Konečné vím, proč Karel Šíp tenkrát nenakopal Františka Prstena Čecha tam, kde to bolí nejvíc (ano, Ringo je jenom jeden, chlapečku, a ty to nejsi).

Před lety se v Šípově Vsechnopárty objevil nejdříve jeden ze zakladatelů a první textař hudební skupiny Olympic, dříve baskytarista, poté televizní a filmový režisér a dnes hlavně významný český publicista Pavel Chrastina. A o pár chvil později byl dalším hostem zmiňovaný Čech.

Šíp se zeptal na příběh z dávných dějin: Olympic měl hrát (snad poprvé samostatně) v pražské Lucerně. Na zvukové zkoušce chyběl bubeník. Čech. Po chvíli chvatného telefonování se kapela dozvěděla od bubeníkovy matky, že „Franta přece dnes odjel do Ameriky“.

Jak, prosím? Ano, co člen Černého divadla Jiřího Srnce, v němž také účinkovala Čechova manželka Magda. Skupina měla vystupovat poměrně delší čas v Las Vegas, snad půl roku, snad dokonce celý rok.

Že by se mladému Čechovi stýskalo, je nasnadě. Pochopitelné ale nebylo, proč nikomu neřekl, že kluci, já tady teď nějakou dobu nebudu, ale nebojte se, já vám přivezu z Ameriky žvejkačky.

Na otázku, proč to udělal takhle, odpověděl Čech, že se bál, aby ho někdo z kapely neudal. A to byl ten okamžik, kdy jsem si říkal, že by ho měl Šíp zkopat do hranolu.

Že to neudělá Chrastina, s nímž jsme si navzájem sloužívali co svatební svědci (dnes už ne, dnes už jsme usedlí chlapci), to jsem věděl: Chrastina je filosof, který se domnívá, že i vůl má právo na život.

Tady šlo o víc: Čech vlastně velice veřejně obvinil své bývalé spoluhráče, že jsou (nebo byli) fízlové.

Šíp zabručel, že to je děsný nesmysl: vždyť to byl zcela úředně schválený zájezd, který pořádal Pragokoncert, a jen těžko lze uvěřit, že by tím pádem patřičné policejní úřady netušily, že na soupisce jsou manželé Čechovi.

Ptal jsem se tenkrát Šípa, proč Čechovi alespoň nerozbil hubu. A on mi odpověděl, jak bývá jeho zvykem, ve smířlivém tónu, něco v tom smyslu, že na to má ten svůj pořad příliš rád.

Pochopil jsem teprve teď, kdy jsem (s velkou chutí) dočetl nejnovější vydání jeho vlastního životaspisu jménem Bavič.

Karel Šíp má své řemeslo v úctě (a já jsem mu tenkrát navrhoval, aby se zachoval neuctivě).

Ostatně, ta bezpodmínečná úcta k řemeslu je vidět i cítit velice zřetelně i při pohledu a poslechu přes moře slané vody. Ve všech jeho pořadech je zřejmé, že má úctu jak ke svým hostům, tak (snad ještě důležitěji) ke svému obecenstvu.

Ačkoliv Karla Šípa znám (osobně) už nepěkně dlouho a zhruba stejně dlouho ho mám rád a vážím si ho, z jeho knihy jsem se dozvěděl hodně, co jsem původně ani netušil. Jak z jeho mládí, tak z jeho života vůbec, a také z jeho práce.

Ne, nebudu to tady prozrazovat: kdo má zájem, nechť si tu knihu pořídí (mne osobně jenom trochu udivilo, že když jsem si ji chtěl koupit na dálku v několika českých knihkupectvích, dozvěděl jsem se, že nejzazším bodem, kam dodávají je sousední Slovensko).

Jednu věc prozradím: netušil jsem, že to slovo bavič si vymyslel právě Karel Šíp. Učinil tak z důvodů pohříchu přízemních: chtěli se s Jaroslavem Uhlířem posunout při uvádění legendární Hitšarády do trochu lépe placeného žebříčku.

Pikantní je, že se to slovo nejen ujalo, ono ještě navíc vyvolalo rozhořčené spory: někteří z oboru se ohrazovali, že oni jsou mnohem víc než jenom bohapustí baviči.

Jiří Menzel kdysi vyprávěl, že se řídí názorem francouzského režiséra Reného Claira. Ten, když se vrátil po druhé světové válce z Ameriky, natočil rozkošnou komedii jménem Mlčeti zlato (Le silence est d’or).

Když došlo v Paříži k premiéře, sešla se celá francouzská smetánka, jeden výstřih hlubší druhého, samé stužky Čestné legie a Akademie umění. A Clair před zahájením promítání obecenstvu sdělil, že jestli v jeho díle chce najít nějaké ponaučení nebo, nedej přírodo, dokonce poselství, je v nesprávném biografu. On tím filmem nechce víc než pobavit.

Ostatně, něco podobného říkával i Mark Twain, když uváděl svého Toma Sawyera.

Takže Šíp má na své straně zastánce nad jiné.

Při čtení se mi hodně líbilo, že jsem měl pocit, že Karla Šípa slyším. Umění vyprávět není dáno každému. A musí se cvičit, jinak zakrní. Jak z knihy plyne, Karel Šíp tohle nejen ví, on se podle toho i řídí.

Vydání, které jsem (díky Šípovi) dostal do ruky, je ozdobeno kresbou autora, kterou zhotovil další kamarád z dob našeho společného mládí, Jiří Slíva (uvnitř je ještě pár dalších jeho kresbiček). Obsahuje také spoustu fotografií, které vyprávění doplňují velice vhodně.

Knihu vydalo nakladatelství XYZ, dobře se drží v ruce, a ještě lépe se čte.

Jo, a jak to tenkrát dopadlo s tím Olympicem?

Kluci měli štěstí: nezapomenutelný hudebník na každý nástroj, na který sáhl, potažmo též výtvarník jakých bylo málo, Jeňýk Pacák, byl šťastnou náhodou doma, ve svých Měchenicích. Stihl to včas jako hrdinové z legendárních kronik.

Ale ten František Prsten Čech by si to nakopání přece jen zasloužil. I kdyby to mělo být až po odvysílání.

Ale to už je o něčem jiném.

Pokud jde o tu knihu, a o jeho dílo vůbec, Karle, dík!