24.6.2024 | Svátek má Jan


FOGLAR: Rychlé šípy pod rudou hvězdou

27.5.2024

Existuje pětičlenný „Kruh přátel odkazu Jaroslava Foglara“ a letos v květnu vydali už dvanáctý sborník článků. Rozmanitostí texty opět překvapují.

Kultovní spisovatel i dílo se ocitají v hledáčku a někdy úsměvně. Letos přispěl vzpomínkou i vynikající kreslíř komiksů (a nejen komiksů) Jiří Filípek. Líčí, jak udělal pro Foglara někdy roku 1983 ocelové razítko a později ještě mosaznou jmenovku na dveře bytu v Křišťanově ulici.

Razítko se osvědčilo, není tam nicméně jméno slavného autora, ale nápis HOBR a obrázek bobra. Proč tam nestojí BOBR? Nápis je zkratka názvu oddílu Hoší od Bobří řeky.

„Razidlo se mně zdálo celkem povedené, tak jsem ho Jestřábovi odnesl, ale jeho reakce byla jaksi neutrální. Čas vzpomínku zavál. Po letech koupila má žena knížku Fenomén Foglar (Pozn. Taky autor tohoto článku byl jejím spoluautorem) a překvapeně jsem tam reprodukci razítka našel.“

Štítek Filípek vyrobil v modřanské Grafotechně. „Chtěl jsem ho předat Jestřábovi jako překvapení. Nebyl bohužel doma. Tak jsem jej hodil do schránky. Při jednom z dalších setkání jsem si chtěl vysloužit i pochvalu, ačkoli Jestřáb štítek na dveřích neměl (a ani nikdy později), ale zrovna byl ve chvatu a návštěva proběhla takto:

Jestřáb: „Ahoj, Jirko, co potřebuješ?“

Já: „Jestřábe, jak se ti líbil ten štítek na dveře?“

Jestřáb: „Hezký, ale moc se leskne, tak ahoj.“ A BUM, dveře se zavřely. Jestřáb šel za svou nikdy nekončící prací. Odepisoval na psaníčka a pokoušel se psát další knihy. Jako opařený jsem scházel se schodů.“

Redakce k tomu dodává, že Foglar obecně dostával přehršle dárků a sotva kdy některé vyhazoval. To neměl ve zvyku. Kupily se v jeho bytě.

Někdy šlo o bezcenné tretky a celkově byly zdroj rizika. Například známý sochař Olbram Zoubek vysochal po převratu sošku, kterou Mistrovi v prosinci 1992 předala ve Vinohradském divadle nadace Pangea „za celoživotní službu mládeži“. Foglar cenu nechal ve své přijímací místnosti, a kde dnes je, ví jen Bůh.

Obdobně zmizel tuhý skautský klobouk, který Jestřábovi věnovala krátce po listopadovém převratu firma Tonak, když je opět začala vyrábět. Známá je krádež tzv. Kerkova kamene z Prokopského údolí, který tam byl přepraven Foglarovým oddílem z tábořiště na Zelené říčce. Bohužel vyšel o „expedici“ článek a kterýsi lump už vzápětí vyrazil do akce.

12. foglarovský sborník se nicméně zdaleka neobírá prkotinami. V titulním článku Jiřího Zachariáše Rychlé šípy s rudou hvězdou v zádech (str. 26-31) projdete celým těsně poválečným (1945-1948) údělem Foglarovým. Možná vás překvapí, nakolik byl už tenkrát pranýřován. Chvíli pracoval v časopise Junák, ale tam se střetl s kolegou-spisovatelem Jaroslavem Novákem. Tento jeho nadřízený, ač si ho jinak važme, nevydýchal Foglarovu popularitu. Byli dvěma kohouty na jednom zdravém „smetišti“ a Jestřáb brzy uletěl.

Ve Vpředu si mohl už pracovat po svém a ten časopis se dokonce tiskl na rotačce, kterou sám sehnal v Německu. Neuměli ji bohužel seřídit a (ne)soutisk barev v jednom ročníku dělá z věci katastrofu. A když konečně dorazili machři ze Západu a rotačku seštelovali, Foglar už v časopise nebyl a ten pokračoval jako produkt rodícího se Pionýra.

Kritici tehdy využili taky toho, že byl Mladý hlasatel, Foglarovo předchozí působiště, zakázaný coby za války vycházející časopis. Poukazovali, že tam psal a že psal i do nacistického Správného kluka. Přitom měli sami často kusy másla na hlavě.

