Nevím, jak je tomu v Čechách, na Moravě či ve Slezsku dnes, ale za mých dávných mladých let jsme znali dvě roční období, kdy jsme sledovali teploměry a zprávy Státního hydrometeorologického ústavu s obzvláštní pozorností.

Když byla velká zima, nařídily patřičné úřady uhelné prázdniny, a když bylo moc horko, došlo na prázdniny jménem vedřiny.

Každý jsme těch úředních darů využíval jinak.

Na tohle jsem si vzpomněl při čtení nejnovější knihy českého baviče Karla Šípa, jménem Do hrobu si to nevemu.

V mém případe to bylo tak, že jsme jednu opravdu tvrdou zimu trávili celé dny místo ve škole na ledové ploše v háfnu za Cindou (v doslovném překladu: v přístavu za Císařskou loukou v Praze), kde jsme sehrávali tvrdou hokejovou soutěž mezi námi, hrdými Podskaláky, a těmi zatracenými svrabaři z nuselské Neklanky.

Mě to nakonec stálo dosti nepříjemně bolestivé omrzliny nohou: měl jsem na sobě brusle z loňska, nožka mezitím poporostla. Stav zápasu byl ale příliš těsný, brankový rozdil byl snad jeden nebo dva góly. V takové chvíli by si žádný hráč, i ten nejneužitečnější, netroufl opustit kolbiště.

Dohrál jsem v utrpení. Závěrečný stav si nepamatuji, ale doufám, že jsme vyhráli. Jinak by přece má oběť byla zbytečná.

Jak jsem se dostal přes železniční most domů na Výtoň nevím. Vím jen, že jsem pak strávil další týden uhelných doma, na loži, s chodidly namazanými jakousi černou mastí a smrdícími jako ta nejhorší rybářská bárka.

Takže jsem si ten další týden volna ani neužil.

Jak si já nevezmu do hrobu tuhle svojí vzpomínku, tak i český bavič Karel Šíp nechce dát zapadnout těm svým.

Tak vznikla jeho nejnovější kniha. Už ten název říká vše. A říkám-li vše, myslím tím opravdu vše: Do hrobu si to nevemu.

Stejně jako většina společností na celém světě dostal i Šíp zaracha zcela zbytečnou a umělou panikou jménem covid-19 (asi se mnou nebude souhlasit, pokud jde o ten popis, ale to se nedá nic dělat). Že to zarach byl, s tím Šíp asi souhlasí.

A protože se nerad jen tak válí, a na hokej v háfnu za Cindou se už asi necítí (ostatně, on je spíš fotbalista než hokejista), zasedl před počítač a začal vzpomínat na příběhy, které většina jeho čtenářů, posluchačů nebo diváků dodnes neznala.

Jeho nejnovější knížku jsem dostal darem k Vanocům. Od samotného Karla Šípa. Vycházím s barvou ven hned teď, abych dále nemusel obhajovat střet zájmů. Jenom dodám, že kdyby se mi ta knížka nelíbila, raději bych o ní nenapsal ani slůvka. Jenže ona se mi líbí. A hodně.

Byl jsem zvědav na příběhy, o nichž jsem mohl slyšet ze druhé či jiné ruky, nebo na příběhy, které jsem třeba i mohl znát (mohly se odehrát tak dávno, že jsem ještě mohl být poblíž, před svým zákazem a následným odchodem z Československa). Šíp takové příběhy umí vyprávět tak, že i přímí účastníci někdy žasnou, co to vlastně zažili (a na vlastní kůži).

Tak těch příběhů v té knize moc není. O to více je tam úvah. Jak o těch příbězích, tak (to mnohem více) o lidech, kteří se domnívají (celkem zbytečně), že událostmi hýbou právě oni, a o událostech, o nichž se ti (nejčastěji zbyteční) lidé domnívají, že jimi hýbou ze své vlastní vůle.

Ne, nebudu prozrazovat ani ty úvahy, ani ty příběhy, které k ním vedly. To se přece nedělá. Alespoň ve slušné společnosti ne.

Když vám řeknu, že Šípova cesta od nápadů k pointám je obdivuhodná a často bere dech svou představivostí, uvěřte mi. A jste-li zvědaví dost, abyste si to tvrzení chtěli ověřit, zkuste to: ta knížka nepatří k nejnákladnějším.

Někteří se možná podiví, že Šíp své knížky sepisuje hovorovou češtinou. Tuhle taky. Tací mi silně připomínají názor Karla Čapka na novinové korektory, kteří (podle něj) nosí niklové brejličky, sedí v temných komůrkách a ze záliby pěstují jazykový purismus. Upřímně řečeno, v Šípově případě bych se já osobně divil opaku, totiž češtině označované za knižně spisovnou.

Šíp většinou vypráví, jak se vlastně dostal k tomu, aby o něčem začal uvažovat, jak se pak snažil dobrat cíle a jakého cíle se nakonec dobral. Většinou úplně jiného, než si představoval původně.

Nevím, jak ostatní čtenáře, ale mne tím pravidelně přivedl k tomu, že jsem začal uvažovat o téže (nebo podobné) otázce a bloudil jsem neznámem podobně jako on, a velice mě to bavilo.

Do hrobu si to nevemu je kniha poměrně útlá, skvěle se čte, jak kvůli obsahu, tak kvůli grafickému zpracování, dílu Zdeňka Mareše, a navíc ji doprovází překrásně výstižné obrázky našeho společného kamaráda Jiřího Slívy.

Vydavatelství XYZ si může připsat další hvězdičku.

A Karel Šíp jakbysmet.