Strašidelné Čechy se jmenuje soubor dávných příběhů vybraných a přeložených z německé trilogie Rozpravy z říše duchů (1731-1741). Napsal ji hrabě Otto von Graben zum Stein (1690-1756) a desítkami příběhů představil poltergeisty, trpaslíky, čaroděje i upíry. Svým způsobem je to starší verze knihy Bubáci (1961, 2015) Radovana Krátkého.

Některé ty „horory“ si Graben vysnil, ale většinu převzal ze starších zdrojů. Je ledabylý, ale autory většinou uvádí. Na dvou tisícovkách stran mají původní Rozpravy formu 18 dialogů, jejich aktéři se obvykle dohadují, zda k vylíčeným lotrovstvím nebo úděsnostem vůbec došlo. Marek Vajchr (*1965) vybral především příběhy se vztahem k Česku a doprovodil je neskutečně podrobnými komentáři, umístěnými na závěr svazku.

V 18. století už byl veden vážný spor o existenci strašidel, kterou Krátkého, za socialismu prvně vydaná kniha, samozřejmě vehementně popírá. Ale i začátkem 18. století se bojovalo proti tmě a není ostatně, jak víme, strašák jako strašák. Čára dělící skutečné od neskutečných existuje. Je vědecká, jindy literární. Již tenkrát prostě bývaly zvěsti o zjeveních vysmívány.

Jako disputace je postavena Grabenova trilogie i proto, aby mohl jeden z obou debatérů nadpřirozenu oponovat a argumentovat po svém, sám Graben fakticky nestraní ani jednomu mluvčímu. Ale byl skeptik, na duchy moc nedal a pouze se stavěl proti zlehčování nebo jejich úplnému popírání. Jako proti potírání „hororu“. Chápal, že mají strašidelné příběhy smysl a vnitřní hodnotu a mohou skrývat hlubší pravdy. Takřka o sto let předjal gotické romány. Inspirován sám, inspiroval víc pozdějších a mnohdy nemáme ani „ánung“, že z něj čerpali.

Absolvent jezuitské školy Graben byl původním povoláním vojenský kazatel, snad ve městě Milazzo na Sicílii. Nebo „pouze“ ve Vídni. Nevíme. Kvůli jednomu spisu musel uprchnout do Čech a odsud se přestěhoval do Lipska, kde si živil výukou italštiny a chvíli vydával i noviny. Mj. zveřejnil v Lipsku dva chvalozpěvy: na přestavbu Postupimi Fridrichem Vilémem I. a na luteránského pastora, zavražděného katolickým fanatikem v Drážďanech.

Katolík Graben se stal dobrým luteránem a latinsky napsal traktát kritizující hierarchii a zvyky katolické církve. Především je ale autorem děl Poutníkovy příhody (1728-1730), Apologie počestného ženství (1730) a Anatomie římské církve (1731). První dva díly Rozprav vyšly roku 1731. Další vydání zakázala „vyšší místa“ pod pokutou sta zlatých.

Grabenovým otcem byl zřejmě jistý Otto Heinrich von Graben zum Stein (*1643), sekretář na innsbruckém dvoře, a tyrolský původ Grabenů dokládá mj. příběh Rozprav o zámeckém strašidle, který Vajchr interpretuje jako vzpomínku na mládí prožité v kruzích innsbrucké šlechty. Povídka se týká zámku Wehenburg.

Roku 1732 vstoupil mladší Graben do služeb pruského krále Fridricha Viléma I., osvícenského pragmatika, jenž byl možná osvícenský, ale pohrdal učenci. Potřeboval jakéhosi moudrého šaška a dokonce Grabena udělal místopředsedou Pruské akademie věd. Vzhledem ke Grabenově nepokryté orientaci na strašidla to je dodnes zřídlo humoru.

Patnáctý sešit Rozprav (vycházely v sešitech už od roku 1729) uveřejnil Graben roku 1733 v Berlíně - a do roku 1741, kdy vyšel třetí svazek, následují už jen tři sešity. Hlavním Grabenovým zaměstnáním u krále bylo mu denně předčítat a vyprávět, ale Fridrich I. zemřel (1740) a rádce byl jeho nástupcem Fridrichem II. propuštěn.

Marek Vachr je názoru, že se Graben do role pronásledovaného bojovníka proti papežskému stolci možná jen stylizoval, aby vzbudil sympatie pruského krále, vyznávajícího plnou náboženskou toleranci. Vyšlo mu to a stal se „dvorním bláznem“. Jeho oponování papeži je tedy možná vysněné. Graben byl nejspíš (opravdu) polní kazatel u regimentu císařského maršála Friedricha Heinricha von Seckendorff a zúčastnil se sicilského tažení. Roku 1718 se na Sicílii znenadání vylodili Španělé a Rakušené je do roku 1720 několikrát porazili, aby ostrov dostali pod kontrolu. Právě maršálem Seckendorffem byl nejspíš Graben doporučen pruskému králi.

