Kniha roku je anketa Lidových novin, jejíž výsledky naposled byly zveřejněny před několika týdny. Jak se k nim došlo, je zřetelně vytyčeno. List pokaždé osloví několik set lidí a každý má jmenovat maximálně tři tituly, které ho ten rok zaujaly. Výsledkem hromadného tázání se je ovšem i to, že několik set oslovených vůbec nereaguje, což není bojkot. Někdo si jednoduše zrovna nenajde čas. Anebo mu anketa (zaměřená moc široce) nedává patřičně pádný smysl. Je totiž možné jmenovat jakékoli publikace, jenom pokud možno vydané v posledním kalendářním roce; ale nikdo samozřejmě není takový lumen, aby byl s to sledovat veškerou produkci a listoval kompletně vším, co vyjde. Je-li navíc odpovědný, dojde mu, že odpovědná reakce na otázku je evidentně nad jeho síly. I když…

Hodně oslovených nakonec dilema vyřeší tak, že vybere knihy blízkou vlastnímu oboru; což anketa koneckonců předpokládá. Ale jiná díla spadají „mimo obor“.

V zadání navíc čteme, že navrhovatel samozřejmě nesmí jmenovat knihu z nakladatelství, kde sám pracuje, a že takové tipy budou realizátory ankety vyřazeny. A zahazovány taky jsou, i když si umím představit, že to vůbec není lehké… Navíc… Podobné ankety jednoduše nemohou být zcela objektivní, což si snad uvědomuje každý. Jak to? Chodíte třeba s nakladatelem na pivo a nic vám nikdy nevydal, jenom se dobře znají vaše manželky. A nakladatel u piva už třikrát pěl ódy na jakousi publikaci Beruška a Pytlík. Vy ovšem ani nevíte, zda je vše, co vám kámoš o Pytlíkovi vyslepičil, pravda; ale utkvěl vám díky pohodovosti prostředí nálevny Vikárka, takže (tykajícímu vám) příteli na slovo věříte a jeho nepřítomnou ženu již takřka milujete. I jmenujete mezi třemi veledíly roku 2022 taky tento román. Beruška a Pytlík.

Ale pozor! I na Vikárky tvůrci ankety myslili, takže jste povinni nominaci několika větami zdůvodnit. A pokud o knize víte kulové, samozřejmě se to odhalí. Nicméně nejste na tom ještě paměťově tak blbě a v nejhorším stačí kontrolně zavolat onomu nakladateli. Dovylíčí vám: „No… Pytlík tam vypráví Berušce film o házení lasem, který viděl v kině, aniž platil, a ona se doň zamiluje.“ Sláva, fíha, amen! Máte vyhráno. To už do ankety vezmou.

Ale dost humoru, protože teď anketu skutečně projdu. Zveřejněna byla v Orientaci Lidových novin 10. prosince a nejsem sice Pavel Janoušek, Pavel Janáček, Michal Jareš a ani jiný literární vědec, nicméně denně něco píšu a čtu a knihy dokonce do jisté míry sbírám, což je dnes už strašlivý hřích (řekl bych).

K anketě. Řada osobností i včetně Ivana Adamoviče, Filipa Tomáše a Michala Ajvaze jmenovala svazek, který shrnul beletrii Ladislava Klímy, tedy beletrii s výjimkou - příliš obsáhlého - Velkého románu. Tak se tato tlustá kniha dostala na čtvrté místo a nelze než dumat nad tím, co by si o tom Klíma myslel. Umřel v naprostém zapomnění a chudobě. Žil velmi specificky a dávat ten život za vzor žákům obecné školy prostě nelze. Byl by Klíma v šoku? Bil by se naopak v prsa a říkal by. „Já to věděl, já to věděl.“? Pohrdal by touto i veškerými anketami světa? Přitom… Při bližším pohledu nelze nad svazkem jeho spisů i zaváhat. Autor často v zoufalství provokoval, a to právě psaním, a některé sekvence spisu spadají spíše do kategorie pornografie; další pak do kolonky loupežnický román. Je to ale psáno „krví“ a jsem rád, že se paní Abrams povedlo svazek tam ve Francii vůbec slepit, ještě k tomu tak podrobně okomentovat a na světlo světa ho přivést.

Egyptolog Ladislav Bareš jmenoval pro změnu knihu Pavla Charváta Příběhy dávného času. Staré pověsti české dnes. Tu mám. Nadchla mě. A jen upozorňuji, že stojí za srovnání s celou řadou publikací starších na podobné téma. Jsou to (jistěže populárně podané) Staročeské záhady Vladimíra Lišky (Albatros, 2012) anebo Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (1997) Josefa Sadílka. Zvlášť druhá zmiňovaná kniha sice je stará přesně čtvrt století, ale… Ale nic! Je to už tak, že každé nové desetiletí přinese i novou knihu na staré a proprané téma. Vždyť i pan Bohuslav Hlinka vydal svůj Spor o praotce Čecha, a to dokonce už roku 1984, tedy ještě za socialismu, a špatná kniha to určitě není.

