3.3.2024 | Svátek má Kamil


DĚJINY: Krvavé Spory o Jana Žižku

26.10.2023

Řekl bych, že dvaasedmdesátiletý historik Petr Čornej nemiluje válku, ale stalo se a je dnes autor šesti knih s „palcátovým“ tématem (jak by asi řekla má generace): Husitství a husité (2019), Jan Žižka (2019), Světla a stíny husitství (2. vydání 2020), Husitská revoluce. Stručná historie (2021) a Husité na Žižkově (má vyjít). Za páté mu právě vyšla publikace o šesti stech rocích Sporů o Jana Žižku 1424-2024, kde rozebírá rozporuplný přístup k ikoně, již jsme roku 2005 v jedné anketě postavili hned vedle Komenského, Masaryka, Karla IV. a Václava Havla! V devíti kapitolách Podobizna, Nebeský vrátný versus Příšera ohavná, Mezi renesancí a reformací, Tvář zločince, Jeho návrat na výsluní, Národní hrdina, V polemické výhni, Revolucionář a otazníky, Na vlnách zatracení a obdivu Čornej vymaloval obraz, který to věru nemá v průběhu dějin nejsnazší (tušíte proč): Žižku střídavě vynášeli k zenitu - a byl zatracován co vrah. Příčin k adoraci je určitě méně, ale taky není pochyby, že navzdory vážnému poškození zraku (nevíme jistě, zda opravdu oslepl zcela) zvítězil v deseti bitvách. Pokaždé instinktivně vycítil, kdy na poli války ucuknout, a věděl taky, kam ustoupit. Chápal ošidnost mel v městských ulicích, takže tam válčení neprovozoval a do hradeb se nikdy nedal vtáhnout. Už 10 výher je světové unikum a ještě víc šokuje, že je zvládl během pěti let a deseti týdnů - od 30. července 1419 do 11. 10. 1424.

Zvláště prvních 200 let od jeho smrti se katolíci a evangelíci přeli, ale po roce 1620 byl zatracen. Sympatie mu nicméně vždy projevovali osvícenci, liberálové, národovci, pokrokáři, socialisti… Oproti tomu konzervativci a katolíci hodnotí husity negativně. S odplivnutím. A komunisté? Letitý rozpor umocnili, když je prohlásili za své ideové předchůdce. Jsou ale husité vážně zločinnými komunisty 15. věku? Možná. Ale na otázku, proč se - zhruba šedesátiletý - Žižka vůbec zapojil do věci, máme leda pár hypotetických vysvětlení. Snad se prý ulekl ďábla. Bál se, že nedojde spasení? Měl vlečku problematické minulosti a snil, že ho Ježíš přesto dá mezi své vyvolené? Tak nebo onak, po bitvě u Německého Brodu byl - už tady na Zemi - pasován (11. 1. 1422) na rytíře. Zvítězil i u Nekmíř, Sudoměře, Poříčí, Vítkova, Malého Boru, Kutné Hory, Hořic, Strauchova dvora, České Skalice a Malešova. Aby vyhrál, zdatně improvizoval a využíval terén. Aplikovat vozovou hradbu; jízda proti ní neměla šanci. A všech úspěchů dosáhl, ačkoli byl (patrně) cholerik a ačkoli postrádal politickou rozvážnost.

Vynikající spisovatel Vavřinec z Březové nikdy nepíše o jakékoli jeho uvážlivosti a prozíravosti, ale prokazatelně se Žižka inspiroval starozákonními bojovníky Jozuem a Judou Makabejským - a měl sám sebe za prodlouženou ruku boží. Přesto či proto byl krutý. A ještě krutější po úrazu u Rabí, přičemž nevíme, o které oko přišel dřív. Ani jak vypadal. I nejstarší obrazy jsou především bájení - a fotoaparát neexistoval. Jan Žižka šel do pekla či nebe poté, co se svými lidmi oblehl Přibyslav, a pochován byl v královéhradeckém chrámu sv. Ducha. Protikladná hodnocení významu existovala dokonce již za jeho života, ale gloriolu mu nesebrala: navzdory tomu, že se u Vítkova jedná pouze o střetnutí středního rozsahu, jak Petr Čornej upozorňuje. Možná středního, ale 12. 1421 ho Praha (už zřejmě slepého) vítala poctami hodnými jinak jen zemského knížete. „Ač se Žižkova pověst nepřemožitelného rodila spontánně, vytvořil jeho obraz především Vavřinec z Březové,“ zdůrazňuje Čornej. „V rozsáhlém díle, až později zvaném Husitská kronika, je nejfrekventovanějším husitským protagonistou. Spolu s Prahou je i hlavní protivník Zikmunda Lucemburského, smyslů zde zbaveného Lucifera.“ Světla a stíny prostě Vavřinec rozvrhoval dovedně a i za cenu retuší. Zamlčel Žižkovu přítomnost při drastických výjevech na sedlecké tvrzi u Tábora (duben 1420) i během vyplenění zbraslavského kláštera (srpen). Výslovně Žižku nezmiňuje ani při líčení dobytí Chomutova (16. 3. 1421), ale zato přizná jeho podíl na fyzické likvidaci táborských sektářů vč. adamitů (popírajících Kristovu přítomnost v oltářní svátosti).

