Kdo byli ti mladí muži (a také jedna žena, hraběnka Lánská, přihlásila se pod pseudonymem), kteří v Rusku dobrovolně vstoupili do České družiny hned v prvních dnech po vypuknutí první světové války, tedy v srpnu 1914, a stali se tak pro Vídeň okamžitě velezrádci? Byli to Češi a několik málo Slováků, převážně občané Rakouska-Uherska, které válka zastihla v Rusku. Byli mezi nimi obchodní zástupci rakouských firem, sokolové-učitelé tělocviku, sládkové, zemědělští odborníci, hudebníci, podnikatelé a odborní dělníci. Ti všichni se rozhodli bojovat proti habsburské monarchii za samostatný český stát. Zpočátku uvažovali o českém království; myšlenka o demokratické republice přišla až mnohem později. T. G. Masaryk odešel do exilu teprve o vánocích 1914 a svůj program o rozbití Rakouska-Uherska a vybudování československého státu veřejně přednesl až 6. července 1915 v Ženevě. Od té doby byl převážnou většinou politického exilu považován za vůdce a hlavu protihabsburského hnutí.

***

Velitel Třetí armády generál Radko Dmitrijevic Dmitrijev rozhodl, že využije Českou družinu k průzkumnické, rozvědné, jak se tehdy říkalo, činnosti. Rozdělil ji na menší skupiny a přidělil je k ruským divizím, které operovaly na jihovýchodní frontě. Dobrovolníci České družiny, kromě češtiny nebo slovenštiny, obvykle dobře ovládali němčinu a někteří i další jazyky, kterými hovořili rakousko-uherští vojáci, vyznali se v organizaci nepřátelské armády, byli tedy narozdíl od převážně většiny ruských vojáků gramotní, uměli číst v mapách a dovedli pořizovat cenné náčrtky úseku fronty a opevnění nepřítele. Díky sokolské výchově byli disciplinovaní a fyzicky zdatní. Výzvědná služba byla však pro české rozvědčíky riskantní. Upadli-li do zajetí, čekala je, jako velezrádce jistá smrt. Prvními z popravených byli zajatí dobrovolníci České družiny Josef Mueller a Antonín Grmela, kteří byli oběšení na náměstí ve Vadovicich 12. prosince 1914, necelých pět měsíců po jejich vstupu do České družiny.

V jedné z takových skupin českých rozvědčíků sloužilo několik kamarádů a kolegů z moskevské pobočky mladoboleslavské automobilky Laurin a Klement, která před válkou dělala v Rusku dobré obchody s hospodářskými stroji. Jejich vůdcem a přirozenou autoritou byl vedoucí moskevské pobočky Stanislav „Karlovic“ Čeček. Byl rakouským podporučíkem v záloze a talentovaným vojevůdcem. Ještě v Rusku dosáhl generálské hodnosti a později v Československu patřil k předním velitelům Československé armády..

Ke „křtu ohněm“ našich „lauriňáků“ a jejich kamarádů došlo v polovině listopadu 1914, kdy Rakušané v Haliči rychle ustupovali. Před ruskými pluky postupovali i rozvědčíci z České družiny.

Ze zápisků jejich příslušníků, zejména deníku dobrovolníka Josefa Hájka, později majora, se nám podařilo zrekonstruovat průběh jejich „křtu ohněm“:

„Prošli jsme opatrně lesem, na nepřítele jsme nenarazili. Zastavili jsme se a čekali na Čečkovy rozkazy. Před námi, asi kilometr daleko, se bělaly domky vesnice. Uprostřed vsi, která se táhla podél silnice, stál kostelík obehnaný hřbitovní zdí. Mezi námi a vesnicí byl mírný svah s několika terénnímu vlnami. Před řadou domků se černalo něco políček a zahrádek.

„Ta vesnice je Niedzelisko,“ řekl Čeček. Ještě chvíli studoval mapu, kterou měl pověšenou na krku v plochém pouzdře. Pak se rozhlédl kolem, jakoby se chtěl ubezpečit, zda mapa souhlasí s krajinou před námi. Jeden z kozáků, kteří naši rozvědku doprovázeli, a teprve teď se na svých koních prodrali lesem, přirajtoval k Čečkovi.

„Pošlete několik chlapců napřed. V té dědině už mohou být Austrijci. Jestli je tam najdou, tak to pojedeme hlásit na štáb,“ zadrmolil vousatý kozák. Neměl hodnost, ale bylo poznat, že je to zkušený voják.

Čeček nás vybral pět, kteří půjdeme do vesnice. Za vedoucího rozvědky určil Honzu Beneše. Zbylí zůstali s Čečkem a zalehli na okraji lesa jako záloha. Před odchodem jsem si půjčil od kamaráda Maliny divadelní kukátko. Dalekohled měl jen Čeček. Opatrně, přískoky jsme se přibližovali k vesnici. Za každou nerovností terénu jsme zaléhali a pozorovali pole a domky před námi. Nikde nic. Tak jsme se dostali až do křovin na malém pahrbku na konci vesnice. Tam Honza rozhodl, že dva s ním projdeme vesnici po silnici a po obou stranách, za humny, půjdou hlídky po jednom.

