Přední český filozof slaví osmdesátiny! Gratulujeme. Congratulazioni. Kdo by neznal tohoto předního filosofa a sociologa. Bělohradský sice žije a pracuje od roku 1970 v Itálii, nicméně hlubokou stopu zanechal v českém veřejném prostoru. Je mj. pokládán za autentického žáka legendárního Jana Patočky. Pár dat k připomenutí - Postmodernista (víme toto označení není a ani být nemůže přesné) V. Bělohradský vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze češtinu a filosofii v roce 1967. Diplomku úspěšně napsal a obhájil na téma Pozemská nesmrtelnost (markýz de Sade a Ivan Karamazov)). Rigorózní práci (PhDr.) o markýzi de Sade obhájil roku 1969.

Důležitý životní zvrat. V roce 1970 po sovětské okupaci emigroval do Itálie. Postupně pracoval jako pedagog na Filozofickém institutu v Janově, od roku 1973 byl tamtéž profesorem sociologie. Dlouhá léta spolupracoval s českými exilovými časopisy a nakladatelstvími a českým domácím disentem.

Od roku 1990 je profesorem politické sociologie na univerzitě v Terstu (Università degli studi di Trieste, Dipartimento di Scienze Politiche e Sociali).

Působil též jako hostující profesor na Fakultě sociálních věd UK a jako právní publicista musím připomenout jeho externí působení na prestižní pražské Právnické fakultě.

Revoluční rok 1989 (resp. 1990) ho zastihnul ve vynikající formě. Tehdy pětačtyřicetiletý Bělohradský vletěl do českých medií jako postmoderní tajfun. Snad žádný český nebo moravský filozof se tolik netěšil zájmu medií. Na rozdíl od jiných filozofujících postaviček se V. Bělohradský dokázal vždy skvěle vyjadřovat. V souladu se svým dřívějším angažováním v Itálii i v emigračním tisku vystoupil na začátku devadesátých let jako razantní obhájce progresivního, ekologicky zaměřeného liberalismu. Články psané původně pro MF Dnes jsou zahrnuty v knize Kapitalismus a občanské ctnosti (1992). V pozdějších letech však toto pojetí revidoval z levicových pozic. Panta rhei.

Inu, jen blázen nemění své názory. Dnes píše téměř výhradně do deníku Právo, zejména do jeho přílohy Salon. Píše zajímavě a je dobré ho číst. Dne 28. října 2013 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.

Osobní setkání: Václava Bělohradského jsem měl tu čest osobně potkat a vidět na živo jen třikrát. Mj. měl v devadesátých letech i přednášku na brněnské právnické fakultě, dodnes si pamatuji jeho „hlášku“ (jak by řekli studenti) o jejich italské univerzitní sekretářce, která šla spokojeně v 45 letech do penze, nadto se divila, že jak to, že jde do zaslouženého důchodu tak pozdě, a že tohle bude do budoucna opravdu neudržitelné.

Nicméně úplně poprvé a z toho mám nejsilnější zážitek, jsem Václava Bělohradského viděl a poslouchal v roce 1994 ještě jako středoškolák na přednášce pro veřejnost v brněnské Mahenově knihovně, kam přijel z Terstu. Tedy středoškolákem byl tehdy autor tohoto článku, Bělohradský byl tehdy intelektuálem vstupujícím do „království padesátky“. Přiznám se, že jeho výkon mne naprosto fascinoval, a jeho některé bonmoty, jsme si tehdy zapsal do pomačkaného, od spolužáka Buriana (nyní známého brněnského advokáta) pivem politého notýsku. To víte, internet tehdy ještě nebyl. A myslím, že jsme některé Bělohradského myšlenky týden na to, „pirátsky“ upravené, snad i použil v nějaké slohové či seminární práci. To víte divoká devadesátá léta.

Nicméně tehdejší Bělohradského přednáška o postmoderní demokracii se mi vryla hluboce do paměti.

Panu profesorovi V. Bělohradskému přeji hodně zdraví a ať ještě dlouho provokuje politiky napříč spektrem zprava doleva, i shora dolů.

Á propos Bělohradský kdysi trefně napsal - „Doba se tak rychle mění, že životní zkušenosti starších lidí začínají být na obtíž.“ Věřme a přejme si, aby nám jeho zkušenosti a myšlenky byly ještě hodně dlouho „na obtíž“!