„Co je bestiář?“ ptal jsem se kdysi jedné vdané kamarádky. S vážnou tváří prohodila: „Sborník nápadů, co má mít každý z nas-aných manželů během války Roseových.“

Ve skutečnosti není bestie jen uvnitř člověka. Bestiářů je bezpočet. Vstoupím-li do Česka přelomu dvou tisíciletí, důležitý je určitě Bestiář (2003) Luboše Antonína (376 stran), ale hodil se i Fantastický bestiář (1996) Jana Bauera. Ten sice není tak zevrubný, analyzuje ale vedle bájí potvory autorů jako Sapkowski, Zelazny, Pratchett, Ende, Tolkien či Lewis Carroll.

Jinému svébytnému bestiáři naší kotliny vbrzku bude sto let, protože to byl rok 1924, kdy grafik Váchal střídavě makal na Krvavém románu a Ďáblově zahrádce aneb Přírodopisu strašidel.

Nejen po Váchalově vzoru mají být bestiáře hezky ilustrovány, i kdyby rovnou obrázky ofotografovanými z pradávných děl. Stejným způsobem fungovala předrevoluční Augustova/Pejmlova práce Draci a obři (1947), dosti dnes ceněná.

K bestiářům taky patří i nepatří rozličné soupisy strašáků a socialistickým pandánem k Ďáblově zahrádce se kdysi stali Bubáci aneb Malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel (1961) Radovana Krátkého (1921-1973). Sice až přehnaně dusili lidovou pověrčivost, ale roku 2015 přesto byli pietně reeditováni: dílo stojí na fascinujících ilustracích Miroslava Váši (1920-1996).

Neprakta alespoň vyzdobil Tajemný svět strašidel (1992) Jiřího Pechy a malou encyklopedií bestií a ďasů venkova (ohnivý pes) byla roku 1947 kniha Dva nezbedníci (1947) Josefa Jahody s působivými obrázky Františka Rolečka.

Odborněji nás - v kapitole Bytosti neskutečné - učili páni Vondráček a Holub ve slavném díle Fantastické a magické z hlediska psychiatrie (1968), anebo psycholog Milan Nakonečný - v mnoha heslech Lexikonu magie (1993). Veledůkladně byla pojata i Přehlídka tajemna Martina Stejskala v publikaci Průvodce po magických místech Československa (1991, rozšířeno jako Labyrintem míst klatých, 2011) a ignorovat nelze edici Garuda nakladatelství VOLVOX GLOBATOR, kde vyšly mj. překlady knih Od létajících žab po okřídlené hady (1999, napsal Karl Shuker), Mořské příšery (2000, Richard Ellis) a O Dracích (2006, Ash DeKirková). - Ryzím bestiářem zůstane provždy i Borgesova Fantastická zoologie (1968, česky prvně 1988) a ledacos dokonce zvíte z Ecových knih, anžto fušoval i do toho. Před pár lety spatřil pak v českém překladu světlo těchto krajin Fantastický bestiář cestovatelů, editovaný Dominique Lannim.

Taky Lanni se, ani to jinak nejde, nejprve vrací na začátek a bazilišci a sirény vystupují již z děl mužů jako Aristofanés, Aristotelés, Hérodotos, Strabón, Platón a Plinius. Na pozdějších bestiářích je nejzvláštnější, že téma divně klouže - mezi pohádkami bratří Grimmů a líčením úplně skutečných, i když původně neuvěřitelných ras lidí a zvířecích druhů. Zkoumání jen domněle vysněné fauny se pak věnuje kryptozoologie.

Co říct k bestiáři nejnovějšímu? Lanni mu vedle úvodu přispěl hesly o ještěrkách z mysu Dobré naděje a kmenech Hotentotů a Kafrů. To zní nesourodě, ale tvůrce oponuje a má doktorát z literatury na Sorbonně. Taky je docent na maltské univerzitě a člen Centre de recherche sur la littérature des voyages. Tento jím iniciovaný Fantastický bestiář cestovatelů sepsalo 42 autorek a autorů, mezi nimiž nás čestně reprezentuje Josef Schovanec.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Schovanec

Kniha shrnuje dávné i modernější představy o monstrech a nebojí se snů spisovatelů jako Homér, Lúkianos, Milton, Poe, Charles Nodier, Jules Verne, Apollinaire, Tennyson, Lovecraft, C. S. Lewis, Carlo Collodi, Marcel Aymé, Italo Calvino, Vercors či Julien Green.