Vykročili jsme s puškami připravenými k výstřelu. Z chalup vybíhaly selky-Polky a na naše dotazy, jsou-li blízko Rakušané, nervózními, hlasitými a ječivými hlasy odpovídaly, že nejsou. Pak se k nám přišoural sehnutý stařík a zašeptal jakousi česko-polštinou: „Pane, utečte, nebo tu vás Austijci zlapaj! Dnes ráno jednoho vašeho tu zlapali.“

Staříkovi jsme uvěřili. Nepřítel je asi schovaný někde na druhém konci vesnice, pomysleli jsme si. Honza prošel mezi domky za humna k jedné z našich hlídek a hned na mne kýval, abych šel za ním. Ostatní za chvíli přišli s druhou hlídkou. Byli jsme zase všichni pohromadě.

„Hoši, vraťte se k Čečkovi! A ty, Hajco, počkej tady ještě chvilku se mnou! Mně se zdá, že to tady smrdí léčkou. Za tou zdí u kostela se něco hejbe. Půjč mi to kukátko!“ rozkázal Beneš. Ostatní se vydali na zpáteční cestu k lesu.

„Jsou tam koně!“ sykl Honza, sotva si kukátko na hřbitov zaostřil.

A opravdu tam byli koně! Sotva to dořekl, od kostela vyrazila po silnici kavalerie, která se skrývala za hřbitovní zdi. Zalehli jsme za písečnou vlnu s puškami připravenými k výstřelu a čekali, kam pojedou. Dusot koní se ozval docela blízko a z vesnice se vyřítilo asi dvacet maďarských husarů. Pustili se po planině za našimi chlapci. Byli jsme překvapení, že těch našich hochu, kteří pelášili k lesů, co jim síly stačily, bylo i bez nás zase pět. Teprve po tom všem jsme se dověděli, že Čeček pro nás dva hochy poslal, když jsme dlouho nešli.

Naší chlapci byli naštěstí už hodně daleko, rozprchli se a kličkovali jako zajíci. Husaři stříleli při jízdě ze svých ručnic, ale zdálo se, že to bylo pánubohu do oken. Kulky hvízdaly i nad našimi hlavami, přestože jsme byli vzadu a trochu bokem. Pro jistotu jsme v hlubokém předklonu přeběhli podél humen na konec vesnice ke křovinatému pahrbku, na kterém jsme se skrývali, než jsme vyšli do vsi.

Sotva jsme do keřů zalehli, ozvala se od lesa mohutná palba. To se pustil do husarů Čeček se svou zálohou. Jezdci i koně začali padat. Koně řičeli, plašili se a cválali na všechny strany. Někteří bez jezdců.

Naď našimi hlavami teď hvízdaly kulky našich. Byl to pěkný „uragánnyj ogoň“, jak říkali ruští vojáci. Jakpak se z toho dostaneme? Jak se dostaneme k našim do lesa, když v našem směru pražilo dvacet vintovek našich hochů a možná ještě několik kozáckých karabin. Z druhé strany se ozvala také pekelná palba z oken chalup a od zdi hřbitova. Vesnice se teď šedomodrými uniformami Rakušanů jen hemžila.

„Počkáme do setmění! Zdá se, že si nás v tom frmolu nevšimli. Hnali se za klukama, co utíkali k lesu,“ řekl vzrušeně Honza.

„A jestli si sem pro nás přijdou, tak nás zadarmo nedostanou! Do zajetí a na šibenici nepůjdeme,“ zabručel spíš pro sebe.

Rakušané odnášeli mrtvé a raněné. Nezdálo se, že by mezi nimi byl někdo z našich. Před lesem leželo několik koní. Z nich sundávali sedla, brašny a ohlávky. Z lesa už nikdo nestřílel. Usoudili jsme, že Čeček udělal nad námi kříž a rozvědka se z lesa stáhla.

Hodin přibývalo. Prohlíželi jsme se, nejsme-li ranění. Třeba to nebolí. Zašpinění jsme byli pořádně a nějaký ten škrábanec jsme si přivodili sami, jak jsme sebou praštili do šípkových keřů. Jinak jsme byli v pořádku.

Čas se nám neuvěřitelně vlekl. Nemohli jsme se tam moc hýbat, a tak nám začalo být zima. Vždyť byl už listopad a v noci často mrzlo.

