Není to tak dávno, co vydal Martin C. Putna (*1968) zajímavou knížku Košíře. Udělal to taky proto, že právě v Košířích bydlí. Ne že by ho Jan Lukavec napodoboval, ale také on vygeneroval svůj Jižák, město panelů, snů a mýtů - i z toho důvodu, že zrovna tady bydlí už třetí generace jeho rodu. Takže si Putna i Lukavec dali tímto způsobem a sami sobě dárky - a rozhodně ne vlastní branky. I navzdory osobnímu zaujetí se totiž ubránili sentimentu i jakékoli nostalgii.

Hlavně v případě Lukavcova tématu se nabídla šance kydati hnůj, ale ubránil se jí. Píše o - za nocí jako stromeček zářícím - sídlišti a píše taky o sousední starší zástavbě Chodova. Něco oprávněně kritizuje, ba zavrhuje, ale taky chválí věci, jež vnímá jako pozitiva; takže strašlivá vize z filmu Věry Chytilové Panelstory (1979) připadá mu - asi právem - umělecky nadsazená, ne-li přehnaná, zatímco pozapomenutý film Horká kaše (1988) označí jako docela adekvátní obraz. A Lukavec píše o Jižním Městě ze všech možných úhlů, ale snad nejvíc utkví zachycení sídlišť jako takových skrz literaturu.

Do tohoto obrazu ale nejprve vpochodujme technicky a vězme, že „louky a stráně poseté kvítím pod Prahou“ byly k zastavění určeny už roku 1964 - a některé urbanistické body ze soutěže z roku 1966 převzaty poté do podrobného územního plánu (1968). Háčky to mělo, ale hledáček se neodchýlil a upíral na oblast okolo tahu Praha-Brno, kde leží pět územních celků. Háje, Centrum, Chodov, Litochleby a Opatov.

V případě Chodova a Litochleb se musela integrovat do nového původní zástavba, ale samotný vrchol kompozice představovalo Centrum – v místě dnešní stanice metra Opatov. Realizovaná podoba sídliště na jihu se nicméně později lišila, celá skladba byla nepěkně rozmělněna a koncepce obytných ulic zatracena či ztracena spolu s navýšením počtu podlaží.

Centrum nakonec nebylo vůbec postaveno, a tak máme na Opatově pocit vakua, přestože tomu mělo být naopak. Jižní Město vzniklo, avšak postrádá urbanistický záměr.

A zdejší život? Snít o něm lze donekonečna, což se vždy dělo, a například spisovatelka Eva Hauserová popisuje sídliště jako místo, kde se lidé částečně obrátili ke klanovému matriarchátu. Ve své sci-fi povídce Zítřek v Agónii (1988) - údajně skutečně inspirované Jižákem - charakterizuje Eva budoucnost zdejší krajiny jako ostrý protiklad ke staré a ještě individualističtější lokalitě zvané Kosmopolis. Její Agónie je svět, kde muži s ženami již leda „mastí“ stolní hry, a když se odkudsi vynořuje deviant, zanedbané dámy se za ním táhnou přímo ve frontách. A co panelák, to jeden klan; přičemž byty jsou vzájemně propojeny a i nemilosrdně kontrolovány.

Ještě negativněji líčí sídlištní svět Jan Hlavička, jehož povídka Panelfixn je vizí zarostlého mladíka alias jakéhosi „panelákového“ Ježíše Krista. Pozitivní vlna jeho dobrých skutků se začíná právě od něj šířit zástavbou a dál, vypravěče nicméně stejně deptá a trýzní stereotyp. „Žijeme v domech a bytech podobných si jako vejce vejci, vsazených do krajiny zpustošené už jejich zrodem. Sídliště by nám mělo být domovem, ale nenávidí nás. A my oplácíme.“

Není ale nutno jenom lkát a o dost jinačími sci-fi prvky disponuje kniha Miroslava Pavlíka Sen o Chodovské tvrzi. Autor umně přetřásá legendu o mimozemských zakladatelích dotyčného místa, ve kterém se dnes vystavují obrazy a konají kulturní akce, a kde se mj. předává Cena Miloslava Švandrlíka, který nedaleko bydlel.

Vladimír Páral pak zaujal k sídlištnímu životu hned několik postojů. Zatímco zprvu paneláky nazývá hotovou sadou betonových klecí, později mezi nimi vidí proluky, ba prérie, asi jako zdejší děti. To prostředí mu náhle připomíná rajský Eden a v Radosti až do rána (1975) doslova píše: „Za prostrannými asfaltkami s nekonečnými řadami aut čeká nové velkoměsto své nové obyvatele a jeho domy stojí přímo na trávě, která již tvoří krajinu. Tady bych šla rovnou z koupelny opalovat se na louku bosá!

