Chodíme po světě. A nevšímáme si, že kromě nás (a kolem nás) chodí po světě i jiní lidé.

Když si náhodou všimneme, pak většinou jen těch, které nějak potřebujeme, abychom mohli chodit dále, případně těch, kteří potřebují nás, aby oni mohli chodit dále.

Ale všímat si lidí jen tak, pro nic a za nic? Pro přírodu, kam to vedou okna?

Vidíte to, a jsou mezi námi jedinci, teď jsem chtěl skoro samočinně napsat, ano, i celé kolektivy, ale to bych si lhal do kapsy, tedy, jsou mezi námi jedinci, kteří si dají tu práci navíc a všímají si. Někteří jdou tak daleko, že se s těmi lidmi setkají.

A právě toho se dopouští celý svůj dospělý život Jaroslav Kučera. Vystudoval sice pražskou techniku, má tedy vznešený přídomek "inženýr," ale lidé ho baví mnohem více než stroje.

Fotografuje už dlouho. Fotografuje náruživě. A fotografuje moc dobře.

Neočekávejte tady nějaké teoretické rozbory, sociologické črty nebo demografické průzkumy. Vyslovme zjištěné: Jaroslav Kučera nefotografuje horních deset tisíc. Jaroslav Kučera fotografuje ty, na které většina fotografů (a jejich zákazníků) zapomíná. Řekněme: dolních deset tisíc? Ani tohle není úplně přesně. Zkusme to jinak: Jaroslav Kučera fotografuje ty, na nichž se podepsal život. Ne nějakým blahobytem a vráskami ze starosti, zda letos na léto do Biarritzu nebo někam jinam, ale určitě ne na Kanáry, protože tam jezdí dneska každý (nebo každý druhý). Ty vrásky nejsou ani ze starosti, zda budu mít na zaplacení daní: takovéhle malichernosti netrápí ty, které fotografuje Jaroslav Kučera.

Teoretici mohou říci, že Kučerova fotografie je sociální: podívejte na ty chudáky, musíme jim přece nějak pomoci, pojďte udělat sdružení, nejlépe neziskové. To by ovšem byla ohromná urážka. Jaroslav Kučera fotografuje lidí, které fotografuje, jedině proto, že tu jsou a že jsou mnohdy svými osudy zajímavější než ti z nás, kteří jsou nervózní, když si jeden den neošamponují vlasy (a pak se diví, že jim ty vlasy vypadávají, a kupují si na to smrduté vodičky, jejichž smrad zahánějí drahými voňavkami).

Některé z jeho obrázků jsou na první pohled jízlivé, cizím slovem ironické. Jsou na nich jásající davy jednotlivců při různých parádách, které na svoji oslavu pořádávávala vláda jedné strany. Jenže když se nad těmi obrázky zamyslíme, musíme si uvědomit, že opět nejde o nic menšího než o lidí, kteří tu dobu zažili či protrpěli. Pamětníkům, kteří se dnes smějí těm, které zachytil Jaroslav Kučera, patří biblická parafráze: kdo jsi bez viny, hoď kamenem.

Jaroslav Kučera má od jara až do 18. srpna samostatnou výstavu v Tereziánském křídle Pražského hradu. Jistě, pro většinu Pražáků (i návštěvníků) je to do kopce, ale ten výlet za to určitě stojí. Už proto, že si tam mohou pořídit knížku Jak jsem potkal lidi a dostanou ji se slevou dvou stovek. V knihkupectvích stojí jeden kousek 790 Kč, na Hradě 590 Kč. Zcela věcně řečeno, to už snad stojí za tu námahu.

Knížka je to ohromně zajímavá. Nejen proto, že v ní nalezneme ty z Kučerových obrázků, které on sám považoval za nejdůležitější, ale navíc tam najdeme pár textů od zasvěcených znalců fotografie i Jaroslava Kučery samého. Budiž autorům těch textů přičteno k dobru, že se nijak nevytahují, že rozumí fotografii lépe a více než my. Snaží se Kučerovo dosavadní dílo zařadit do souvislosti doby a to je často důležitější, než bychom si pomysleli.

Knížku vydalo nakladatelství jakura, zmíněná slova do ní připsali Jan Kříž, Daniela Mrázková, Dušan Veselý, Hugo Schreiber a samotný Jaroslav Kučera. Grafický vzhled dal knížce František Polák, který odvedl úctyhodnou práci.

Pro ty, kteří by chtěli obdarovat své cizinecké přátele: všechny texty (i popisky) jsou přeloženy do angličtiny (zde musím přiznat, že jeden kratší text jsem přeložil i já, ale beze vší strojené skromnosti doufám, že to jakosti díla neuškodilo).

Jaroslav Kučera odevzdal, a pořád odevzdává, znamenité dílo. Vřele doporučuji, abyste se s ním seznámili.