Obsazením místa místopředsedy Akademii ukázal Fridrich Vilém tehdejším akademikům vlastně vztyčený prostředník. I jinak musel spisovatel akceptovat mnohé. Pokud se prý král během každovečerního vyprávění pohádek náhodou vytrhl ze spánku, sešlehal ho bičíkem.

Odkud Graben čerpal pro svou knihu o strašidlech? Z mnoha zdrojů - a první bestseller o nich napsal už 150 let před ním teolog curyšské reformace Ludwig Lavater. Jmenuje se O strašidlech a obludách (1569) a shrnul 200 příběhů. V druhé polovině 17. století přišel pak s knihou o monstrech Johannes Praetorius. Napsal čtyři díly a strašidla považoval za ďáblovu šalbu. Jeho současník Erasmus Francisi nazval svou nejproslulejší knihu Pekelný Proetus aneb Tisíceronásobný šalebník. Proč? Protože ďábel je proměnlivý jako proteus a hraje všechna strašidla.

Vedle děl méně známých následovalo čtyřsvazkové dílo Očarovaný svět (1691-1693) nizozemského teologa Balthasara Bekkera: vyvolalo obrovský ohlas. Podle Bekkera se vliv ďábla přece jen přeceňuje. Většinou jde o podvody a halucinace. Roku 1701 vydal Christian Thomasius Stručná naučení o neřesti čarodějnictví a podle nich nemůže člověk uzavírat s ďáblem smlouvu. Právě díky této knize zastavil Fridrich Vilém svým mandátem v Prusku čarodějnické procesy (1714).

Uspěla i Vyprášená babská filosofie (během let 1705-1759 dosáhla šesti vydání), jejímž autorem byl lékárník Johann Georg Schmidt. Šiřitelé a konzumenti fantastické četby byli v ní cejchováni. A všechny příběhy, které Graben v těchto knihách i jinde četl, ještě rozvíjel. Je přitom zábavné, nakolik chápe, že musí společensky přijatelné příběhy „působit jako pravda a obsahovat příkladná ponaučení“. Přesto vždycky vybruslí rétorickou kličkou - a šup, předloží další horor. Dokonce se nenápadně odvolává na církev provokující mystiky, jako byl Jacob Böhme. Ani tomu se na katolících nezajídaly zádušní mše vysluhované „kvůli penězům“ a víra v existenci očistce, pro kterou nemá Bible podklad. V Grabenových Rozpravách objevíme nicméně i příběhy, kde se ukazuje možnost posmrtného přebývání v jakémsi meziprostoru, a sám Graben se projevuje jako umělec s moderním přístupem k věci, takže dokonce připustí „rozmanitou“ podobu onoho posmrtného mezi-stavu. Vajchr v té souvislosti poukazuje na příběh jen domnělé nevěry, který později vřadil - pod titulem Smíření - do antologie nejlepších hrůzných povídek Theodor Storm.

Předmětem hororů se posléze stali také upíři a vyplnili v jistém čase prostor, který zabíraly do vydání císařského patentu zmíněné čarodějnice. Procesy skončily - a už roku 1719 přináší norimberský časopis zprávu, že se jako upír vracel na svět jistý Michael Kašpárek, jinak výběrčí daní ve slovenské Lubovni (který zemřel 28. 2. 1718). Čtyřicet dní po pohřbu byl exhumován a tělo skutečně bylo neporušeno. Vyňali srdce a zahrabali je pod hnůj, tělo hodili na hranici, odkud prý zvolalo: „Pálili jste mě, já vás lépe budu pálit.“ Ve městě pak vyhořelo několik desítek domů a teprve po spálení srdce katastrofy přestaly.

V letech 1725 a 1731 se psalo pro změnu o řádění upírů v Srbsku a prvním středoevropským racionalistickým pojednáním o fenoménu upírů je už kniha Magia posthuma (1706) od Karla Ferdinanda Schertze.

V třetím sešitě píše i Graben o slezském dudákovi, který se každou noc vynořuje z hrobu a do tance vyhrává mrtvým. Autor spojil středověký topos tance mrtvých a fabulát o dudákovi, který jednou, za morové epidemie, přečkal noc v jámě s nebožtíky. Příhodě se vysmívá a např. o lití svěcené vody na hroby píše zcela ironicky: utonuly leda myši. Šklebí se i nad teoretizováním universit a roku 1731 sám tvrdí, že „mlaskání z hrobu“ může způsobit hyena, když se prohrabe k mrtvole. Po nástupu do funkce musel na Fridrichův pokyn napsat i oficiální stanovisko Akademie k upírům, tento text byl zveřejněn 11. března 1732.

Roku 1734 vydal saský pastor Michael Ranft rozšířenou magisterskou práci Traktát o mlaskání a žvýkání mrtvol v hrobech a zde se tvrdí, že Graben „teprve chystá“ spis Nehynoucí světlo a právo mrtvých mezi živými. Ale ten nikdy nevyšel. Ranft je sarkastický a pohrdavý a zdá se, že lže; respektive vtipkuje.

