Kniha Everest 1922 chce připomenout jen jednu sto let starou horolezeckou výpravu. Činí to způsobem, který datum dělá o něco klíčovějším, než jakým je, ale to nevadí, a nepochybně nás vrací do dob, kdy se definitivně rozběhla éra útoků na kótu 8848.

To ještě kóta Everest nebyla bod, kam se lidé valí. Tenkrát tu panoval klid. Bez listí, ale tichý. Britský autor Stephen Vanables (*1963) ukazuje mnohé momenty rané expedice v novém světle.

Výpravy se účastnil i George Mallory. Ještě netušil, že se mu Hora stane osudem i osobním „problémem“, jak se o tom vyjádřil. Roku 1924 tam s přítelem Irvinem zmizeli, a zatímco Malloryho tělo bylo do konce minulého tisíciletí objeveno, druhý se dál pohřešuje. Irvin se nikdy nenašel. Představuje tak záhadu.

Už roku 1922 se ale pokus o výstup změnil v krvavé drama. Polklo sedm životů a otázky zůstaly. Například: „Vyčítal si George Leigh Mallory tu sedmici opravdu a dokonce snad právem?“

Je velmi snadné odpovědět NE a takřka bizarním bylo by odpovídat ANO a pravda tkví někde na šňůře MEZI. I když je blíž k NE. Ta tragédie byla dílem jediné laviny, kterou roku 22 neuměl nikdo s jistotou předvídat, jako bychom ji nepředpověděli ani dnes. Už druhou věcí ale zůstalo, že jedno věděli. Blíží se již monzun. Šli nahoru dvakrát. Marně. Třetí pokus o vrchol světa už byla chyba. Risk, který nevyšel.

Oxfordský spisovatel a filmař Mick Conefrey česky už vydal knihu o druhé nejvyšší hoře světa Duchové K2 (2016). Taky je to schopný autor nejen alpinisty ceněného titulu How to Climb Mont Blanc in a Skirt (2010) a pomocí deníků, dopisů a nepublikovaných ještě informací odhaluje motivace účastníků expedice a soukromé drama George Malloryho, které tady v něčem pokračovalo a v mnohém teprve začalo.

Mallory bezpochyby zůstává - i právě následkem záhady své vlastní smrti - jednou z nejvíc magnetizujících osobností spojovaných s Everestem. Roku 1922 byl přesto jenom jedním z několika, co se o dobytí Hory snažili. I proto se musel vyhraňovat a není sporu, že výpravu poznamenala rivalita aktérů a zákulisní politika, která nakonec není cizí žádnému sportu.

George Mallory (*1886) byl syn kněze, bratr vysokého důstojníka RAF. Studoval v Cambridge a skamarádil se zde s významným budoucím ekonomem Johnem Keynesem. Roku 1908 vedl tým při slavném závodu člunů a zdá se to trochu neuvěřitelné, ale po škole učil historii spisovatele Roberta Gravese. - Roku 1911 slezl Mont Blanc, roku 1913 zdolal novou cestou britský Pillar Rock. Trasa se po Mallorm jmenuje. Za první světové války byl u dělostřelectva. Pak… Šestnáctičlennou výpravu, které roku 1921 předcházela její průzkumná sestra, financovaly Timesy a The Mount Everest Committee. Sestávala jak ze členů Královské geografické společnosti, tak i z příslušníků Alpského spolku. Vedl ji zkušený a rozhodný důstojník Charles Bruce.

Vedle sedmi ryzích horolezců byl dál účasten fotograf a kameraman John Noel anebo lékař a lezec Thomas Longstaff, pozdější objevitel v Arktidě a od roku 1947 prezident zmiňovaného Alpského spolku. K tomu se přidali tři „transportní“ důstojníci, jeden gurkhský poddůstojník Tedžibir Bura a tlumočník Karma Paul. V Dárdžilingu najali jedenačtyřicet nosičů, z nichž jedna sedmice to neměla přežít…

George Mallory se zúčastnil už průzkumu roku 21 a následně přednášel v londýnské Queen´s Hall. Posluchačům tvrdil, že se těsně před odjezdem z Tibetu ptal parťáka Guye Bullocka: „Co si myslíš o šanci zdolat vrchol.“ Bullock se údajně dlouze zamyslel, než řekl: „Padesát na padesát.“

Hora tu stála, ale mimo politický dosah Spojeného království. Přesto mělo prsty nejblíž k ní ze všech zemí.

Vlastně od chvíle, kdy byl Everest geometry označen za vrchol světa, tlačili britští horolezci na vládu, aby jim vyjednala povolení. Oproti tomu Němci, Italové či Američani si mohli o čemkoli podobném nechat zdát: tamní vlády neměly nataženy ony prsty do Indie. Ptáme-li se pak dnes, proč nebyla touze mladých horolezců nakloněna britská diplomacie, je tu i tato odpověď. Politici měli starost s Rusy, kteří vysílali „shora“ ze severu a až do Himálaje špehy. A tito ruští špehové nebyli výmysl. Sbírali podklady pro úspěch potenciální budoucí války.

Ona výprava z roku 1922 působí, ano, po stovce let a očima svižného dneška poněkud zdlouhavě. I zpackaně. Ale zpackaně vyhlíží i sama válka, která ji předcházela. Šance na dobytí špičky zde tenkrát nesporně byla, už tenkrát, a příběh jedné expedice to rozkrývá zřetelně.

Vedle George Malloryho, který se skutečně mohl dostat výš, kdyby nezkolaboval jeho druh Henry Morshead, se do učebnic mohl místo Hillaryho dostat i badatel George Ingle Finch. Taktéž měl šanci, ale kvůli transportnímu důstojníkovi Geoffreymu Bruceovi se nakonec obrátil od vrcholu a tváří zase dolů. Zda to bylo nutné?

Zůstává nezodpovězeno. Zato náš autor rozpitval, v čem všem tkvěla Finchova ne vždy přínosná samorostlost a tendence se handrkovat. Měl taky víc než pochybnou teorii o „příznivých účincích“ kouření v extrémní výšce nad mořem. On sám ji hlásal, ale sotva mohl mínit vážně.

Další horolezec Edward Norton přišel při té výpravě o kus ucha, omrzlého. Ale vedl si rovněž nadmíru dobře, což se počítá nejen v oblasti lezeckých schopností, ale taky v krajině charakteru.

Zrovna tak bodoval roku 1922 mladý chirurg, malíř a hudební skladatel Howard Somervell. Jen Mallory se však na Horu vrátil. Jako by musel. Vrátil se za dva roky a možná příliš vzrušeně, i když rozruch skrýval. A vrátil se, aby - s největší pravděpodobností - strhl do propasti a za společné lano Andrewa Irvina.

Už sto let (ne)vzpomínaná výprava z roku 1922 vytvořila světový rekord za nejvyšší dosažený bod (8229 metrů) a za historicky nejvýš vybudovaný tábor. K poslednímu vrcholovému útoku nicméně došlo na podkladě špatného rozhodnutí, jež nebylo úplně domyšleno. Autor píše: „Výprava z roku 1922 se oscilací mezi vítězstvím a tragédií stala archetypem himálajské expedice, v níž vykrystalizovala ona zvláštní směsice slávy a marnosti, tak typická pro horolezeckou a objevitelskou historii.“

A udělali ještě jeden postřeh, který už neplatí. „Tohle místo není pro starý.“ Conefrey tak nazval celou kapitolu a ve své době měli pravdu. Dnes tvrzení padlo. Roku 1985 stál na špici Everestu i pětapadesátiletý Američan Richard Bass, který nebyl ani zdaleka špičkový horolezec.

Hora přesto dál hrozí. Jen v roce 1997 tam umřelo osm lidí. V květnu 1999 konečně našli taky Malloryho. Bohužel bez fotoaparátu. On a Irvin doplatili na nevhodně vybranou trasu výstupu a posléze i soumrak při sestupu. Není na sto procent vyloučeno, že už slaňovali z vrcholu, pravděpodobné to však není.