Překladatelka Dana Hábová vynesla knihu Jiřího Trávníčka Betty a my. Skvěle se tu analyzuje, proč u nás mělo takový úspěch dílo Vejce a já. Hábová jmenuje i román Ticho od Dona DeLillo. Jméno tohoto autora má kredit (až neskutečný), ale zda není tento jeho nejnovější počin i malinko podfuk, se neodvažuji uhádnout. Setkal jsem se už s různými názory. A statečně přejdu na chvíli k poezii. Její definice neexistuje, ale neměla by být maskovanou ideologií ani nemaskovanou metafyzikou a v žádném případě nemá moralizovat. Co tedy zbude? Nevím, ale hodně respondentů jmenovalo sto let starou báseň Pustá země od Eliota; znova to vyšlo. Když verše čtete, patrně zjistíte, že interpretovat se dá tento text rozličně. Nebo si rovnou nevíte rady. A někdo se ztratí v lese. Měl by proto vzít vážně upozornění aktéra naší ankety Jiřího Janáčka (hle, už druhý oslovený egyptolog), že se Eliot inspiroval sekvencemi či sekvencí z klasického Frazerova díla Zlatá ratolest! Pustá země skončila v anketě druhá! Přesto raději zpět k próze a k non-fiction a knihovnice Alena Janková vynáší k nebi cestopis Rudolfa Krautschneidera Ostrovy pěti oceánů. Sám jeho autor stojí za potkání a je to „poslední dobrodruh“. Na jeho přístup k psaní si ale udělejte názor sami.

Kdo dál? Minulý prezident Václav Klaus anketu uchopil jako šanci vyslovit varování a snad se nic nestane, když ho částečně ocituji: Dovolím si letos připomenout dvě knihy, opět nebeletristické. Obě mluví k naší nešťastné době. Asi nekvalifikovanější kritik zeleného šílenství, australský geolog Ian Plimer, vydal 597 stránek drobným písmem s názvem Green Murder (vydáno v Queenslandu). Je tu absolutně všechno. Od ryzí vědy po mediální polemiku. Knihu napsal za deset měsíců, kdy se léčil z agresivní rakoviny. Polemizuje s myšlenkou, že lidské emise oxidu uhličitého způsobují globální oteplování. Jednoznačně říká, že ne. Problém vidí v souboji dobře financovaných matematiků, kteří konstruují modely a bojují s vědci, provádějícími experimenty a integrujícími různé vědní obory. Klíčem k Plimerovu postoji je název druhé části knihy: Look Backwards to See Forwards. Hrozit globálním oteplováním považuje za největší podvod ve dva a půl tisícileté historii vědy.

Spisovatelka Blanka Kostřicová toto naprosto neřeší a připomněla, že své vzpomínky, respektive vzpomínkový rozhovor s Lenkou Jaklovou, vydal už koncem roku 2021 i Alexandr Tomský. Překladatel Petr Komers zase upozorní na publikaci kolektivu autorů (už bohužel taky z roku 2021) Stát v rozkladu. Četl jsem ji a zaujala mě úvodní reportáž Saši Uhlové, ale jinak jde o publikaci věru spíchnutou horkou jehlou. Nevadí mi pesimismus, ale vadí mi, že texty dost nedokládají to, co vypočítávají. A skutečně náš systém takto tragicky upadá i včetně soudů a armády a tajných služeb? Kniha je spíš jediným defétismem v kostce.

Oproti tomu Temno Ivany Čornejové líčí dané historické období (nazvané tak především Aloisem Jiráskem, který však je taky nezatracoval) objektivněji a ne ani přesvětleně. Pro mnohé čtenáře to bude objevně - a díky za tu knihu.

Etnolog Martin Rychlík mě pak upozornil skrze tuto anketu na knihu Metrická společnost od Steffena Maua. Zvykli jsme si, že jsou všude žebříčky a bodování, ostatně i anketa Lidovek je jedním z nich. Bodují se univerzity a sami vědci, jejich články. Knihy se efektně hvězdičkují. Je to vždy relevantní? Knihu vydalo nakladatelství Karolinum v edici Studia nových médií.

Náš premiér Petr Fiala v anketě jmenuje knihy Gaudia Magrise Zakřivený čas v Kremži, Josefa Kroutvora Stará škola a Martina Hlaváčka Karel Engliš. Spolu s ním přikyvuji, že je Kroutvor, který oslavil roku 2022 osmdesátku, skvělý esejista.

Nemá smysl pokračovat donekonečna a je jasné, že některé knihy v anketě chybí. Jako první mě napadá souborné vydání veškerých prací Michala Šandy, které navíc pro tuto příležitost doladil. Kniha se zove Generál v umyvadle plném blues a verše v ní zdaleka nehrají prim.

Za další mohu konstatovat, že asi zůstává při zvyku, dle kterého se ignoruje žánrová literatura, například science fiction, kterou přece nepředstavují jenom Ondřej Neff a Vilma Klímová.

Celkem ale vzato má anketa jistou vypovídací hodnotu a sedmá je i Dvořákové Zahrada. Nechápu jen, proč takřka veškeří recenzenti přešlapují u toho, že je tu klíčovým motivem pedofilie.

Lidové noviny oslovily zhruba čtyři sta respondentů: lékaře, nakladatele, ekonomy, právníky, vědce, politiky… a hlasování uzavřely 4. prosince; takže knihy vydané později nedostaly šanci. Tak to však chodí každoročně a vysvětluje to, proč jsou někdy jmenovány tituly již z roku předchozího. Na ně se tenkrát nedostalo.

Přijde mi jen trochu zvláštní, že list obdržel na čtyři sta výzev pouze 163 odpovědi.

https://www.kosmas.cz/knihy/516010/general-v-umyvadle-plnem-blues/