A já nejvýš s ručníkem kolem pasu. Indiánská hojnost trávy nás zlákala a udělali jsme si den v prérii. V ranním oparu se rodí nová krajina a jako v ráji v ní dosud nejsou žádné cesty, jen duny v dubnových tónech žluti, hrášku, zralé pšenice, khaki, jablkové a skořice, pahorky dosud nahých hájků. V útulných údolích jezírka průzračné vody v loňské trávě barvy kůže a starého cínu.“

Nějakou tu moudrost a život hledá Páral posléze dokonce v opakování stále téhož a v jakémsi ztotožnění se s věčnými rytmy - a původně skeptická hrdinka projde proměnou, během níž se oprošťuje od dosavadní pyšné distance od lidí. „A dělám totéž, co celý velkodům, sídliště, město a země.“

Což je jistě hezké, je však i pravda, že ve starším Katapultu je sám autor skeptičtější. „Sto reproduktorů vyřvává týž šlágr a v oknech tisíc sousedů Troštů,“ dočítáme se - a teoretička a kritička Eva Klíčová nad tím dnes tvrdí, že Páral při psaní „o křečcích a lidech“ přímo vykráčel z pověstného Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti, aby fakticky psal maskovanou parodii a výsměch kariéristům i vyhořelým, fluktuantům i „máničkám“ a líným studentkám. V nich zesměšňuje jakékoli životní aspirace a ještě k tomu své figury škodolibě usvědčuje z průměrnosti, neschopnosti, naivity. Karikuje tím situaci, ve které režim říkal: „Když budete spořádaní a necháte nás vládnout, my necháme i vás žít. V podmínkách sice nízkého, ale sociálního smíru.“

Jižní Město je opředeno i mnoha moderními mýty, přičemž se Jan Lukavec nevyhýbá žádnému. Cituje tak i Černou sanitku Petra Jenečka a fascinován je protiklady „jižní oblasti“ Prahy, kam jsem - třeba já, jak vzpomínám - občas rád jezdíval za mladší sestrou na studentskou, do výšin zdviženou kolej, taktéž do tmy svítící, a to abych rejdil po patrech v touze po lásce. Takto jsem ovšem blbnul ve dvaceti a kdysi, v letech osmdesátých, kdy na Jižáku už skončila ona úvodní éra bahna a kdy přežívalo stále méně „tajemných“ ohrad. Postupně dobudovány chodníky a už jste cestou na autobusovou zastávku náhle nemuseli využít igelitové sáčky, chránící obuv.

K jakému dochází Lukavec svou knihou závěru? Že sídliště - s fungujícím veřejným prostorem - nemusejí nakonec být naprostou utopií. A že tam někde můžeme občas polapit i jejich duchovní tvář.

Mýlí se? Nevím, ale snad ne. Jižní Město zde je každopádně vnímáno co zem až mystická a zaslíbená - a Lukavec provádí Galerií Opatov i vilou Maxe Švabinského, která kdysi stála na samotě. A provádí i po „svém“, uměle navršeném Milíčovském vrchu, kde to dodnes miluje. A prostrčí nás i odrazem Jižního Města v krásné literatuře (str. 94-138). Napsal šikovnou obranu Jižáku jako místa, kde už bydlel jeho tatínek a kde on sám vodil ratolesti do té samé školky, kam již máti jeho. Je to nepochybný, regulérní svět a snad opravdu záleží na každém, co si z něj vytesá v duši. Když tu žije. A ne, Jižák není zpodoben jako vesmír nijak ideální, ale ani nejde o sluj kriminálních živlů či naprosto odosobněnou oblast ztroskotanců a zoufalců s prázdnými výrazy na tvářích. A na samém konci své knihy má autor za to, že tu „většina lidí bydlí ráda“ - a tak či onak, taky sociolog Jiří Siostrzonek napsal (i když už s ohledem na čas výstavby) o tom, že „pobývání dospělého v prostředí všeobecného nepořádku je sice frustrující, ale pro děti staveniště bylo a je i bude naopak až neuvěřitelně inspirativní a podnětné teritorium.“ Což snad i pro dospělé s dětskou duší.

Spoustou fotografií tuto knižní studii doplnil Karel Cudlín (*1960), který předtím prošel s foťákem Mladý svět, Prostor, Lidové noviny i Respekt, přičemž dlouhodobě spolupracuje s Revolver Revue. Známé jsou jeho soubory fotografií Romové, Ukrajina či Izrael a zaznamenal odchod ruských vojsk po roce 1989. Mimo jiné dal dohromady knihy Národní divadlo (2005) a Cestou na východ (2008, s Jáchymem Topolem).

Jan Lukavec (*1977) vystudoval literaturu a kulturologii na Filozofické fakultě a pracuje v Národní knihovně. Napsal pozoruhodnou knihu o Chestertonovi Fanatik, prorok, či klaun? (2008) a podnětné publikace Zneklidňující svět zrcadel (2010), Od českého Tokia k exotické Praze (2013), Bytosti na pomezí (2016) a Imaginární zoologie (2019).

Jan Lukavec: Jižák, město panelů, snů a mýtů s fotografiemi Karla Cudlína. Pulchra. Praha 2022. 224 stran.

https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/jizak-mesto-panelu-snu-a-mytu-502101820