplet 36 her z roku 1623 šel překvapivě na odbyt, i když stál celou libru, a dočkal se mnoha reedic. V oslavné úvodní básni úvodem zdůraznil Shakespearův přítel (ale i literární sok) Ben Jonson, že autor her "není jen pro jednu dobu", a zahájil tím jeho posmrtný život. Ale napsal všechny hry opravdu Shakespeare?

O tom se asi nepřestanou vést spory, k vnitřním důkazům nicméně dnes náleží i analýzy slovní zásoby, kleteb, nadávek, citoslovcí, básnických obrazů, struktury, metra, rytmu, rýmů i jevištních poznámek. Zatímco tento soubor zaujme i úvodní studií o Shakespearově životě a době, interpretací díla se už loni zabývala Academií vydaná publikace Shakespeare a jeviště svět – zde se šlo omezit na stručný informativní úvod před každou z her a delších básní.

Co víc?

Někomu se to bude zdát neuvěřitelné, ale dalších her, které jsou Shakespearovi připisovány, je skoro dvakrát tolik. Více než sedmdesát. Jsou to dramata Bouřlivá vláda Jana, krále Anglie, Silák Edmond, Yorkshirská tragédie atd. atd. Básní géniovi JEN připisovaných je pak osmdesát a spory se i dál vedou o Zemřu a Pohřební elegii. Na básni Zemřu nastíním, jak přitom badatelé postupují: 162 slov ze 429 stojí v rýmových pozicích, bylo zjištěno. Ani jedinkrát se nevyskytuje určitý člen the. To obé je důkazem nezvyklého umu, podstatnějšíale je, že jazyk vykazuje jisté shakespearovské rysy a slovní zásoba taky odpovídá. Ačkoli to vše už roku 1985 dokázal Gary Taylor, argumenty nezískaly badatelský konsensus a Pohřební elegii pak skoro určitě napsal John Ford, což roku 2002 dokázal Brian Vickers v knize Napodobování Shakespeara.

Shakespearovi bývá připisováno i čtrnáct veršovaných elegií, epitafů a různých věnování vč. třířádkové rýmovačky o páru rukavic (byl synem rukavičkáře), skutečně pravděpodobné je ale jen jeho autorství epitafu vytesaného do kamenné desky v kostele Svaté Trojice ve Stratfordu nad Avonou.

Celkem čtyřicet takzvaně "mluvících" jmen ze Shakespearova díla přeložil Martin Hilský během let do češtiny ve stylu "paní Čiperná" místo "Mistress Quickly" a "Bloumal" místo "Shallow". Zaujme abecední seznam těch jmen i seznam veškerých postav: čítá tisíc čtrnáct položek. Bichli pak uzavírá soupis 27 králů a královen spjatých s hrami i autorovým životem. Začíná Vilémem Dobyvatelem, končí panovníky Shakespearova života Alžbětou (1558-1603) a Jakubem I. (1603-1625).

Vůbec nejstarší hrou (1590-1591) jsou Dva páni z Verony, tou nejmladší Dva vznešení příbuzní (1613-1614). Všechny role hráli v těch časech muži, respektive chlapci, což bylo i jednou z možných příčin časté situace, kdy žena vystupuje v převleku za muže. Krom Dvou pánů z Verony, kde se tak převlékne Julie, jedná u Shakespeara stejně i Porcie v Kupci benátském, Rosalinda v Jak se vám líbí, Viola ve Večeru tříkrálovém atd. V souvislosti s postavou Šajloka připomíná pak Martin Hilský, že byli Židé z Anglie v letech 1290 až 1655 vykázáni, takže jedinou inspirací k zobrazení lichvářů zůstal mytický stereotyp.

Velkou zvláštností je hra Troilus a Kressida – sice jeřazena mezi komedie, chápat se však dá i úplně tragicky. Historické postavy dělal Mistr někdy horší (Richard III.), jindy je neprávem glorifikoval (Jindřich VIII., jeho nejslabší hra). Krajně brutální zůstává dodnes drama Titus Andronicus, kde dochází k mučení, znetvořování, vyřezávání jazyka a uřezávání rukou a kde jsou matce vlastní její synovené předloženi zapečení.

