Dana 8.1.2008 19:24

Mít domov.

Není asi důležité kde člověk bydlí, ale kde má domov. Kde se rád vrací, kde je mu dobře . I já jsem měla několik "domovů". Ten první byl malý, útulný krásný a čistý. V knihovně byly uloženy knihy a vždy večer jsme si vybrali pohádky, které nám rodiče s opravdovou láskou četli. Bylo to prostě nádherné. Byl to ovšem dům mého strýce a my jsme měli naplánováno postavit si dům svůj. Ani omylem mým rodičům nenapadlo, že by mohli bydlet někde, snad v hezkém bytě s levným nájemným, ale pod kontrolou uličního výboru. Na to byli příliš svobodomyslní. Doba padesátých let, ale tuto situaci viděla raději (chtěla mít lidi pod kontrolou), proto se stavbám rodinných domů nepřálo. Moji rodiče se ovšem nikdy, ani za Němců, ani za komunistů, nedali ničím a nikým zastrašit. A za to jsme si jich  vždy hluboce vážili a naše úcta k nim přetrvává i kdy už dlouho nežijí. A tak ten můj druhý domov se začal připravovat tím, že moji milí rodiče, tatínek učitel a maminka absolventka soukromé rodinné školy, denně vlastníma rukama, utloukaly do formy směs škváry, vápna  cementu a vody. Rozváželi je na kolečkách tj.vozík s jedním kolem a ukládali na papíry od cementových pytlů po celé velké louce. Na které se zatím choulily  jen teňounké pruty ovocných stromků a keřů, které byly  vysázené do perfektních zástupů, mým tatínkem, jako první vstup do našeho nového domova. Vždy, když se podívám z okna (bydlím nyní  vedle), vidím stále očima tehdejšího dítě krásně uložené kostečky. I když už opět v tomto domě nebydlím (ale prožila jsem tu krásné dětství s laskavými a obětavými rodiči) , tak po vzoru svých velkých vzorů, jsme taky dokázali za mnohem lehčí situace i když taky těžké, postavit dům, nebo lépe řečeno domek i když pro nás to byl krásný domov. Pokračování v daším příspěvku.

• reagovat