Možná znáte Jana Schmida (*1936) jako milovníka knih z televizní Literární revue 333. Jinak je herec a režisér, profesor na DAMU, principál legendárního divadla Ypsilon, které sám založil (1963). Napsal i nějakých patnáct knih a přiřadil k nim v poslední dekádě i Epištoly v kapitolkách (2012) a skutečně objemný svazek Improvizace, náhoda a jiné vyhlídky (2018). Titul této publikace je pro Jana Schmida víc než příznačný a improvizaci nad prkny, které znamenají svět, vysvětluje jako způsob myšlení a orientace v prostoru; protože jen tento přístup dá životu pravý smysl.

Nebo aspoň více smyslu. Autor se to pokusil dokázat v pětatřiceti kapitolách (Ticho, Údiv, O principu nahodilosti, Pikaresknost pohybu, Dříve činiti než mluviti, Dobírejme se prajazyka toho, co děláme, O improvizaci skrz inscenaci Outsider) a celým souborem Dodatků a příležitostných textů (například Nadhled Zdeňka Hořínka, Opery v Ypsilonu, Divadelník Evald Schorm a jak jsem ho znal, O Věře Chytilové, Drahomíra Vihanová v souvislostech), ve kterých krapet pábí, krapet rozjímá. Nejen o herectví. Taky o tom, jak tvořivě žít a správně vnímat univerzum. Jak být košatě bezprostřední - asi jako „plodná hrušeň“. A když Schmid o tomhle všem píše, je to očista jeho a současně naše. Autor více i méně vědomě atakuje stereotypy a moc rád dumá o záchranných kruzích, které nám podává dětství. Odhaleními obrozuje nejen herce (kteří to nakonec ani moc číst nebudou), ale lidi jako takové. Je fakt, že přitom nabírá notné porce naivity a dětinskosti, a podobné uvažování (jak mi někdo vysvětlil) hraničí s ódami na poetiku otevřeného díla. Proč taky ne. Schmid ji celoživotně praktikuje. A i proto, že náhody přejí připraveným, našel motto: svou filozofii serendipity - řízené náhody. Maně mě napadá, že by ji stálo za to aplikovat na Neffovou filozofii frenezie - a viz Kniha Frenesis - Ondřej Neff | Databáze knih (databazeknih.cz).

Co víc? - S invencí umí ztotožnit snad každé lidské jednání s „učením se hrou“, přičemž stojí permanentně nohou v první obecné. Vlastně funguje jako dost solidní učitelka. Ale sám je student. Věčný. Sice vidí, a to přesně, a přece skrze montáže, za pomoci střihu. S improvizací pak nikdy nepracoval improvizovaně. Naopak. Dělal to metodicky a systematicky. Každou „krásnou neukončenost“ bral přitom za pozitivum a nahodilost měnil v generátor kouzel. Každé nechtěné nedokonalosti říká věrohodnost a od chyb se v Ypsilonce odrážel. „Je třeba se nechávat překvapit a autentický zůstat i během překvapování.“

Božstvem, jemuž se Jan Schmid klaní, je tedy hlavně autentičnost a snad se jí někdy, řekl bych, uklání až moc. Jiná osobnost by totiž v jeho botách safraportsky narazila. Je to jako když půjdete hrát hlavní roli za Suchého: i Schmid je víc přírodní úkaz než člověk.

Ani podobné výhradičky (nikoli jen mé) nemění vůbec nic na tom, že jsou ypsilonské hry dobré jako ryzí produkty života, a ty nejlepší z nich fungují opět a opět. Co více, přímo před našima očima se ty hry pokaždé nanovo rodí, a hraní jako předstírání nemá v podobném světě místo. Zato happening ano. A vypadá to jako chaos, ale jde o zdánlivý chaos.

Schmid nezapomněl ani na to, že je realitu třeba umocňovat metaforami, a ví, že je každá náhoda uchystána jaksi „shora“. Že je částicí přírody i lidské přirozenosti. „Vždy si sednu a sedím a jsem tak stále v pohybu, protože jdu,“ píše Schmid - a ještě i jinými paradoxy vystihuje aktivity vlastního nitra. Pak na tomtéž buduje divadlo. A celý přístup ke světu. A bude to i originální zvláštností různých našich duševních stavů, při kterých se okolo „otevře vesmír“.

„Pokud okolo vás ne, už jste mrtví.“

Improvizace u Schmida nikdy není jen ornament a exhibice. Je to základ. „Rozebírání i neustálé skládání.“ A jen přímočarost je permanentně nabourávána a nenápadně jsme tak - my v hledišti - nabádáni k větší poctivosti v životě. K nezpohodlnění.

„Přesný plán je vždycky chyba,“ míní Schmid a vždy začíná činem, nikdy ne teorií. Platí to při zkoušce i mimo divadlo a jedinečná spontaneita Ypsilonky je dána jeho schopností být dokonale nad věcí v momentech, kdy jen zdánlivě usnul sám v sobě.

Své hry nechal pootevřené. Větrá. A klidně je vystavil otřesům, které si při psaní neuměl zdaleka představit, aby uvítal i chvíle, kdy zaklepala náhoda.

Divadelní teoretik Zdeněk Hořínek (1931-2014) o tom napsal, že každý „tvoří tak, jak vypadá,“ ale to není celá pravda. Tvořit se musí navíc hravě. Neopotřebovaně. I s trapasy. V rámci nonsensu. Sleduje-li podobné představení divák, tak mu i katarzně docvakne, že je každá životní nečekanost do vysoké míry překonatelná; pokud ji správně vyslyšíme.

Za normalizace se Schmid jako literát odmlčel a teprve roku 1985 vydal knížku Léto bude ve čtvrtek. Jeho osobnost se ale vymazal nedala, a když jsem se s ním v září roku 1985 náhle potkal v metru, se samozřejmým nadhledem tu natáčel pro televizi… ne, nic víc, než reklamu. A hrál v ní s jiným hereckým naturščikem Františkem Čechem.

Dvě knihy, které Schmid vytvořil a zveřejnil již v letech šedesátých, měly ještě pokaždé velice výrazného spoluautora. V prvním případě Ladislava Dvorského a v druhém případě Miloše Zapletala. Obě (Tajný lodní deník a Objevy bez konce) jsou teď antikvárně ceněnými kousky, ale jenom Deník jsem si jako kluk opakovaně půjčoval ve veřejné knihovně.

Tajný lodní deník - Ladislav Dvorský | Databáze knih (databazeknih.cz)

Schmid je zde pořád. Dál si kreslí a hraje, režíruje a píše, vysvětluje a učí. Moderuje. Renesanční osobností se narodil. Jako renesanční odejde, ale energie má pořád ještě dost.

Nad knihou Improvizace, náhoda a jiné vyhlídky (288 stran, ilustroval autor Jan Schmid).