Do něhy Romea a Julie se oproti tomu promítl jazyk Shakespearových sonetů a jen je zvláštní, že nikde není uveden jediný důvod, proč se vlastně Montekové a Kapuleti nenávidí. A další zajímavosti? Hamlet znamená vlastně staroislandsky Blázen a prvním jeho představitelem byl tragéd Richard Burbage, který hrál i Othella a Leara. Prvním záznamem o představení Hamleta je však až lodní deník lodi Drak kotvící u pobřeží Sierry Leone. Psal ho kpt. William Keeling a zaznamenal uvedení hry 5. 9. 1607. Až dosud zlenivělou a dokonce hazardu propadlou posádku prý představení "potěšilo a pobavilo".

S Hamletem srovnává Hilský stručně Macbetha (gaelsky Syna Slunce) a Bouři pro změnu srovná se Snem noci svatojánské. U Othella pak zaujme postřeh, že Jago titulnímu hrdinovi výmluvně nevnutí jen fatální žárlivost, nýbrž i vlastní jazyk. Othello hovoří celou hru o lásce, Jago o chtíči. Nakazí Othella ne přímo chtíčem, ale chtíčem neseným jazykem, a zhroucení Othellovy osobnosti je pak i zhroucením Othellovy řeči.

Méně známá hra Cymbelín má tak melodramaticky absurdní a bezostyšně romantický konec, až se rozhořčený G. B. Shaw rozhodl jej přepsat. Chyba! Šlo o Shakespearův virtuózní kousek, dokazuje Hilský.

A Zimní pohádka? Anachronismem nejsou jen Čechy na břehu mořském, nýbrž i anglický venkov a alžbětinské podsvětí. Kuriózní. Zajímavé písemné svědectví o dobové návštěvě představené Macbetha a Cymbelína zanechal astrolog a lékař Simon Forman.

Vůbec prvním Shakespearovým vytištěným dílem nebyla ovšem hra, nýbrž báseň Venuše a Adonis (1593) – a okamžitě se stala bestsellerem. Proslavila barda x-krát víc než první dramata, přičemž inspirací byla desátá kniha Ovidiových proměn. Zrcadlovým odrazem básně se hned napřesrok stalo Znásilnění Lukrécie, přičemž samo znásilnění se odehraje mezi řádky.

Báseň Fénix a hrdlička (1601) byla léta považována za alegorickou pobídku královně Alžbětě, aby si vzala lorda Essexe, ale vzhledem k tomu, že dala Essexe téhož roku popravit, jde spíš o alegorii královny a poddaných nebo se verše vztahují k autentické aristokratické svatbě. Slavné Sonety (1609) psané v letech 1592-1603 adorují z valné části překvapivě muže a Shakespeare tím připomene Michelangela, který sonety adresoval muži i ženě. U Shakespeara je v tomto směru typický kupř. sonet 42, což ale vyniklo právě až Hilského překladem:

Že mi ji přebral? Budiž, má ji mít,

ač, proč to neříct, měl jsem ji moc rád.

Že on je její? S tím se nedá žít -

ta ztráta bolí nejvíc ze všech ztrát.

Vrah lásky je, však já ho zprostím viny:

Spí s ní jen kvůli mně, mne v ní miluje

a ona důvod k tomu nemá jiný -

že je můj přítel, po vůli mu je.

Jeho jsem ztratil, získala ho ona,

ztratil jsem ji a v zisk to změnil on,

za oba teď ten účet se mnou srovná -

rád nesu tohle dvojí břemeno:

vždyť já jsem on, a proto raduji se:

milují mne, když spolu milují se.

Především sonety zůstaly nadčasovými a fakticky se jedná o přetavené dopisy, ve kterých autor působí extrémně izolovaně a osaměle. Tak toto souborné vydání je jedinečné.