Nejdřív jsem myslela, že to je jenom sen. Sotva jsem slétla z kurníku, slyším ze všech stran kdákání a dokonce párkrát i kokrhání. Rozhlédnu se, a co nevidím. Nad naším kurníkem už není znak rozzuřeného orla, barevný plech se válí ve slepičákách na dvorku. Na blýskavých křídlech plechového orla je taky po několika slepičích hovínkách. Spěchám, až popoletuju, abych přidala taky svou porci a trefuju se rovnou na rozevřený zobák orla. Ze vzdálených drůbežáren se k tomu nese vznešený chór sborového kdákání a kokrhání.

Jsme jedním z mála soukromých malých kurníků. Většina slepic je prý ve velikánských drůbežárnách. Maj tam prý žrádla, co volátko ráčí, jen pořád žerou a snášej vejce. Neotravují je žádní kohouti, není tam žádná zima, ani letní hic. Slepičí ráj. To všechno prý zorganizoval pan Vorel, a ten měl takovou moc, že jeho znak musel být i nad soukromými kurníky. Na to byl zákon: Ani jedna slepice chovaná bez znaku ukrutného orla. Orlové jsou z plechu, z litiny, ze sádry, nač kdo má. Pan Jeřábek, penzista, majitel našeho kurníku, si nejdřív vystřihnul a vybarvil orlí znak jen tak z papundeklu, znak se mnohokrát rozmáčel, na slunci ztrácel barvu a nakonec dostal pan Jeřábek pokutu a musel si koupit znak plechový. Ten byl nejlacinější. Teď teda leží znak ve slepičích hovínkách. Prý máme revoluci, kokrhá náš kohout.

Ze vzdálené slepičárny se jako ozvěnou vrací stejná zpráva: Máme revoluci.

„Co to je, ta revoluce?“ ptám se našeho kohouta, který se zatím opásal revoluční šerpou.

„Konec nenávisti, počátek éry lásky,“ odpoví mi náš revoluční kohout a potřásá důležitě hřebínkem. Jeho hřebínek ztratil svou původní krvavě červenou barvu, je bělostný na znamení, že naše revoluce nebude krvavá ani rudá.

„Jaký lásky? Ke komu?“ ptám se. S láskou nemám zkušenosti. Jakápak láska třeba k našemu kohoutovi. Ten, když to na něj přijde, tak mě jednoduše obskočí. Jaképak tokání.

„Nastolujem lásku ke všem slepičím plemenům. Leghornky k vlaškám, kropenky k brakelkám. Skončíme s nenávistí plemen, jak je mezi nás rozsévali Max a Anděl, u kterých se vyučil pan Vorel, budovatel drůbežáren.“ Takhle mi to vysvětlil náš kohout, teď se už píše s velkým K, tedy Kohout. Zamával křídly a s námahou se dostal přes plot, aby kvačil za svým revolučním posláním.

Když se Kohout vrátil, svolal všechny slepice z našeho kurníku a sdělil nám slavnostně, že ve všech drůbežárnách, nejen v soukromých kurnících, shodily slepice potupný znak zdivočelého orla. Nastává nová éra.

Kohout pravidelně mizel a když jsme se ho ptaly, kam to chodí, odpovídal stručně:

„Na sjezdy naší strany.“

„A co tam sjezdujete?“

„Nesjezdujem. Nejsme lyžaři. Přijímáme usnesení.“

„Co to je usnesení?“

„No, třeba teď to je o tom, že všichni budeme volit pana Jeřábka.“

„Našeho pana Jeřábka?“

„Jo.“

„A proč právě jeho?“

„Protože na jeho kurníku, teda na našem kurníku, byl nejdřív shozenej ten potupnej symbol, ten orel pana Vorla.“

A tak nás vyškolil.

Potom, o něco později, nám přidělil nová vejce od pana Jeřábka. Prý k vysezení. Každá z nás má vyvést kuřata nové generace, v níž si budou všechny slepice sestrami i podle genetického kódu. Kohout pak vydělí kuřata - kohoutky a nabídne je panu Jeřábkovi k dopěstění a na zabití. Nic proti tomu. My, sestry slepice, nemáme žádný zájem o to, aby se nám tady prali kohoutci a aby nás nakonec obskakoval nějaký jiný, mladý kohoutek s nenasytností mládí. U našeho Kohouta už víme, co můžeme čekat a že by nás, slepice, tak často pojímal, to zas ne.

Vyvedla jsem kuřátka, ale byla nějako divná. Záhy roztrhala a sežrala obyčejná kuřátka a pak si troufala i na mne.

„Hele jestřábí kuřata,“ zvolal pan Jeřábek a začal nabízet jestřábí kuřata a záhy je prodával po celé zemi. Mladí jestřábkové byli cvičeni, aby žrali volně pobíhající slepice. Heslem dne se stalo: Už žádné slepice mimo drůbežárny.

Pan Jeřábek bohatnul a začal si psát doprostřed svého jména písmena st. To ne jako zkratku slova starší. Stal se totiž panem Jestřábkem. Vynutil si zákon, že nad vchodem do všech drůbežáren byl umístěn znak orla, z jehož perutí se vylíhli jestřábi. Žádné malé kurníky už nebyly. Nahradily je velké drůbežárny.

„Dyk to nejsou žádný jestřábi,“ zvolal a napsal do krajských novin doktor ornitologie Hykeš. Měl obrovské boty, proto se mu prý říkalo Hykeš. Já, slepice, nevím jakou to má souvislost, velké boty, ornitologie, a jméno Hykeš.

O Hykešovi vysílala televize seriál, že prý sloužil do roztrhání těla bývalému režimu pana Vorla. Napsal prý esej o ptácích orlovitých. Teď už žádné eseje nepíše.

A my, slepice z bývalého soukromého kurníku pana Jeřábka, jsme byly přestěhované do velkodrůbežárny pana Jestřábka.

Naše budoucnost? Už ani jedna slepice v soukromém kurníku, čtou si všichni na bilbórdech umístěných po celé zemi. A nad námi mává křídly orel zdivočelý, jehož křídla se transformovala v jestřáby. Běda každé volně pobíhající sestře slepičce. Všichni novináři teď mají plnou hubu transformace a v těch křídlech je prý ten největší myslitelný pokrok, protože zajišťuje naše štěstí ve velkodrůbežárnách.

Musím končit se svým vyprávěním, jsem na řadě se snášením vajec na pohyblivý pás.

Naučení:

Vy, obyčejné slepice, si dejte dobrý pozor na revoluční a porevoluční hesla a hnutí.

Ilustrace U.G. Sato