Přestěhovali jsme se. Podruhé a naposled. V USA se lidé stěhují za život v průměru pětkrát a nedělají z toho žádnou vědu. Pro mě ale teď bude všechno úplně jiné. Za zdmi našeho starého bytu se rozbují jiný život, ale mě už nechá netečným. A jednou stejně i tyto zdi někdo zboří, až se byty začnou rozpadávat, nebo pochybí místo pro nový supermarket, aquapark...

Nikdo nebude ani tušit, co vše se po stranách betonových panelů odehrálo. Kolikrát jsem si ty vymodlené díly státní rychlostavebnice připomněl, jak je na počátku všeho zavěšené na jeřábu zasazovali stavbaři do našeho domu. Betonově tak bylo vymezeno pár desítek kubíků exhalátů a vznikl oddělený prostor, jedna z buněk lidských pláství, zatím bez strdí, v níž se začaly odehrávat i životní epizody mé rodiny.

Smíchat cement, písek, hašené vápno, vodu, dodat armatury, zalít je betonem, přikořenit láskou, vidinami i tužbami a na světě bylo bytové jádro, jež se sice už dál nemnožilo, zato v něm se to životy jen hemžilo. Zázrak. Jak málo stačilo k pokrytí lidské reprodukce.

Nájemníci si příběhy svých panelákových rodin a bytů brali sebou do hrobu a to mě děsilo. Hrozilo to úplným zapomenutím, a tak jsem se je snažil popsat. Knihovny a jejich fondy přece jen přežívaly podstatně déle než čtenáři, pokud do nich nevtrhla inkvizice či revoluční očista národa. Bujné legendy betonových zakuklenců si o přežití samy žádaly. Kolik vzácných motýlů vylétlo z těchto panelových kokonů...

Jednou však i v nich vyhasne život, v bazarech a kontejnerech stáří skončí iluze, stejně jako nábytek, koberce, obrazy, lustry i postele, též kusy stěn s ryskami, jak rostly děti a koloběh se uzavře. Jen v knihách, pokud neskončí na hranicích, příběhy přežijí, i když osiří zdivo, vydrolí se beton a rozpadnou se sídlištní ulity, vyvětrají se pachy člověčiny, umlknou hádky a vyšumí vzdechy, pláč i halekání opilců. Zbude jen vakuum a kostra. Ze všeho zbývali jen kostlivci, kostní moučka žalu a drť snů do podkladu vozovek nových nadějí.

Náš zchoulostivělý komunální činžák s dýchavičnými plícními komůrkami nebyl bezinspekční dům mých rodičů, postavený uprostřed šťavnaté valašské zahrady svépomocí po všedních odpolednech a sobotách, s pomocí zedníků z rodiny a s přispěním mnohaletého zadlužení; v neděli ovšem jako praktikující katolíci nikdy nepracovali. V něm jsem se cítil chráněný, jako citlivé svalové vlákno mozolnatou kůží.

Činžák byl jen činžák, oprýskaný, se zastaralým zateplením a neodhlučněnými stěnami, ale i jemu šlo při dobré vůli vdechnout duši a obrnit ho před komáry, tržními nenechavci a reklamními zloději iluzí. Zvykl jsem si na jeho nájemnickou periodickou tabulku, složenou z nesourodých inertních prvků. Občas se některý z nich nenávratně vytratil a já se bez něho nemohl dlouho soustředit, abych zkrotil mysl a jak říkával můj otec, nasadil jí ohlávku selského rozumu.

Nostalgie byla pes. Tupě jsem proto jen zíral do bledě zářící obrazovky počítače. V poslední době jsem tak do ní tupě civěl stále častěji a jen někdy pomyslel na to, co řekl apoštol Jan, když asi zrovna psal něco, rovněž bez honoráře, pro Nový zákon:

,,Dobrá jsou jen slova, která přežijí kámen!”

Vydržel jsem i já naše asi poslední stěhování. Přežil jsem, i když by ze mě kameníci radost neměli. Změkl jsem. Nostalgie je prostě neporazitelná...

Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz