Směřování evropské energetiky je naprostá urážka zdravého rozumu. Ubližuje se lidem, životnímu prostředí, přičemž na klima to nebude mít měřitelný vliv.

Na níže uvedeném obrázku z Elektricity map vidíte, z čeho se v úterý 6. 12. 2022 vyráběla elektřina v Německu, které nám mnozí naši zelení politikové a aktivisté dávají za vzor: Uhelné elektrárny jely na 80 % kapacity a zabezpečovaly celkem 40 % německé elektřiny, celkem 30 GW. Něco přes 20 % vyráběly elektrárny spalující drahý zemní plyn. Produkovaly celkem 16 GW, což je asi 150% celkové okamžité spotřeby elektrické energie v celé České republice, která se v zimě pohybuje přes den něco přes 10 GW. S odstupem třetí byla biomasa, tedy opět spalování, tentokrát většinou dřeva, ale to je úředně „zelené“, i kdyby se to dováželo přes půl světa. Největší instalovanou kapacitu mají solární a větrné zdroje, ale skutečná výroba byla necelých sedm procent spotřeby, což je obdobný podíl jako měly dosluhující jaderné elektrárny (5 %), které by měly skončit v dubnu v důsledku zelené ideologie a které budou zřejmě nahrazeny uhlím a plynem.

Energetický mix států Evropy s výpisem pro Německo (Electricity map)

Jistě nastanou větrné a od března do září i slunné dny, kdy budou občasné zdroje energie (OZE) za jásání aktivistů vytvářet i přechodný přebytek, ale energetika musí být připravena především na zimní půlrok, kdy je ve střední Evropě všeobecně vyšší spotřeba energie a kdy může přijít na delší dobu velká oblačnost, sníh a slabý vítr nebo třeba i námraza na větrných elektrárnách, což dokáže s výrobou taky pěkně zacvičit. Spousta prostředků se tedy musí a bude muset věnovat na záložní kapacity a řízení elektrické sítě, přičemž tyto náklady s větším podílem OZE výrazně porostou. Sice se mnozí aktivisté zaklínají vodíkem, ale měli bychom si počkat na reálné výsledky. Tedy na dobu, kdy se prokáže reálná použitelnost. Po neustálé zelené propagandě, jejíž výsledky nyní vidíme, je skepticismus na místě. Budování OZE, hlavně větrných elektráren s velkou spotřebou energeticky náročných materiálů, jako je ocel a beton, začíná narážet na ekonomickou realitu, příslušné výrobní podniky hlásí značné problémy. Zakazování spalování fosilních paliv je jednoduché, ale spolehlivou náhradu snad kromě jádra nemáme. Protijaderní aktivisté sice nyní celkem po právu kritizují výpadky francouzských jaderek, ale zapomínají, že po mnohaleté zelené mediální masáží Francie před lety čistě ideologicky rozhodla o útlumu výroby z jádra, což se na kvalitě údržby zákonitě muselo projevit. Francouzi sice nyní obrací a jádro je opět na stole, ale tyto škody se těžko a pomalu napravují.

Nevím, z čeho budeme dlouhodobě podporovat Ukrajinu v boji proti brutální ruské agresi, když se v důsledku přetrvávajícího zeleného šílenství začneme zbavovat průmyslu, který se vlivem cen energií stane nekonkurenceschopným a z velké části zmizí z Evropy. Pochybuji, že Evropu uživí rádoby vědecké disputace o boji proti změně klimatu, když celý svět vidí reálné výsledky, (pouze) katalyzované ruskou agresí.

Nemohu si odpustit osobní poznámku. Před několika lety jsem byl na energetickém veletrhu v německém Essenu, kde byla také prezentace Energiewende, tedy té německé energetické přestavby. Po této prezentaci se zvedla diskuse, kde mě zaujal jeden profesor z Velké Británie, který pravil: „Tu Vaši Energiewende museli naplánovat právníci, ale určitě ne matematici“. Trochu mi to připomnělo situaci u nás, kdy se za energetické experty (tedy spíše „experty“ či „expertky“) považuje v médiích kde kdo, třeba zelená aktivistka, která vystudovala práva.