Poslechněte si můj domácí úkol, jak jsem ho nahrál. Kdysi se prý úkoly musely psát. To musela být blbá doba! Tak poslouchejte, za domácí úkol jsme měli říct, který předmět máme ve škole nejradši, jak se ho učím a co si o něm myslím, že je nej. A tady máme dosadit to slovo, jako důležitější, zábavnější, dražší, a pak taky máme napsat kdo ho učí a nahrát ten kousek, co si nejlíp pamatujem. Nejradši mám dějepis a paní učitelku Jindřišku. Tak o tom to je a takhle jsem ten úkol nahrál:

Nejradši mám děják a to o těch prapředkách. To si pamatuju jako doslova.

„Kdo byl první?“ zeptala se paní učitelka, „kdo byl náš nejslavnější prapředek?“ a ukazovátkem namířila na chlupatce. Z jeho chlupů se zformovala plynová maska a chlupatá hadice vedla kamsi daleko k filtru a filtr by moh být centrální. Chlupatec pocházel z dob, kdy obyvatelé naší smrdutý planety ještě neměli voperovaný filtry do nosu a do krku. Chlupatec postrádal oči, který mu vyžralo jedovatý ovzduší, a to nás už taky netrápí, protože máme oči skleněný.

Potom paní učitelka ukázala na toho druhýho, na dědka, který se jmenoval od Dé, asi proto, že to byl dědek, a třetí vypadal jako opičák. Opičáky známe, jsou jich plný hrací automaty.

Nás, paní učitelko, nenachytáte. My víme, že to byli tři bratři, který tatínek král poslal do světa, aby mu přinesli ten nejlepší hrací automat, a kdo přinese ten nejvíc automatizovaný hrací stroj, ten dostane království, ale jen pod podmínkou, že si bude místo vládnutí celý dny jenom hrát s tím strojem. Vyhrál chlupatec, protože dospěl až do Automatizovaný Hravý Země AHZ, kde si lidi už jen hráli, a ani nezpozorovali, co všechno jim smradlavý čmoudy vyžraly. Prý vyžíraj i mozky, řek jeden prorok, tak jsme ho ukamenovali. Tedy ne my, ani naše třída, byl ukamenovanej mnohem dřív celým chytrým lidstvem. V tý AHZ všude stoupají pruhy kouře, prý to je fantastická země, kde svislice je čoud, vodorovná (a teď nevím, jestli nemám říct spisovně odorovná) čára je montážní pás, na kterým se z továren posouvají samý hrací automaty. Nic jinýho.

Opičák do krajů AHZ ani nezamířil, protože tam nejsou stromy a kde by potom dováděl, kde by spal? To by se musel rychle vyvinout v člověka a k tomu neměl nejmenší chuti, když tak pozoroval dědka D, jak se pomalu šourá po zemi a na strom by nevylez ani za ošatku banánů. Navíc to je pěkná blbost, vyvíjet se, a ke všemu ještě z opice. O tom vyvíjení prý psal nějaký šílenec, říkalo se mu snad vědec, nebo tak nějak. Moh to být právě dědek D.

Dědek D ztratil o AHZ zájem hned, jak uviděl davy obyvatel v chlupatých plynových maskách. Tyhle stvůry nemůžou mít nic společnýho s lidským plemenem, napsal prý ve svým pamětním spisku „O původu druhů v bezstromové zemi, zvané AHZ.“ Aspoň tak to zahráli v televizi, já ten spisek nečet, kdo by to vydržel, tolik číst.

Dědka D prý kdysi za něco oslavovali. Prý sepsal plno knih, nejen ten pamětní spisek o AHZ. Kdo to kdy viděl, aby někdo psal! Taková nemoderní záliba! Copak dědek D moh mít s náma něco společnýho? Když furt jen psal?

A tak, paní učitelko, je jasný, že naším prapředkem byl chlupatec, a už zazvonilo a příští hodiny se jde do heren, aby nás škola hrou připravila na život v hernách. Prý to bude život těžký a zodpovědný, říká naše paní učitelka a bere si mě k pohovoru. Jsem na řadě každý druhý úterý, prý se mám naučit spisovně mluvit, tak každé druhé úteré.

„To by bylo, aby se naše země nevyrovnala Automatizované Hravé Zemi s kódovým číslem 13,“ říká paní učitelka a při pohovoru hledíme jeden druhýmu upřímně přímo do obrazovky. I při pohovoru nás trénují v čumění do obrazovky, ať už to v praktickým životě bude televize, anebo hrací automat.

Naučení:

Nevěřte knihám, nevěřte lidem, věřte jen hracím automatům přivedeným k výšinám virtuální reality!

Ilustrace U.G. Sato