Třiašedesátiletý spisovatel Neil Gaiman (*10. 11. 1960) je Brit s židovsko-polskými kořeny. Naučil se číst ve čtyřech letech a četba jej pohltila. Dospělý psal nejdřív scénáře komiksů o vládci světa snů Morfeovi, Sandmana (od roku 1988), a následoval (1996) seriál televizní: Nikdykde. Podle něj existuje Podlondýn, kam se dá sklouzávat a přestupovat dvířky, přes některé „prahy“. Stanete se poté pro zbytek metropole (Londýn nad vámi) neviditelní, to je Gaimanova premisa. A vládce tohoto Neverwhere žije v pouhém vagóně pohybujícím se podzemní drahou. Hlavní hrdina šestidílné série Richard, jenž se do Podlondýna propadl a dokáže tu po jistém úsilí přežít a vegetovat ve společnosti dívky, nakonec nemá ponětí a existenciálně váhá, jestli se vůbec ještě má vracet do nudy běžného žití.

Roku 1998 vydal Gaiman ještě pohádkovější prózu Hvězdný prach (zfilmovanou roku 2007 s Robertem De Niro) a v dalším bizarním románu Američtí bohové (2001) vyšel z představy, že taky Amerika a Spojené státy byly kolonizovány opakovaně, takže se vrstvilo božstvo na božstvu. Sny více rozličných civilizací. Ale nedošlo k úplnému průniku a přátelství množin bohů a staré pohanství jednoduše není kompatibilní s novotami. „Život“ bohů navíc závisí na víře lidí v ně, takže bývají ti starší zapomínáni, čímž ukrutně živoří. Ale jsou Odinem podněcováni ke vzpouře a válce s božstvy aktuálních technologií. Hlavními hrdiny románu je přitom normální člověk zvaný Stín a severský bůh Odin, který ho zaměstná jako ochránce. Kniha obdržela vedle Ceny Brama Stokera - za hororovost - ještě Huga, Nebulu a Locus; tím prakticky dosáhla všech met a roku 2017 začala televize příběh adaptovat jako seriál.

Gaimanův další mistrný dětský horor Koralina (2002), kde jsou rodiče dívky zakleti do skleněného těžítka, byl roku 2009 adaptován pro animovaný film Koralina a svět za tajnými dveřmi, a roku 2008 vydal Neil šokující Knihu hřbitova, dílo na hranici kontroverze. Od roku 1993 shromažďoval do sbírek taky své kratší práce - a šestá kniha povídek (ta nejrozsáhlejší) právě česky vyšla pod titulem Čítanka Neila Gaimana.

Obsahuje ukázky z ucelených prozaických knih Nikdykde, Hvězdný prach, Američí bohové, Anansiho chlapci a Oceán na konci uličky; kromě toho i 47 povídek, od kterých autor vymetl spíž. Představují mišmaš, ale propojený stylem. Je to pestrost v nejlepším smyslu a mišmaš, který zřejmě umí a smí dohromady slepit jen autoři vskutku kultovní. Gaiman se stal členem jejich čety, tohoto bratrstva neohrožených, a čteme hned několik variací na horory Howarda Phillipse Lovecrafta (Já, Cthulhu; Shoggothův prastaropramen) i Studii ve smaragdové (2003), která opět přivádí na scénu Sherlocka Holmese. Muž, který zapomněl Raye Bradburyho (2012) je podle mého názoru o něco lacinější hříčkou, která - klidně - mohla vzniknout po úvaze: „O Bradburym toho úplně nejvíc nevím, i napíšu text z hlediska člověka, který začíná mít Alzheimera.“ Ale nerad kritizuji! Navzdory přístupu jde o zdařilý hold roku 2012 zesnulému Mistrovi.

Jako film (2017) možná znáte povídku Jak mluvit s holkami na mejdanech (2006) a zaručeně vás rozhodí kratičké Zapovězené nevěsty otroků bez tváře v tajuplném domě za noci hrůzné touhy (2004), Zvláštní holčičky (2001), Problém se Zuzanou (2004) a Ženské koncovky (2007). Kvalitní science fiction jsou povídky Lunární labyrint a Nula nula nic hodin. Snílek Gaimanova kalibru, provázený navíc nutným štěstím, se rodí maximálně jednou za dvacet, třicet let - a hororek Klikyklak Chřestivák (2013) je tak trochu o potvoře, která vás vypije, takže zbytek, tj. kůži a kosti, půjde pověsit na háček. Ale tak sní kluk, hrdina povídky, zatímco ho vede do podkroví spisovatel, který mu vyprávět měl sám. Zrovna tento příběh je příklad „ryzího Bradburyho“, řekl bych, nicméně Bradbury prostě psal ještě o vlas lépe; čím to je, naprosto netuším.

Další povídka s dlouhým názvem Jak jsme se jeli podívat na konec světa, napsala Dawnie Morningsidová, jedenáct a čtvrt roku (1998) je solidní psychologický vhled do duše jedenáctileté dívky, která ještě nechápe, že nám nevypráví o ideálním soužití svých rodičů, nýbrž naopak. A Soví dcera (1996) je výňatkem z fiktivní knihy sedmnáctého století O pozůstalostech nežidovských i židovských. Titulní dítě, nalezené na kostelních schodech, bylo navrženo k upálení, protože se nezdá zrozeno ze ženy. Pak ho vezmou do kláštera, jenže kláštera opuštěného po čase papeženství. Ve třinácti letech je z děcka rusovláska a kráska, pořád ještě nenápadně krmená ženou z města, ale anglicky vůbec nehovořící. Muži jdou, aby ji znásilnili, ale dobře to pro ony gentlemany nedopadne.

Další story Jacka se neptejte (1995) kupodivu není o Jacku Rozparovači, ale o záhadné hračce-krabičce s vyskakovacím panáčkem jménem Jack. Text mohl být inspirován známou Kuttnerovou povídkou Byl to démon, ale je poněkud kratší. Prvotřídní horor a bravurní příklad toho, jak mají krátké horory vypadat. Div Gaimanova udatenství. A text Pravda je jeskyní v černých horách (2010)? Ke konci jde o horor přízračný, a přece trochu horolezecký (a připadal mi „jako od Stevensona“).

Neřekl bych, že je Neil Gaiman navždycky a s jistotou úplnou popkulturní ikonou, jak se to momentálně prodává, ale nelze než souhlasit se Stephenem Kingem, když říká: Zkrátka je pokladnicí příběhů a můžeme hovořit o štěstí, že ho máme. Podle názoru dalšího z klasiků hrůzy Cliva Barkera „vytváří Gaiman příběhy jako šílený cukrář vytváří svatební dort, a to vrstvu po vrstvě, když přimíchává jak sladké, tak kyselé chutě“. „Neil Gaiman je prostě jedinečný,“ dodává přímo na hřbetě knihy tvůrce Hry o trůny R. R. Martin. Neil Gaiman je Tim Burton literatury.

Čítanka Neila Gaimana. Úvod Marlon James. Překlad a jazyková redakce Viktor Janiš a Richard Podaný. Odpovědný redaktor Martin Šust. Jako 165. svazek edice Fantastika vydalo Argo. 2023. 632 stran.

Čítanka Neila Gaimana - Neil Gaiman | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví