Musela jsem se smát, až jsem se za břicho popadala, řekla potenciální sopka Ču Dí. Za takovou snůšku blbostí, jako je soubor LK zákonů, dostal pan Lakousek doktorát honoris causa. Našla jsem si proto v našem sopečném googlu, co to je zač, ten pan Lakousek, pardon, pan doktor Lakousek.

Jeho kariéra začala před dvaceti lety, když byl vysílán do Francie coby špión. Tenkrát prý měli ve Francii nejnižší procento porodnosti. Aby se porodnost zvýšila, dostávaly francouzské vízum přednostně ženy-imigrantky. Naše ministerstvo nešpiónství potřebovalo co nejrychleji propašovat svého zaměstnance do cílové země. Byl to konkurz, kde byli občané cizí národnosti zvýhodňováni. Znali přeci korupční poměry v cizině líp než rodilí Francouzi. Protože to nebyl nějaký Istán, ale kulturní velmoc, bylo na desítky přihlášených zahraničních zájemců na funkci komisaře pro export vojenství, ale ani jedna zájemkyně. A tu dostal pan Kousek nápad. Všechny geniální nápady dostával, když seděl na záchodě a přitom si pokuřoval.

Začínal se učit francouzsky, co kdyby to vyšlo. Docela mu vyhovovalo, že Frantíci mají rody jako my a že la označuje ženský rod. Tady měl kořeny tenhle nápad: Když napíšu La Kousek, budu mít přednost a přestože jsem v pořadí zatím víc než desátý, přeskočím na první místo.

Ujalo se to tak, že ještě před odjezdem byl přejmenován na Lakouska. Dostal vízum a jedním z úkolů bylo okopírování francouzských padáků, les parachutes. Prý patří k nejspolehlivějším. Buď špatně kopíroval, nebo firma, kterou založil po návratu do Česka, šetřila na materiálu a padáky v českém podání doktora Lakouska opravdu zaručovaly pád v plném slova smyslu toho slova a nikoliv protipád, protože prý „para“ ve složených slovech znamená „vedle“ nebo i „proti“ a potom by hrubý překlad francouzského parachute znamenal vedlejší pád, nebo lépe protipád. Chyba našich zařízení tedy byla již od začátku v lingvistice.

Když se zabila celá rota vojáků cvičících bojové nasazení v týlu nepřítele, protože padáky se ani pořádně neotevřely, jak byly děravé, byl Lakousek uklizený co nejdál, a pan ministr usoudil, že nejdál to je do Japonska. Když tam Lakousek jednou seděl na záchodě a kouřil, podíval se z otevřeného okna a uviděl v dálce mě, kouřící sopku.

„Vysoká horo, jsme jako bratři, oba kouříme,“ zvolal Lakousek. Já jsem neodpovídala, jen jsem prudčeji vybafla kouř, až se má špička zahalila v sopečném mraku.

Lakousek si prý sehnal knížky o nás, o sopkách. Dočetl se, že máme v břichu žhavou lávu, kterou občas vyplivnem. „Té zbytečně promarněné energie,“ vykřikl Lakousek a já jsem ho dobře slyšela, protože zase měl otevřené okno na záchodě, aby vysmrděl ven místo do bytu. Byl posedlý myšlenkou na alternativní ekologicky nezávadné zdroje energie a my jsme ji podle něj zbůhdarma vyplýtávaly. Zbytek svého pobytu u nás, v Japonsku, strávil fotografováním všech mých kolegyň, ať už potenciálních nebo skutečných aktivních sopek. Když se vrátil domů do Česka, porovnával prý všechny české hory a kopce s fotografiemi mých kolegyň. Samozřejmě, že jsem mezi nimi nechyběla. V mapě Česka si červeně zatrhl všechna místa, kde našel shodu tvarů mezi českou horou a japonskou sopkou. Přiměl vládu, aby založila ústav Čuras (český ultraekologický rozvoj alternativních sopek), jehož se stal šéfem a spolumajitelem. Češi prý nahradili písmeno „s“ písmenem „k“. Netuším, co je na tom Čechům v japonštině k smíchu. V ústavu vypracovali nejdřív soubor Lakouskových zákonů, zkratkou LKZ. Podle nich se do každé hory tvarem podobné japonské sopce zavedou dvě silnice, jedna pro jízdu autem dovnitř a jedna pro jízdu ven. Uvnitř hory se vybuduje transformovna energie z horké lávy do aut, která sem budou povinně přijíždět. Všechna auta budou podle prvního dodatku LKZ vybavena do pěti let příslušným zařízením nahrazujícím spalování benzinu, nafty a biopaliv. Součástí zákonů byly tabulky pokut při nedodržení termínů pro výstavbu silnic, transformoven a zařízení v autech.

„Jak bude vypadat ta transformovna? A kde je ta láva?“ zeptal se vůdce opozice v poslanecké sněmovně.

„Pane předsedo, měl byste vědět za dobu vašeho působení ve sněmovně, že tady přijímáme zákony, nejsme nějaký technologický institut. My vytyčujeme směry dalšího vývoje a bez nich by technologické instituty vyvíjely zbytečnosti. Pokud si to neuvědomujete, tak tady nemáte co dělat a vzdejte se poslaneckého mandátu,“ řekl vychraptělý a několika panáky posilněný Lakousek. Já jsem dostala kopii japonského překladu a abych zesílila neobvyklost Lakouskových projektů, nakreslila jsem na svůj svah jedno oko a k tomu jsem vykreslila jako nosní dírky ty dva tunelové vstupy a výstupy z hory.

Můj náčrt se okamžitě přejmenoval na Projekt LKZ a do tří různých hor začala firma Výstavba LKZ budovat tunely. Tak se vaše republika stala prvním vzorovým státem s alternativním zdrojem energie pro automobilovou dopravu.

Tunely byly vybudované, vždy jeden pro jízdu do hory a druhý pro jízdu z hory. Provoz tam byl hodně hustý, jezdila se sem učit různá ekologická sdružení ze světa. Mělo to jedinou drobnou chybu: auta musela natankovat klasicky benzin nebo naftu před vjezdem do hory, protože transformovny energie uvnitř hory nefungují a termín jejich vybudování se stále posouvá kupředu. Tankovací objekty uvnitř hory byly opatřeny komínem a protože se tam zatím spaloval všelijaký odpad, komíny hulily o sto šest a tím aspoň dočasně dokazovaly ekologičnost Projektu LKZ. V porovnání ke komínům byla auta ekologicky zcela čistá a pan Lakousek byl slaven v českých i zahraničních médiích.

Naučení:

Kéž nám nevládnou Lakouskové.

Ilustrace U.G. Sato