I Graben si utahoval z pověr a mělo to hranice, ale jeho strašidla určitě nejsou totožná s ďáblovými šalbami a on se při odhalování jejich identity rád obrací na Paracelsa. Opakovaně má právě jeho názory za východisko argumentů a oporu úvah. Rozhodně míní, že umírá jen duch, duše nikdy. I duch prý ještě nějaký čas po smrti má naše vlastnosti, než se rozptýlí.

V letech 1735-1737 byl Graben redaktor časopisu Postupimský Merkur a patrně je i pravým tvůrcem knihy Životopis 18. století, vydané teprve roku 1799, kde je nápadně velký prostor věnován panovnickým šaškům.

Inicioval Graben mimoděk proměnu duchů v literární postavy? V mnohém ano, a vydal se na cestu, které se teprve mělo dostat teoretického ospravedlnění. A teprve spisovatel Christoph Martin Wieland roku 1781 a v pojednání O sklonu člověka věřit v magii a zjevení duchů poprvé prohlásil otázku, zda duchové jsou či nejsou, za vedlejší „z hlediska literárního“.

Slovo mährchen, kterým osvícenci 18. století s despektem označovali vyfantazírované báchorky, zbavili hanlivého přídechu teprve bratři Grimmové, první svazek jejichž pohádek vyšel roku 1812. Až ti kodifikovali pohádku a pověst ve smyslu žánru. Málokdo si dnes uvědomí, nakolik ale zastřeli skutečnost, že se pohádky nepředávali moc ústně a spíše přecházel „fabulátor“ z jednoho tištěného zdroje v další. Grimmové se tak nebáli vytěžit i Grabena. Vnímají ho jen jako „nečistého“ mediálního zprostředkovatele - původně ryzích textů. Neoblíbenější jejich textovou předlohou se ale stalo dílo lékaře Johanna Jacoba Bräunera (i ten z Grabera pilně čerpal).

Vajchr se domnívá, že se Graber inspiroval i alegorickým románem Kritikon od Baltasara Graviána y Morales, který líčí pouť životem dvou hrdinů - muže a syna jeho dávné lásky. Tato pouť končí až na Ostrově nesmrtelnosti. Právě hrdina tohoto díla přešel do Grabenovy knihy Poutníkovy příhody a provádí kousky strašákům nesvědčící. Objeví třeba ve štýrském Villachu hned za krucifixem, který údajně opakovaně vyrůstá ze zdi a zase do ní zapadá, skrytý mechanismus.

K Čechám měl Graben kritický vztah a ví, že je u nás „každé politické rozhodnutí“ nejprve schváleno tajným sborem „duchů“. S neschopností Čechů si samostatně rozhodovat prý souvisí i (tehdy) zavřený Pražský hrad. Přímý důkaz, že Graber žil v Praze, nemáme, ale nepřímé ano - a většina jeho pražských příběhů se vyskytuje v osmé kapitole, tj. srdci trilogie.

Vajchra také zajímá, nakolik mohl mít Graben vliv na Goethova Fausta. Je tu především novátorský způsob, kterým ztvárnil démonologické motivy. Goethovští badatelé jsou zajedno, že inventář pro Fausta (zejména pro výjevy Valpuržiny noci) čerpal Goethe od Preatoria, Francisciho a Bekkera: poznali to podle knih, které si básník prokazatelně půjčil; jejichž výpůjčky jsou zaznamenány. Že takto četl i Rozpravy, doloženo sice není, ale znát je mohl. Předobrazem Mefistofela je u Goetha legenda o ďáblovi v psí podobě, který prý všude provázel Agrippu, a právě o této „pomluvě“ píše Graben opakovaně. Ale významnější vliv mohla mít na Goetha forma Grabenova díla. Démonologové psávali kompendia, on stvořil dialog. Vztah obou Grabenových figur připomíná svár postav u Goetha. Ale Paracelsus Grabenovi svým vlivem na Goetha dost konkuruje, vždyť mu básník „uzmul“ i stvoření homunkula, tedy ústřední událost druhého dílu Fausta. Vedle toho se však mohl o hodně zasloužit Graben. „V ničem vzor, ve všem podněcovatel a probouzeč,“ říká sám Goethe, i když v jiné souvislosti.

Graben sám měl toto heslo: Do výšin ducha pozdvihni, v lidi nevkládej naději, ale ani se jich nestrachuj.“ Poslední známá kniha Grabenovi vyšla roku 1745 v Halle. Víc o něm nemáme zpráv. V Rozpravách nejsou jen německé látky, ale příběhy všech koutů Evropy.

Otto von Grauben zum Stein: Strašidelné Čechy. Z německého originálu vybral, přeložil, předmluvu Astrální komedie a komentář napsal Marek Vajchr. Ilustroval Chrudoš Valoušek. Vydala Revolver Revue. Praha 2021. 216 stran.