Karel Jordán žije nejvíc světem hudby, ale napsal knihy o Karlu Mayovi, Divokém západě i o divokém východu. Jím ještě nemyslí Rusko, míní jím Orient, v němž cílí - vedle Kara ben Nemsiho - na Aloise Musila i Lawrence z Arábie. To je samozřejmě hrdina skutečný a válečný, i když to tak z dnešního pohledu takřka nevypadá.

Jordánovy tři minuty: https://www.youtube.com/watch?v=PWmz54w7X90.

Ta díla - odvozená od eminentního zájmu autorova srdce - uspěla, aby autor před několika dny vydal ještě knížku Naše zlatá šedesátá. Někdo se snad i může ptát, zda tak Jordán nesestoupil pod vlastní úroveň, ale listuji v parku publikací; neřekl bych. Téma, jistě, má i dál šanci zpracovat Y dalších osobností i neosobností, ale podstata Jordánova zářezu bude jinde. V tom, že se desetiletí zmocňuje právě on. Vždyť knihu sestavoval podle svých zážitků i vlastní nátury a sestavil ji nejen pro nás, ale taky pro sebe. Našla se ta možnost, i dal si dárek k sedmdesátinám. Dobu odráží prostřednictvím textu i neuvěřitelného množství barevných fotografií, občas filmových záběrů; takže výsledek připomíná někdejší televizní a poté i knižně prosazený projekt, který mj. těžil z nostalgie po starých hračkách a starých baleních kávy, žvýkaček, čaje…

Jordánova kniha má nějakých dvacet kapitol (jako kapitoly jsou ovšem očíslovány i dva krátké úvody) a to, že jde o dílo čerstvého sedmdesátníka, je tu klíč k mnohému. Autor se už narodil tak trefně, že mu bylo počátkem „šedesátých“ sedm - a na konci dekády sedmnáct. V tom věku to musela být hotová éra. A byla. Prodchla pana Jordána, dosud plní jeho hlavu. Pořád má vzpomínky, i když se z některých vypsal.

V letech šedesátých došlo k oslabování až dočasnému zrušení cenzury, ale autor se pouze nerozplývá. Píše: „Ve vypjatých chvílích kubánské krize byli naši tátové mobilizováni do skoro jaderného konfliktu a stačila jedna srpnová noc, abychom pochopili, že svoboda opět mizí za kremelskými zdmi… A přece máme v paměti uchovány především první školní den, přečtenou knížku… V kině spatřeného Vinnetoua, v rádiu zaslechnuté Beatles nebo do brány vítězně kopnutou merunu.“

Jordán vzpomíná nejdřív krátce roků padesátých a nato mimo jiné pokračuje pohledem na dobývání kosmu při projektech Apollo a předtím Gemini. V dalších sekvencích připomíná i módu (nejenom roláků a šusťáků), anebo možnosti a nemožnosti tehdejšího sběratelství, sport a film a - především pražské – divadlo. Speciálněji Beatles, jejich českému odrazu a vlivu však věnoval samostatnou publikaci.

Nestalo se tak v případě kapely Who, na kterou pouze stručně vzpomene v souvislosti s jejím záměrným koktáním v songu o šedesátkové generaci: https://www.youtube.com/watch?v=qN5zw04WxCc.

Vlastně však zahajuje Karel Jordán svou populární práci vzpomínkami na knihy, v bezprostředně následující kapitole i komiksy, které Kája Saudek s ohledem na vlastní produkci a ironií později definuje jako „dutou frázi bezduchého kýče“. Ale znamenají moc - a v červnu 1964, jednoho blíže neurčeného dne, objevil Karel Jordán v pražské prodejně cizojazyčných tiskovin své první číslo francouzského časopisu Vaillant, ve kterém naň nečekal zdaleka jen pes Pif!

V českém Ohníčku jej pro změnu fascinoval seriál Malý Vinnetou, vymýšlený také pod vlivem starých amerických westernů Karlem Frantou, a v duchu Jordán listuje i pozapomenutým komiksem Gustava Kruma Poklad na Stříbrném jezeře v Zápisníku. Vrchnost sice Vinnetouův příběh násilně ukončila roku 1966 (proč vlastně, nejde již dnešním mladým do hlavy), ale 570 báječných obrázků už bylo jednou venku na papíře.

V kapitole Daruj knihu, daruješ radost aneb Ve frontě na tištěné štěstí pak čteme: „Množství svazků na osobu tehdy činilo i v průměrné československé domácnosti světově pozoruhodné číslo. Souběžné návštěvy vícerých veřejných biblioték nebyly výjimečné.“ A Jordán nejprve adoruje slavnou malířskou trojici Lada, Sekora, Trnka, ale snil také o vstupech Heleny Zmatlíkové či Cyrila Boudy mezi řádky některých „svých“ knih. Jindy sní o Zdeňku Burianovi.

Od těchhle vizuálů se propracovává i ke vzpomínce na texty a doporučenou četbu. Ve stejné souvislosti ale odstrčí ke kraji zahradního stolu „pojmy doby“ typu Barunky, Malého Bobše, Práčete, Juráška, ba Honzíkovy cesty. K některým jiným knihám se přitom dovrtal jen díky suchým dnům rozličných kufrů, protože ve veřejných knihovnách nebyly a v antikvariátech oficiálně koupit nešly.

Nadšen byl z „nástupu“ doktora Ludvíka Součka, na milost bere jím přeložené Vzpomínky na budoucnost Ericha von Dänikena a stále vidí, jak a kde odlovil první vydání Černých baronů. Co víc?

„Verneovky u nás byly dost protežované pod dlouholetou překladatelskou patronací šéfredaktora SNDK Václava Netušila a bylo vyloučeno se obejít bez příhod mladých hrdinů zocelených dvěma roky prázdnin, bez příhod profesora Aronnaxe v ponorce kapitána Nema, bez příhod zběsile cestujícího Fogga, přeletů Afriky balonem a vystřelení dělem směrem k Měsíci.“

Avšak autor neschoval, že nakonec byl větší fanda mayovek. I filmů s Vinnetouem. Jim taky věnoval samostatnou kapitolu.

„Jako skoro každý sedmdesátník mám občas pocit, že právě to, co jsem zažil, je tím nejzásadnějším,“ píše kromě toho. „Krátkodobá paměť sice začíná zrazovat, zato si přesně vybavuji, kde jsem byl při oznámení Gagarinova výletu do kosmu, Kennedyho skonu v Dallasu, Brežněvova vpádu spřátelených armád na naše území či Armstrongova premiérového kroku na Měsíci.“ A tak své dílo sepsal i v duchu Platonova tvrzení, že nikdo neprožíváme štěstí přímo. Na štěstí teprve vzpomínáme.

Karel Jordán: Naše zlatá šedesátá. Malý průvodce velkou dekádou. Vydalo nakladatelství Euromedia Group. Praha 2022. 320 stran.

https://www.kosmas.cz/knihy/517166/nase-zlata-sedesata-maly-pruvodce-velkou-dekadou/