Jaromír Průša pracoval už od roku 1942 neúchylně v pověstném Kuratoriu, ale po válce převlékl košili a hle, nosil tu modrou. Svazáckou. Koncem léta 1946 napsal do kritické revue Štěpnice věru že ubohý článek O dobrý časopis pro mládež, kde Foglara nešetří. Komiks už vůbec ne. Vysmívá se obláčkům u úst jako slabomyslnosti a je si jist, že děti zvyklé na tyto seriály nebudou víc číst hodnotné autory. Bude jim to už nepohodlné. „Mám zjištěno, že 70% odběratelů takových časopisů cítí po dvou měsících živelný odpor k hodnotné literatuře.“

V říjnu 1946 vydal Průša (či někdo jiný) anonymní článek v časopise Nové mládí. Jmenuje se Rychlé šípy a Stínadla a obsahuje sentenci: „Rychlé šípy jsou vznešení, avšak to ne vždy ti, kteří čtou jejich příběhy. Ti vždy nedovedou rozpoznat dobro od zla a člověk s placatou čepicí (Poznámka. Míněno Dlouhé Bidlo) je jimi považován za člověka bezcharakterního, i když jsou to většinou poctiví dělníci a učňové, kteří nosí podobné čepice.“

To ještě pořád nedosáhla kampaň vrcholu. 10. ledna 1947 píše Zdeněk Vavřík v článku pro časopis Národní osvobození: „Jdu z práce a cesta mě vede mimo dva knihkupecké krámy. Vychází z nich procesíčko kluků, každý v rukou Vpřed. Potom dojdu k mostu, na okraji má stánek prodavač novin. Už z dálky slyším hluk asi dvaceti kluků, obklopujících kamelota a dožadujících se svého čísla Vpředu, zatímco přes ulici se nesou výkřiky: Hele, Bratrstvo kočičí pracky na ně jde se smyčkou! Rychlé šípy! Prima!“

Mohu se mýlit, ale ve Vavříkovi kolotala závist, když si stěžuje, že vydavatel Vpředu má kritiky za lidi „pro kočku“ a když si je jist, že seriál nemůže být dobrý jen proto, že se líbí klukům.

Pracovník Výzkumného ústavu pedagogického Vladimír Novotný napsal pár neděl po Vavříkovi do Kulturní politiky: „Každé úterý spatříte dítka útlá i dospělá, kterak hltavě sledují strakaté časopisy s hrdým názvem Vpřed, ačkoli obsah je skokem ZPĚT: do dob Rodokapsů, Rozruchů a Kulíšků. Svaz české mládeže slevil a přijal do služeb muže, který se osvědčil v Mladém hlasateli… Je mi líto dětí holdujících tomuto kultu… Časopis ničí vkus tak obratně a rafinovaně, že to volá do nebe, a je to také nebe, kam marně volají četné kritiky už nejméně rok.“

Po únoru 1948 stačilo věc už doťuknout. - 12. sborník přináší také rozsáhlé profily některých slavných členů Foglarova oddílu Dvojka, studii o výletech na Kocábu, kde se setkávali s trampy a legendárním „zlatokopem“ inženýrem Josefem Linhartem (“Netajil nezdolné přesvědčení, že bude Hadí řeka v konečném výsledku podobna Králičímu potoku u slavného Dawsonu.“), reportáže o právě devadesátiletém Foglarovu příteli Jiřím Rabovi (jemuž Jestřáb nechal chatu v Černošicích) nebo obecné úvahy Martina Izery o (ne)marnosti sběratelství a kšeftování s „foglarovinami“ na Aukru i jinde.

Až bizarní je reportáž Jana Trojana (jinak autor vynikající příručky o druzích ježka v kleci) Strašmá smrt ruského nadporučíka L. N. Zelencova na Táboře Svobody 1945.

Lev Nikolajevič (či jak se jmenoval) Zelencov byl sice důstojník Rudé armády, ale taky horlivý rybář. Jinými slovy: uměl to s ručními granáty. Ale ve střízlivém stavu. Poslední den tábora u Ledče nad Sázavou (13. srpna 1945) přišel mezi hochy, kteří rozebírali podsady.

Byl mlád a asi opilý, což ale jistě nepoznali. Šel rovnou za Foglarem a poprosil o oddílovou pramičku. Foglar s ním nerad pustil pár členů Dvojky. Nadšeně se totiž hlásili! Převezli Rusa přes řeku, jak chtěl, a snad už jej vysadili, když zarachotil obrovský výbuch. Dvojkaři se v odrážející loďce instinktivně skrčili a střepiny jim patrně letěly nad hlavou. „Rybář“ granát, když uvolnil pojistku, nestihl hodit do Sázavy.

