Nikdy se nevrátí pohádka mladí, zpívává se s nostalgickým vzdycháním, většinou při pátém či šestém mázu jakostní ohnivé vody.

Kdo ví, zda se vrátí, a také není třeba být nostalgický: no co, co, co, kdysi jsme bývávali mladí, mnohem krásnější než dnes, potažmo také mnohem blbější než dnes, ačkoliv (nebo protože) jsme si byli jisti, že jsme v každém případě mnohem chytřejší než ti, kteří si tu písničku zpívávali před námi.

V případě vzpomínek na klub, který postavil na nohy slávu Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna a vytvořil zázemí, z něhož vyrostl český rock and roll, tehdy zvaný big beat, je nostalgie nepatřičná.

Byla to totiž ohromná sranda. A i ty vzpomínky zůstávají srandovní.

Zde musím přiznat střet zájmů: nezapomenutelní Šimek s Grossmannem byli mými kamarády, dokonce jsem s nimi spolupracovával (zvláště, po Grossmannově odchodu, se Šimkem), a mnozí z pamětníků, kteří se podíleli na vzniku této knihy, patří mezi mé kamarády dodnes, jakbysmet. Jedinou omluvou mi budiž, že jsem tou dobou budoval malá divadla s mladším bratrem staršího Jiřího Ondřejem Suchým, takže jsem byl klubu Olympik přece jen trochu vzdálenější. Ne moc, ale přece jen.

Konec přiznání střetu zájmů.

Myšlenka toho klubu byla nádherná: spojit hudbu, která tenkrát frčela, s tehdy ještě více méně skromnými pokusy o divadlo, které teprve frčet bude, a to celé v době, kdy společnost vřela očekáváním věcí příštích, to se nemohlo nepovést.

Už vůbec ten nápad byl na české poměry trochu (hodně) neobvyklý: šlo o klub, tedy nikoliv o zcela bohapustě náhodné setkání lidí, ale o sdružení spřízněnců (něco podobného později dokázal i Jiří Suchý v Semaforu).

A tak se také povedla tato kniha. Plná příspěvků očitých svědků a účastníků událostí, včetně prvního manažera klubu Zdeňka Thomy, známého co Tyčka, dalšího zakladatele, tentokrát Olympicu s c na konci, neboť šlo o kapelu, Pavla Chrastiny, stálých návštěvníků klubu, i fotografů, kteří si tam vybrousili řemeslo tak, že v době nepříliš vzdálené stanuli na špici české fotografie.

To vše doplňují nejrůznější tiskoviny, které klub vydával pro své členy i další zájemce. I ty jsou svým způsobem výrazem své doby. Většinou graficky nápaditě zpracované tak, že ten, kdo je uschovává mezi dopisy bývalých lásek a zcela nečekaně o ně zakopne, si uvědomí, že tahle láska není bývalá, že stačilo jen fouknout a zase se rozhořela.

Tátou celé knihy je Lubomír Červený, k dalším paternitám se přiznávají (kromě zmíněných Thomy a Chrastiny) také Alois Valenta, Pavel Černocký, Pavel Sedláček, tehdy študák a dnes MUDr. Petr Karger, Viktor Sodoma (ten snad ani nemohl dopadnout jinak: zatímco rodiče se mu spustili o jedno pokolení dříve s Jiřím Suchým, on se spustil se Šimkem a Grossmannem), Jana Bonhardová (Grossmannová), Ladislav Havlíček a Miloslav Růžek.

Jediná škoda je, že Šimek s Grossmannem, rodiče celého klubu, mohou dnes pochválit nakladatelství Česká citadela pouze z nebes.

A že si tohle nakladatelství pochvalu opravdu zaslouží!

A byla to sranda, a ne, že ne. A dodnes je. Dík za ni.