Probíranými stvořeními tím pádem nejsou jen Kyklopové a kentauři, nebo pták Noh, ale i obávaný mořský had, severští trollové anebo Lochnesska. Na cestě časem se vize proměňovaly a ve výsledku jde, uznávám, o poněkud nesourodou tematiku; poněvadž sněžného muže, o kterém spekuluje i Messner, těžko srovnávat s mužem ohnivým, o kterém si vyprávěli sedláci v českých nížinách. Ten i ten nakonec mají společné hlavně to, že patří do kabinetu kuriozit, který však podstatně ovlivnil lidskou kulturu.

Měl bych rovnou udělat tečku, ale nedá mi to, abych nezašťoural mezi opice. Jim se podobáme - a Sandrine Schianová je v této knize taky vnímá:

Stvoření, v nichž se přírodě zlíbilo stvořit hrubou karikaturu člověka (jak napsal už Cuvier). Od starověku nás fascinovala jejich anatomická podobnost a už Aristotelés se obíral polovičatým charakterem opice. Ale cestovatelé, kteří v 17. století objevovali africké pobřeží, je zaměňují s původními obyvateli, a Nicolaas Tulp, který první pitval šimpanze, ho nazývá satyr. „Je pravda, že jsem důsledkem svých přírodovědných zásad nikdy neuměl rozlišit člověka a opici,“ přizná roku 1764 Linné. A teprve po dalších průlomových objevech paleontologie i geologie a impulzu darwinismu se snad podařilo dokázat možnost postupného přechodu mezi zvířetem a člověkem. Opice a další antropoidy to vyneslo na výsluní a v lékařském slovníku z roku 1865 je již člověk definován jako „živočich a savec z řádu primátů“. I když Darwin opatrně připomíná „nesmazatelnou stopu nízkého původu“. Taky Thomas Huxley a Erns Haeckel potvrdili teoriemi o pithecanthropovi náš zvířecí původ, takže král opic a profesor Challenger (ze Ztraceného světa Conana Doyla) si nemají co závidět. A do debaty se skutečně zapojila literatura: ať už formou Cesty do středu Země, rozpoutáním Boje o oheň (román J. H. Rosnyho) nebo vybájením úplně nestvůrných forem a tvarů (Harlan Ellison a jiní autoři sci-fi). A dojdeme až k zavalitému tvoru, izolovanému od světa ve vsi v korunách v neprobádané části Afriky (verneovka Ves ve vzduchu). Příběhy o ztracených světech konce 19. století jsou exotickou ozvěnou hledání původu lidstva a vidinou chybějícího vývojového článku.

Jiná z autorek bestiáře Justine Lanniová si do pera bere méně ošemetné téma, kterým je prostý kahau: indonéská opice na pokraji vyhynutí. Je charakteristická měkkým, zato ale objemným nosem, a známy dva druhy: kahau mentavejský - z ostrovů Pagai, který má rypáček o něco kratší a otočený nahoru, a kahau nosatý.

Velikost nosu samců je pro samice vyhledávanou předností; podstatným kritériem při páření. Platí, že čím delší a červenější nos, tím větší je šance najít partnerky. Jak tvor stárne, nos se ještě prodlužuje, až překrývá ústa tolik, že ho majitel vždy musí poodstrčit, aby se mohl najíst.

Kahau je atypická opice i kvůli usměvavému výrazu a pruhu hnědé srsti v místě obočí, které mu dodávají lidský vzhled. Žijí ve skupinách po patnácti až třiceti stejného pohlaví, což je u primátů poměrně překvapivé, a samice má vždy jen jediné mládě, o které se stará do jeho dospělosti. Zvláštní je, že v případě hrozícího nebezpečí je kahau s to plavat, ba zadržet dech. Dokonce udrží stav apnoe dlouhé minuty, což jinak dokáže jen výborně trénovaný člověk.

Z téhož kuriózního důvodu se opice nikdy nezdržuje dál než šest set metrů od nejbližšího vodního toku a - stejně jako u člověka - umí její hlasivky užít široké škály zvuků, které při komunikaci invenčně moduluje. Od řevu přes zvláštní výkřiky (podobné troubení aut) až po chrochtání a bručení.

A spoluautorka bestiáře k tomu dodává: „Jedním z nejslavnějších kahau je opice, která se objevuje v komiksovém albu Tintinových dobrodružství Let 714 do Sydney, a to v šesti okéncích. Poručík Allan si tu z primáta otevřeně utahuje a jeho nos srovnává s frňákem svého šéfa, zlovolného miliardáře Roberta Rastapopoulouse čili jednoho z úhlavních Tintinových nepřátel.

https://www.kosmas.cz/knihy/226537/fantasticky-bestiar-cestovatelu/

Dominique Lanni (ed.): Fantastický bestiář cestovatelů. Z francouzského originálu Bestiaire fantastique des voyagers přeložila Jana Žůrková. Argo. 384 stran.

Svačící kahau nosatý: https://www.youtube.com/shorts/we0NuX2scY0.