Vavřincův černobílý, i když působivý protiklad čestného, statečného a poctivého Žižky a prohnaného, neupřímného a mravně zvráceného Zikmunda (zjevného nepřítele božích pravd) dodnes ovlivňuje pohled na události; přitom je zkreslující, jednostranný a vůči Zikmundovi nespravedlivý. Podmanivost slov je však obrovská. Ani Petr Čornej to nepopírá a současně se Žižku pokusil vnímat jako šlechtice původem i psychickým ustrojením: choval se, jak se choval, ale v souladu s tradicí. A je přinejmenším sporné aplikovat kritéria kleriků na pozdně středověkého šlechtického bojovníka. Názor o „věčném zatracení husitů“, kteří budou v pekle pykat za „poskvrnění pravé víry“ však sdílí jiný dobrý spisovatel doby (a pozdější papež) Enea Silvio Piccolomini, autor díla Historia Bohemica (1458), a Evropa čerpala tři století po Žižkovi nikoli z Vavřince z Březové, ale z této knihy. Nezanedbatelnou roli sehrál i fakt, že na Silviově hlavě spočinula po dokončení rukopisu tiára a že dílo souznělo s nástupem knihtisku. Ten z něj udělal bestseller, na jehož stránkách vystupují husiti v roli statečných, ba nadpřirozenými schopnostmi obdařených hrdinů; ale přesto si odnášejí odsudek. Žižka si počínal jako sprostý zločinec a Piccolomini přímo píše: „Slepému lidu se slepý vůdce líbil.“

Kniha se v letech 1475-1766 dočkala 27 vydání a překladů, ale ani ona nevyrušila vizi Žižky v nebi, jak se zabydlela v kališnických kruzích po celé 16. století, do bělohorské bitvy. A ještě roku 1619 autor jedné satiry o „zpronevěřilé“ Plzni vyzývá Jana Žižku, aby sešel z nebes a nezapomněl „palcát na mnichy“.

Vzápětí došlo na opačné extrémy - a počet klášterů, které prý obrátil v zříceniny se u barokních autorů zastaví na čísle 550! Počet duchovních, které osobně zamordoval, u čísla tisíc. A pověst metly lidstva bobtnala do absurdních rozměrů, ačkoli roku 1410 existovalo u nás klášterů jen 151 a během husitské revoluce jich bylo významněji poškozeno nebo dobyto asi šedesát.

Teprve osvícenství ale vytvořilo předpoklad pro Žižkovu dílčí rehabilitaci a první obhajobou „krvelačné šelmy“ od roku 1615 je až text katolického kněze Vojtěcha Nejedlého (1816-1819); ani on ale vraha nezbožštil a nesituuje ho po smrti do nebe, jen do záhrobí.

Metternichův režim prodloužil životnost barokního vnímání Žižky, ale ve čtyřicátých letech 19. století se cosi zlomilo a náhle bylo jméno vojevůdcovo synonymem pokroku. Zprvu i mezi liberálními Němci, takže romantizovaní husité vystupují v románech pražského rodáka Karla Herloše i v básních Moritze Hartmana a Alfréda Meissnera = autorů židovského původu. A tak se stal Žižka i rekem německých dějin a muži jako Sabina to akceptovali. Náhled vnášeli mezi Čechy a rokem 1848 se stal českým rekem ve hře J. J. Kolára Žižkova smrt, kde deklamuje: „Roucho královské si pověsím na vlastní bedra svá.“ Inu, obrozenecké iluze! A roku 1848 tak propukl spor ve formě, která přetrvává s otázkami na tělo. Byl Žižka smýšlením republikán? Monarchista? Jako nejslavnější období dějin pojal husitství i evangelík Palacký a vlastně paradoxně, protože matrikově se Češi hlásili k římskokatolickému náboženství. To hlásili, a přece viděli v husitských radikálech vzor. Vítězslav Hálek dokonce navrhl, aby Karlův most osadili plastikami Husa, Žižka, Prokopa Holého a Jiříka z Poděbrad, a stavitel Hartig prosadil pro některé plochy pražské aglomerace název Žižkov.