Malloryho tělo bylo asi spatřeno už roku 1960 a roku 1975 možná jeden Šerpa hýbal právě jím, aby mrtvolu aspoň symbolicky pohřbil. Ani to není jisté a Everest láká i hrozí. Ani to druhé někteří neberou vážně a zjara 2012 se pokusilo o vrchol rekordních 683 lezců. Roku 2014 však zabila lavina na ledovci Khumbu hned šestnáct Šerpů naráz a roku 2015 jich umřelo dalších jedenáct (a pár horolezců Západu) při zemětřesení. Je zvláštní, jak se doba za sto let změnila.

Ještě roku 1922 putovaly zprávy mezi Londýnem a Tibetem měsíc; teď užíváme satelitní telefony a roku 2007 se uskutečnil z vrcholu prvý hovor konvenčním mobilem. Prvý tweet putoval odsud roku 2010 a první videohovor proběhl roku 2013. Anebo problém počasí…

Roku 1922 věděli, že je vše třeba stihnout do monzunu. Znělo to jednoduše, ale přímou možnost předpovídat počasí neměli. Dnes přebíráme informace o satelitních snímcích rovnou ve stanu. Plán útoku na špici je tím podložen. Problém je ale nový v tom, že stejně sledují počasí všichni. Nahoře se tím lze potkat hned s několika výpravami naráz.

Roku 1922 trvala cesta z Anglie do oblasti čtrnáct dní a z Dárdžilingu do základního tábora se ještě sunuli měsíc. Dnes doletíte do Lhasy, aklimatizujete se na nadmořskou výšku a za tři další dny jste v základním táboře. Co víc, k Everestu lze dorazit v již aklimatizovaném stavu. Na to stačí roku 2022 speciální stan, v němž předtím spáváte jako v simulátoru.

Ještě George Mallory šplhal s tradičním cepínem a v kožených, odspoda okovaných botách; zahřívaly jej voskovaná bavlna i shetlandský pulovr. Dnes fungují syntetické materiály a skeletové boty.

Málo se taky tušilo před sto lety o smyslu pití. Dobrodruzi vědomě i nevědomě trpěli žízní a teprve v padesátých letech si všiml lékař Griff Pugh, když procházel záznamy, jak strašlivě dlouho byli s to nemočit. Stanovil proto, že je v horách třeba denně vypít aspoň tři litry. Dnes se doporučují čtyři.

Výprava z roku 1922 znamenala navzdory oné zdlouhavosti průlom. Je patrně významnější než její - častěji zkoumaná - následovnice z roku 1924 a definovala styl velkých týmů a zakládání řadu táborů. Již ona taky zahájila spory o využití/nevyužití kyslíku a prvně se tvořilo pojítko mezi Horou a Šerpy. Ty pak jejich jméno proměnilo v obchodní značku. Většinou nelitují. Jsou tou značkou. A proto je paradox, že právě z jejich strany dnes nemáme záznamy.

Na tento smutný problém narazil taky Mick Conefrey. Jejich zprávy postrádal. Psát však tenkrát uměl málokterý Nepálec, málokterý Tibeťan. A dnes tomu ani mladí nevěří, ale do roku 1921 se k Everestu takřka žádný cizinec ani nepřiblížil. Panovníci Tibetu a Nepálu byli proti a vypovídali celé zástupy misionářů a potenciálních objevitelů. Teprve po první světové válce se cosi prolomilo, přišlo přes třicet let snahy a v květnu 1953 stanuli na vrcholu Hory Edmund Hillary a Tändzin Norkej.

Roku 1978 ji Rakušan Peter Habeler a Ital Reinhold Messner zdolali bez použití přídatného kyslíku.

Je to jistě sladké stát - po heroickém výkonu - na tomto vrcholu, ale jinak sladký může být i písemný návrat do času, kdy ještě nestála na boku sousední hory Lhoce žádná pitomá fronta, fronta jako někde v zelenině. Kdy ještě byl Everest sám. Od ruchů světa odkloněn, odlehlý. Mohl být ještě teoreticky i dutý a byl mysteriózní a nepřístupný.

Z anglického originálu Everest 1922 (2022) přeložil Jakub Futera. JOTA. Brno 2022. 328 stran.