Třetí květnovou neděli se jako obvykle konala v Terezíně tradiční tryzna k uctění památky obětí holokaustu. Je dobře, že se konala, a je také dobře, že jak pravila předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová, slouží tato tradiční tryzna k uchování svědectví o osudu lidí, kteří nepředstavitelně trpěli a umírali. Cituji: „Právě vzpomínáním na jejich jedinečné životní příběhy, přispíváme každý svým dílem k navrácení a udržení památky obětí holokaustu v kolektivní paměti našeho širšího společenství.“
Co já už jsem za svůj život takových proslovů vyslechl! Dokonce jsem se jako malé dítě jedné z prvních poválečných tryzen v Terezíně, v doprovodu svého otce, člena odbojových skupin „V boj“ a později „Předvoj!“ osobně zúčastnil. V té době krátce po válce, 12. 5 1946 tam ještě němečtí zajatci exhumovali pozůstatky obětí a ukládali do hrobů na Národním hřbitově. Byl krásný květnový den, ale nad celým Terezínem se vznášel zápach smrti. To není metafora. To je nezapomenutelná zkušenost.
Já si vždycky při podobných slavnostních projevech vzpomenu na slova Karla Havlíčka Borovského: „Kéž by nám Pán Bůh všeliké to vlastenčení z huby do rukou vraziti ráčil!“ A je úžasné, že se dodnes najdou lidé, kteří to dokáží.

Mohu vám tedy dnes vyprávět na vzniku hry – monodramatu Alma Rosé. Je to příběh z dob holocaustu, neuvěřitelný, a přitom v mnoha ohledech milionkrát opakovaný.

Dívenka Alma se narodila 3. listopadu 1906 ve Vídni do slavné hudební rodiny. Její otec Arnold byl vynikajícím koncertním houslistou a po 50 let koncertním mistrem Vídeňských filharmoniků a orchestru Dvorní opery.

Matka byla sestrou slavného rakouského skladatele Gustava Mahlera. Její osobní příběh byl příběhem vynikající houslistky, celým jménem Almy Rosé, jež koncertovala na pódiích největších koncertních sálů Evropy. V roce 1930 se Alma Rosé provdala za českého houslistu Vášu Příhodu.

Sama se považovala od dětství za Vídeňačku. Po nástupu nacismu náhle zjistila, že už není Alma Rosé, ale podčlověk – židovka Sára Rosenblum. V roce 1943 po marném bloudění – útěku – Evropou, byla kvůli svému židovskému původu zaslána do Osvětimi. Kde se pak, jako vynikající houslistka, stala dirigentkou ženského táborového orchestru.

Nacisté přeci tak nadšeně milovali hudbu!! Nakonec svému osudu stejně neunikla. Zemřela za nejasných okolností na jaře 1944. Jako jedna z milionů obětí nacismu a antisemitismu. Její osudy zpracoval v monodramatu polský spisovatel Mariusz Urbanek.

Něco si myslet a něco udělat, jsou dvě různé věci. V roce 2020 v době covidu, vstupují do děje další z těch, kteří se skutečně starají o to, aby holokaust nebyl zapomenut. Vytvořit divadelní představení, pokud nejste již součástí státem opečovávané „divadelní kultury“, není jen tak. Nejprve se daly dohromady nápady několika kamarádek, a nakonec vzniklo dílo, které je od začátku až dokonce skutečně v „dámském provedení“. V roce 2020 oslovila Jitka Škápíková, rozhlasová režisérka, publicistka, svoji kamarádku nakladatelku Evu Kaiserovou, ta se obrátila na zkušenou režisérku Olgu Struskovou.

Ta objevila představení, „streamu“ Alma Rosé, které produkovala Bente Kahan (což je norská židovská sólová zpěvačka, herečka, muzikantka, režisérka a dramatička) v polské Vratislavi. To představení Olgu okouzlilo. A je to žena činu. Napsala Bente Kahan, získala kontakt na Mariusze Urbanka a ona i Eva sháněly sponzory. Protože: „Nejen do hospody, ale ani na divadelní prkna bez peněz nelez!“ Dřelo to, ale šlo to.

Pro divadlo ovšem potřebujete i herce, v tomto případě tedy herečky. Jako první bylo nutno najít herečku, která bude schopná hrát monodrama. Pomohla náhoda! Olga zahlédla rozhovor se Sarah Haváčovou, mladou herečkou, která byla na volné noze, a během covidu bez práce, takže se rozhodla sloužit na covidovém oddělení jako sanitářka. Její příběh Olgu okouzlil.

Sarah Haváčová
________________

Oslovila ji. Ta byla pro. Na housle však nehraje, takže bylo nutné najít „alter ego“. Na konkurz přišlo 6 houslistek. Jedna z nich, Hanka Roušarová Dostálová byla nejzajímavější, nejenže výborně hrála, ale měla nápad. Vytvoříme pro představení kvartet! Zorganizovala Dámský smyčcový kvartet, složený ze skvělých muzikantek, a připravila dramaturgii hudby. Od dubna 2021 se začalo zkoušet a 22. 11. 2021 byla ve Werichově vile na Kampě premiéra.

Záběr z představení ve Werichově vile

Původně se počítalo s maximálně 10 reprízami. Na druhou přišel Daniel Herman, bývalý ministr kultury a jen tak mimoděk sdělil, že Alma Rosé byla jeho příbuzná a že má zájem být patronem představení. Od té chvíle bylo jasné, že repríz bude víc. Nyní jich má soubor za sebou kolem šedesáti, a dokonce tři v němčině – v Mnichově, Berlíně, Düsseldorfu a čeká je Almina rodná Vídeň. Monodrama hrají sice hlavně ve Werichově vile, v úžasném intimním půdním prostoru, ale také po celé České republice. Pro dospělé a jako návdavek hrají i pro školy s následnou besedou s jednou z posledních přeživších holokaustu paní Vidlákovou, či s Danielem Hermanem nebo Markem Orko Váchou, knězem, teologem a molekulárním biologem.

Zpracování života Almy Rosé je plnokrevné, od začátku vás vtáhne do děje a je, což mne nejvíce potěšilo, skutečně „divadlem“, a ne takovou nějakou akcí vždy ochotných „Kulturträgerů“, že abychom něco „splnili“. Což často následuje po morálních proslovech „elity“.

Záběr z představení ve Werichově vile.

Třetí sezóna úspěšného divadelního kusu končí. Do konce června hrají Almu jen v Mikulově a ve Vídni. Od září se objeví zase v Praze, a i na dalších místech Česka. Plánovaná představení i aktuality a více o účinkujících lze najít na www.almarose.cz