„Napsal jsem báseň!“

„Přečti nám ji,“ zvolali kumpáni, členové našeho pivního grémia.

„Musíte si ji každý přečíst sám, není na přednes.“ A předal jsem jim papír s vytištěnou básní:

856

658

586

685

568

865

„No to je krása,“ zvolali podnapilí kumpáni.

„Všimněte si, jak se rýmujou prostřední číslice nad sebou.“

„Pod sebou,“ zvolal hnidopich.

„Nad sebou i pod sebou,“ přistupuju na kompromis. „Je to rým centrálně numerický.“

Všimli si a radostí se začli předhánět ve vymýšlení ptákovin. Nejdřív se dohadovali, jak nazvat nový básnický útvar. Zvítězil návrh na humerometr, obdoba hexametru. Původně mělo být numerometr, ale došlo k překlepu a ujal se humerometr a já se jal skládat humerometrické básně, až jich byla celá sbírka, kterou s velkým humbukem vydalo nakladatelství Interprint.

Humbuk by nebyl a knížka taky ne, kdyby do toho nedal své peníze Bimbas. Sponzor Bimbas.

Mé básně nikdo nemusel překládat, a to byla velikánská výhoda. Také to hned došlo šéfredaktorovi Interprintu a výtisky Interprintu se rozletěly do celého světa. Interprint se nakapsoval a já byl slavný, i když nadále chudý, a ta má sláva nedala spát jednomu členovi našeho pivního grémia Matějovi, který je molekulárním biologem a fotografem v jedné osobě. A pak mě po letech usilovného výzkumu trumfnul.

„Než to vytiskne Nature,“ řekl Matěj a dal nám sérii fotografií.

„Jakej nejčr?“ zeptal se Bimbas, který obvykle platil za celé grémium a mohl si to dovolit, protože neměl nic společného s vědou.

„Takovej slavnej časopis pro vědátory,“ vysvětlil jsem mu.

„Kolik platěj?“ zeptal se pragmatik Bimbas.

„Nic, je to jen pro tu slávu.“

„Tak jim nic neposílej,“ řekl Bimbas Matějovi.

Ale to už jsme s údivem prohlíželi sérii fotografií. Na první byla jen velká mořská vlna. Aspoň nám připadalo, že to je vlna mořská. Na druhé se vlna zabalovala a pěnila. Na třetí byla dlouhá řada novorozeňátek a čtvrtá fotografie ukazovala v detailu zrození jednoho z nich z mořské pěny.

„Zrodila se Afrodita,“ vykládá Matěj. „Nejdřív to bylo sladké děťátko v podání U.G. Sata. Nevím jak se změnila v Afroditu, a ta pak v Římě vystupovala pod jménem Venuše. Ta je nejznámější a nejčastější na mých fotografiích. Samý Venuše a Venouškové,“ řekl Matěj. „Nejdřív mě inspirovala pěna na pívu, žádná mytologie. Ta přišla na řadu až potom.“

„Venuše se zrodila z mořský pěny,“ vysvětluju Bimbasovi polohlasem, abych nerušil Matějův výklad, že každý příběh z mytologie má nějaký racionální základ a že se mu to racionální podařilo objasnit u piva, a pak už to byla hračka vytvořit celou sérii novorozeňátek.

Byl to šťastný nápad, s těmi Venoušky, neboť náš pan král Václav se cítil polichocen, že naši zemi zaplaví Venouškové a udělil Matějovi nejvyšší vyznamenání, řád svatého Vendy.

„Kolik melounů z toho řádu káplo?“ zeptal se Bimbas.

„Ani koruna,“ odpověděl Matěj.

„Ale ty slávy,“ dodal jsem já.

„A co si za tu slávu koupí?“ Odsekl Bimbas. „Já slavnej nejsem, ale kdybych to za vás pokaždý nezatáh tady v hospodě, tak jaký byste byli? Žádná sláva, žádný humerometrický básničky, žádný série Venoušků. Na všechno jste přišli tady, v hospodě. I Matěj na tu mořskou pěnu, když se díval na svůj půllitr, kterej jsem mu vždycky zacvak.“

„A tys nám tu naši slávu svejma prachama umožňoval,“ dodal jsem já uznale.

„A bez slávy,“ chystal se ukončit rozprávku Bimbas.

„Ale za to ses s náma vždycky parádně nalil.“

„Nalil, a to je víc, než nějaká sláva,“ přikývnul Bimbas a vyžahnul svůj půllitr.

Naučení:

Z pouhé slávy pivo nezaplatíš ani žízeň neuhasíš.

Ilustrace U.G. Sato