Mrtvola byla odnesena na velitelství muži ruské strážní roty a Foglar, který do kronik zapisoval kdejakou titěrnost, o incidentu nenapsal ani čárku. Přiznal ho teprve ve svém životopise. Jan Trojan nedávno našel důstojníkův hrob na místním hřbitově. Je na něm rudá hvězda, jsou tam čerstvé květiny. Hrob je takřka u márnice, až úplně vzadu. Začátkem padesátých let pronesla o tragicky zesnulém přednášku nedaleko v nemocnici jeho žena-lékařka.

Velmi zajímavá je reportáž o Foglarově asistentce Lídě Markové. Bohužel nedisponovala magnetofonem ani kamerou, což byla velká chyba. Pár fotografií nenahradí hodinový koncert na foukací harmoniku, který spisovatel - v dobrém rozmaru a nečekaně - vystřihl za doprovodu Lídina synka, jenž přizvukoval na mandolínu. Stalo se pouze ve Foglarově bytě.

„S napětím tam jednou vyslechl příhodu mého syna, jemuž při návštěvě zoo ukousl osel kousek ucha. Zážitek patřil do kategorie, jaké Jestřába velmi zajímaly. Zapisoval si pečlivě každou podrobnost za pomoci velké zvětšovací lupy. Chtěl o tom napsat i povídku. Říkal, že ji pošle do Svobodného slova.“

Rozhovor s autorem románku Tleskač Davidem Janem Žákem (*1971) je místy překvapující. Tuto knihu vydal, jsou to už dva roky, Albatros, a chystá teď obdobný počin, kdy na Světě knihy představí opus jiného mladého autora Život a smrt Maxmiliána Drápa.

Celkem překvapující je článek Romana Šantory o Jestřábovi na cestách. Ta putování byla jedinou „skrblíkovou“ (berme v dobrém) rozmařilostí v letech osmdesátých, tj. po maminčině smrti (1980). Do té doby nevytáhl - s jedinou výjimkou - paty z Československa a jistě, byli s oddílem kdysi na Ukrajině, ale ten její kousek nám tenkrát patřil.

Jen za rok 1981 byl „osvobozený“ ve Švýcarsku, Řecku a Itálii: 37 dní na cestách.

Roku 1982 si to zopakoval.

Roku 1983 poznal ve 41 dnech Švédsko, Dánsko, Jugoslávii a Španělsko. Roku 1984 Rakousko, Itálii a opět Švýcarsko. Tam jezdil opakovaně, naposled roku 1987. Připomeňme, že k tomu vracení se přispěla nostalgie po dětském ozdravném pobytu v té zemi.

Krátkou sumu postřehů ze Švýcar (“ta čistota!“) mu dokonce 16. 12. 1982 otiskla Naše rodina.

Nakolik byl s výjezdy ven spokojen? Ale byl. Nicméně „válecí“ pobyty u moře jej nudily. Nechtěl prozahálet ani den, ani hodinu. A nebyl to Hemingway, takže čtu spíše šokovaně záznam: „Odpoledne býčí zápasy, CORIDA, 6 býků zabito.“

Na fotografii pak vidíme kus památníčku, kam 28. 5. 1983 napsal: „Prosím ty účastníky zájezdu, kterým jsem nebyl nějak mimořádně protivným, aby se mně NA PAMÁTKU do toho notýsku podepsali!“

Co víc anebo závěrem? Autoři sborníku věnovali celou stranu 9 fotografii Jaroslava Foglara s ježkem v kleci v pravé ruce. A tito autoři prosí, aby se ji čtenáři pokusili identifikovat a zhruba datovat. Bylo zjištěno, že snímek určitě nedělal František Dostál. Možná vznikl při natáčení seriálu Záhada hlavolamu a je teorie, že tu Foglar ukazuje štábu Hynka Bočana, jak má adept na Velkého Vonta předvést radě úspěšné uložení hlavolamu.

Ale možná je fotografie odjinud, spisovatel má totiž turistickou košili a šňůrku od píšťaly, kterou obyčejně svolával na táborech hochy.

Foglarovský sborník / č. 12 – 2024. Redakčně připravili Jiří Zachariáš, Pavel Šíma, Luboš Trkovský, Petr Vyleta a Jiří Podzimek. S poděkování Skautské nadaci Jaroslava Foglara vydáno vlastním nákladem. Květen 2024. 72 stran.

Vyjde 12. Foglarovský sborník - Rychlé šípy, Foglar, Stínadla (bohousek.cz)