Po první světové válce připadl významný podíl na vyzdvihování husitství Církvi československé, ustavené v lednu 1920. Vyzývala lidi, aby opustili římské katolíky „kompromitované loajalitou prokazovanou Habsburkům“, a vida, vyšlo to: brzy měli milion členů. I Karel Čapek napsal u příležitosti pětistého výročí Žižkovy smrti: „Dává živější příklad tím, že rytířsky bojoval, než tím, že byl náruživým kališníkem. Nejsme nehrdinský národ a máme pouze náklonnost se pokorně omlouvat, že jsme si tu a tam dovolili být mužsky stateční.“

V letech 1927-1933 vyšla Pekařova čtyřsvazková monografie Žižka a jeho doba. Psal ji deset let a rozsáhlejší práci na téma nemáme. Vyvolala vlnu nevole a dodnes provokuje pokrokáře a zastydlé obrozence. Socialisty, komunisty. I Pekař přesto pokládá husitství za nejslavnější období našich dějin.

Po druhé válce (1940-45 se Doudova ulice v Podolí jmenovala Zikmundova) přichází především Nejedlý, a jistěže je ona věta vytržena kontextu, ale skutečně píše: „Komunismus Jana Žižky je bližší českému národu než fašismus císaře Zikmunda.“

Ač si „komančové“ Žižku nárokovali, příliš rady si s ním nevěděli. A tak převzali model charakteristický pro národní hnutí 19. století, ale náboženský prvek označili za roušku zastírající třídní zájmy. 14. 7. 1950 byl na Vítkově odhalen pomník sochaře Kafky a projev přednesl Alexej Čepička. Žižka byl chvíli všude: na známkách, bankovkách, jevištích, ve filmu; a ti, co jej předtím nemuseli, se ještě zatvrdili. Jako příkladný revolucionář ale fungovat nemohl, i bylo třeba historii ohnout. Stál v opozici a „pravou“ revoluci měl vlastně realizovat Mikuláš z Husi, ze kterého stvořili v rozporu s prameny mluvčího pokrokové táborské chudiny.

Taky Miloš Václav Kratochvíl dělal, co mohl, aby skloubil ve scénáři Vávrovy trilogie dějovost a ideologická schémata (jak mu je předepsali), ale ohlas filmů byl stejně poloviční. I Zdeněk Štěpánek konal v roli Žižky divy pravého udatenství, ale musel mít latexovou masku a to omezilo obličejovou mimiku. Stál před námi jen sošný monument.

Uvedením filmu Proti všem (adaptace Jiráskova románu) se však hlavní éra adorace husitství uzavřela, aby „revoluci“ odsunuli stranou. Po roce 1989 dostala definitivně na frak, ale ani Havel se reka nezřekl, když navštívil Přibyslav v čase 570. výročí vojevůdcovy smrti a 120. výročí odhalení tamní mohyly. V neděli 18. září 1994 mluvil u třímetrové Žižkovy plastiky ke shromáždění 220 primátorů a starostů a ke třem tisícovkám diváků. Ocenil Žižkovu vojenskou genialitu a následovala přehlídka. Srovnatelným způsobem se další politici k Žižkovi už nehlásili, i když ho Karel Schwarzenberg (jehož předkové husity věru nemilovali) charakterizoval jako „nejvýznamnějšího vojevůdce své doby, který ovlivnil vývoj vojenství“. Ale dodal, že byl „partyzánský“ vůdce a postrádal možnost vést skutečně velká vojska. To je pravda! A Čorneje se dnes opakovaně ptají, proč vlastně píše knihy o masovém vrahovi. Tuto dopsal už 28. 3. 2022 a uzavírá ji větou: „Třeba už zanedlouho zjistím, zda mě Jan Žižka uvítá u nebeské brány, kam ho nepustili ani Cimrmani, anebo se budu spolu s ním škvařit v pekle.“

jan

Petr Čornej: Spory o Jana Žižku /1424-2024/. Vydal Spolek Za záchranu rodného domu Jana Zrzavého. Okrouhlice 2023. 128 stran.

https://www.kosmas.cz/knihy/524999/spory-o-jana-zizku-1424-2024/