„Kudy? Kam?“ zvolal udýchaně splašený kůň a vzepjal se tak náhle, že shodil jezdce do stínu mé koruny.

Chtěl jsem mu patřičně odpovědět, ale vypadal tak ušlechtile, tedy kůň, ne jezdec, že se to sprosté slovo ve mně zadrhlo a já jsem jen otráveně zabručel: „Vlez mi na záda.“ A on vlezl a za ním se přiřítilo celé stádo splašených koní, a tak jsem měl vlastně štěstí, že jsem nepromluvil sprostě, kdepak koně, ti berou všechno doslova, když čehý, tak čehý a žádný hot, a už jsem je měl taky ve své koruně, a jak se tam tak splašeně rozběhli hned na jednu, hned na druhou stranu, hledajíce, kde jsou ta záda stromu. Mohli mě vyvrátit z kořenů a já jsem tu nerovnováhu musel vyrovnávat a naklánět se na opačnou stranu, než kam většina z nich běžela.

„Máš štěstí,“ řekl mi jezdec, který zůstával ležet pod mou korunou a neležel tam proto, že by mu pád ublížil, ale protože se zájmem pozoroval trojčení koní v mé koruně. Vleže to šlo pohodlněji.

„Jakže, úprk koní mi hrozí vyvrácením z kořenů a v tom mám shledávat štěstí?“

„Tvý štěstí, že tě U.G.S. namaloval dvojrozměrnýho.“

„Takže být placatým stromem je štěstí? Já vždycky myslel, že štěstí je víc. Mladý holky, když se jich někdo zeptá, co by chtěly, řeknou: Já bech chtěla bejt šťastná. Tak po tyhle mý dvojrozměrnosti ty zakulacený holky toužej?“

„Zplošťuješ problém.“

„Co ode mne můžeš čekat, když jsem dvojrozměrný.“

„Kdybys byl trojrozměrný...“ říká jezdec, rozvalující se v mém stínu. Odmlčí se, aby si uspořádal myšlenky.

„Kdybych byl trojrozměrný, tak by koně utíkali do tří stran a ne do dvou,“ říkám.

„Chyba, do n stran, přičemž n je menší než počet koní k. Pro k blížící se nekonečnu se n taky blíží nekonečnu, což je takzvané paradoxon splašených koní a mně můžeš věřit, protože já jsem bývalý fyzik, dnes však metafyzik, zabývající se nepoznatelným a fantastičným jsoucnem,“ řekl jezdec a zvedal se, a když se napřímil, pokračoval: „Spojnicí vektorů jejich úprku by byl elipsoid při n rovno třem a pak by ses musel naklánět do směru hlavních os toho elipsoidu, ale jejich určení je dosti složitá úloha a než bys ji vyřešil, asi bys byl vyvrácený z kořenů.“

„Tak to mám štěstí, že nejsem elipsoid,“ řekl jsem, a metafyzik na mě mával rukou, „to ne, elipsoid je až důsledkem trojrozměrnosti, a proto taky vidíme všude vyvrácené jen trojrozměrné stromy a ne stromy dvojrozměrné,“ volá mi do větví metafyzik. „Směry jejich splašeného trysku jsou realizací náhod s pravděpodobností...“

„Co kdyby v mé koruně bylo hejno vřeštících opic?“ přerušuju metafyzikův pseudovědecký blábol. Asi se při tom pádu uhodil do hlavy, usuzuju.

„Neuhodil jsem se,“ křikne metafyzik, protože nevědecky četl mé myšlenky a postavil se. „Pohleď, stojím rovně, nevrávorám,“ křičí a hned pokračuje v učené debatě: „U opic by to bylo analogické, kdybychom studovali jejich pohyb. Ačkoliv, jejich smysl pro opičení by narušoval princip náhodnosti. Kdyby šlo o vřeštění, zpracovali bychom stochastické charakteristiky síly decibelů, nebo řetězců znaků pro výrazy...“

Hodil jsem po metafyzikovi šiškou, která mi připomínala maličký elipsoidíček, a hodil jsem prudce, aby metafyzik nemohl určovat hlavní osy toho elipsoidíčku, a metafyzik ji koupil přímo do spánku, pokrčil se malinko v kolenou a pak se skácel tak, že temenem praštil do mého nejtlustšího kořenu a zemřel.

Chudák. Neuvědomil si v tom úleku, že šiška pocházející z mé koruny může být jen dvojrozměrná, a proto se její hmotnost blíží nule a hybnost nemůže být odlišná od nuly a jak potom tohle nic by mohlo sklátit takového trojrozměrného siláka?

Zdáli se blížil na staré herce královský správce pokladu. Zatleskal. „Sláva! O vědce míň. Ušetříme!“

Naučení:

Plané teoretizování rychlou smrt přináší.

Upraveno z knihy M. Kutílka a U.G. Sato: Alternativní bajkýdky, 2003 (Nakl. Věry Noskové)
Ilustrace U.G. Sato