Nakladatelství Pavel Dobrovský – Beta překvapilo novým vydáním dvou próz Stefana Zweiga nazvaným Amerigo a Magalhães. Židovský intelektuál pocházející z Rakouska mě dlouho lákal. S jeho myšlenkami, reagujícími na světové dění v prvních desetiletích 20. století, jsem s setkával pravidelně v knihách, článcích a dokumentech. Když jsem dostal nabídku napsat recenzi, neváhal jsem ani chvíli. A to přesto, že jde o pro mě ne až tak klíčové téma zámořských objevů ze začátku 16. století. Udělal jsem dobře, jelikož Zweig kombinuje fakta z kronik se svojí představivostí tak přirozeně, že z textu jeho obdivuhodný intelekt a vědomostní zázemí přímo prýští.

Zajímáte-li se o objevování světa mořeplavci a ještě jste tuto knihu nečetli, bude pro vás určitě skvělou volbou. A pokud si na informace o objevování Ameriky (tedy vlastně dobývání Indie druhou stranou) a hledání cesty kolem světa vzpomínáte jen velmi mlhavě z hodin dějepisu, i tak vám knihu musím doporučit. Pro to, abyste se něco nového dozvěděli a pobavili se napínavou četbou, nepotřebujete povědomí o době nijak bohaté. Přesto věřím, že si na své přijde i pokročilejší znalec historie objevů.

Zweig byl zámořskými objevy evidentně fascinován, popsal dvě jejich klíčové události. V první knize odpovídá čtenáři na otázku, jak je možné, že se Amerika jmenuje Amerika (tedy po mořeplavci Vespuccim), když ji objevil Kryštof Kolumbus. Ital Vespucci se sice účastnil několika objevných výprav, ale nebyl tím, kdo dokázal, že dosáhl nového kontinentu. Výpravy nevedl, jenom se účastnil. Přesto se shodou mnoha náhod jeho jméno stalo jménem nového kontinentu. Za vším stála jeho snaha o objevech informovat veřejnost, psát a šířit novinky. Nebyl podvodníkem, o to, aby byla Amerika pojmenována Amerikou, se nezasazoval a ani netušil, že se k něčemu takovému schyluje.

Fernão de Magalhães a jeho cesta za snem obeplout svět je tématem druhé části knihy. Portugalec ve službách španělského krále Karla V. je v učebnicích dějepisu zapsán jako první, kdo obeplul svět, oprávněně. Vlastně, i když jak se to vezme – cestu nedokončil, ovšem jedna z jeho lodí s několika posledními přeživšími ano. Cesta kolem světa v tehdejší době představovala výkon neuskutečnitelný ani v těch nejodvážnějších snech. Šlo o podnik velmi riskantní, zdlouhavý, šlo o cestu do neznáma. Zweig čerpal z historickýh pramenů, zejména z deníku jednoho z účastníků výpravy. Popisuje zacházení s domorodci, záskávání cenného koření, které bylo hlavním důvodem, proč Portugalci a Španělé závodili v dobývání světa, který jim na teritoria rozdělil sám papež.

Čtenář se dozví o intrikách, zradách a vzpourách, o boji s počasím a hladem. Tato kniha je na pomezí beletrie a literatury faktu v tom nejlepším slova smyslu. Vtáhne do děje a zároveň vzdělává, tahle kombinace je pro čtenáře velmi příjemná. I když vezmeme v úvahu, že texty vznikaly před osmdesáti lety, musíme uznat, že jde o literaturu vskutku moderní. Knihu o Amerigovi napsal Zweig jako poslední dílo, vyšlo den před jeho dobrovolnou smrtí.

Část textu o Vespuccim, která mě doslova očarovala, je Zweigovo uvedení čtenářů do kontextu historické situace. V několika odstavcích mistrně shrne 11. až 15. století, vývoj světa, pohnutky k objevování, připomene Pola a da Gamu, samozřejmě i Kolumba. Objevování nových světů jsem nikdy nepovažoval za pro mě nejzajímavější témata, a přesto (nebo možná právě proto) je pro mě Zweigovo vyprávění fascinující. Kniha vyšla v překladu Věry Macháčkové z roku 1977, přesto není poznat, že dílo nebo alespoň překlad nevznikly dnes. Alespoň na mě působí texty přirozně a moderně. Také oceňuji časté ponechání úryvků v originálních jazycích, samozřejmě doplněné o překlad, aby čtenář všemu rozuměl.

Jsem rád, že jsem se se Zweigem seznámil právě tímto způsobem a jistě to nebude setkání poslední. Stejně tak si dávám za předsevzetí nezavrhovat starší historii. Z kombinace, kdy se mistr pera a myslitel pustí do atraktivních témat, vlastně ani nemůže vzniknout nezajímavá kniha.

Knihu k recenzi poskytlo nakladatelství Pavel DOBROVSKÝ – BETA.