Najednou jsme nad sebou uslyšeli jakýsi podivný ostrý sykot, jako když se ve vodě kalí rozžhavené železo. Pronikavý zvuk zesiloval, pak trochu zeslábl, jakoby se jeho zdroj vzdaloval a nakonec se nad kostelíčkem objevil bílý obláček. A pak to bouchlo. Vzápětí se nad hřbitovem trhaly desítky granátů a hvízdal déšť šrapnelů. Kolem kostela blýskaly výbuchy a do výšky létaly gejzíry hlíny a kamenů. Hvízdalo to i nad našimi hlavami, ačkoliv jsme byli od toho pekla skoro dvě stě metrů daleko. Bylo nám hned jasné, že naši už podali hlášení, kde Rakušané jsou, a ruská artilerie se dala do práce. A že ruští dělostřelci jsou mistři ve svém řemesle, ukázali i zde. Na první pokus zasáhli hřbitov, kde se soustředila maďarská kavalerie. Naši hoši, kteří sloužili před válkou v rakousko-uherské armádě tvrdili, že jestliže rakouští dělostřelci byli výborní, byli ruští ještě lepší.

Za několik minut bylo po dělostřelecké palbě. Nám se však to peklo zdálo nekonečné. Ve vesnici bylo pilno. Několik chalup v blízkosti kostelíka hořelo. Rakušané nakládali raněné na zrekvírované povozy bědujících Poláků a asi po hodině se kolona vozů s několika jezdci vydala do zázemí. Hlavní síla kavalerie a nejméně setnina pěchoty ve vesnici zůstala.

„Ty Polky nám lhaly. Musely, potvory, o té kavalerii za kostelem vědět. To bylo pěkně uvítání Slovanů!“ řekl jsem rozhořčeně Honzovi.

„Poláci nemohou Rusy ani cejtit. Však Rusi s nimi už po staletí zacházejí jako s nepřáteli. Kozáci polským sedlákům za každou neposlušnost vyplácejí osmeřicí pětadvacet na holý zadek, až krev stříká. Viděl jsem to před několika dny, když Polák nechtěl vojákům prodat svoje prase. Carská vláda poslala do vyhnanství na Sibiř tisíce polských inteligentů a Varšavu stále víc porušťují,“ odpověděl Honza. „Ten polský dědek nás však varoval! Asi podle naší špatné ruštiny poznal, že jsme Češi. Koho to však ráno Rakušané ve vesnici zajali? To nemohl být nikdo od nás!“

„Jen aby to po válce s námi nedopadlo jako s těmi Poláky. Ta naše rakouská nesvoboda je nesrovnatelně lepší, než jakou svobodu mají Poláci v Rusku,“ začal jsem vidět všechno černě a svěřil se Honzovi.

„No uvidíme, co se z toho po válce vyvrbí. Tím, že starej Franc Josef nahnal rakouské Slovany: nás, Slováky, Slovince a Chorvaty do téhle nesmyslné války, si to u nás nadobro rozházel. O nějaké federaci už nikdo z našich kluků ani krajanů nemluví.“

„No, kozáky, aby nás hlídali, si domů nepustíme. V téhle válce se naučíme bojovat a svoji svobodu si vynutíme těmahle vintovkama! Nahajkama se mlátit nenecháme!“ pateticky pronesl Honza. „Ale nikde to nahlas neříkej, Hajco! Zatím na Rusech závisíme od té jejich kaše ke snídani až po poslední náboj v patrontaši. Po Vánocích můžeme být už na Moravě a tam nás budou Rusové nejvíc potřebovat. Pak bude záviset na našich lidech doma, jak si to tam zařídíme.“

V křoví jsme vydrželi až do setmění. Pak jsme vyrazili k lesu. Běželi jsme jako o závod. Honza ani já jsme žádnými sportovci nebyli, ale kdyby nám někdo ten dlouhý sprint stopnul, jistě to byl nějaký rekord v běhu. Povedlo se to. Nikdo po nás nevystřelil. Že by neměli u vesnice postavené hlídky? Asi byli stejně nezkušení vojáci jako my. Válka teprve začala. Naše jsme našli až ráno a hned jsme běželi na štáb hlásit, že v Niedzelisku je stále ještě maďarská kavalerie a nejméně setnina Rakušanů.“

***

Jan Beneš (1886 - 1973) byl absolventem reálného gymnasia v Pardubicích a uměleckoprůmyslové školy v Praze. V Moskvě pracoval jako technický vedoucí litografického ústavu. Jako dobrovolník se v České družině několikrát vyznamenal a stal se nositelem několika stupňů georgievskeho řádu. Za svoji udatnost v boji byl ruským velením poslán do důstojnického kurzu. U Zborova velel jako praporčík 12. rotě Druhého československého střeleckého pluku. V bitvě byl těžce zraněn. Po vyléčení velel různým oddílům ruských legií, naposledy Devátému střeleckému pluku Karla Havlíčka Borovského. Po návratu do vlasti byl povýšen na podplukovníka a velel pluku, pak brigádě. V roce 1928 obdržel generálskou hodnost. Před vypuknutím druhé světové války velel divizi v Bratislavě. V květnu 1945 se stal velitelem povstaleckých jednotek v Praze na Letné. Po osvobození už žádná velitelská místa nezastával a v roce 1947 byl penzionován.

Úryvek z rukopisu „Bývali Čechové...“ (Životopisná data Jana Beneše jsou přejatá z knihy Jiřího Fidlera, Zborov 1817, Jota, Brno 2003)