Tuto past připravili aktivističtí vědci, kteří získávají dotace na zkoumání změny klimatu, zakládají na to celé výzkumné ústavy a létají po celém světě tuto problematiku konzultovat. Z klimatických konferencí šíří strach, že planeta buď shoří žárem a suchem, nebo naopak bude zaplavena vodou oceánů v důsledku roztání všech ledovců. Vědci se netají tím, že jejich věda musí stát nad politikou a oni, vědci, budou určovat, jaká má být politika a co se smí a co ne. Tedy vládnout bez voleb. Šířeným strachem je indoktrinována mládež žijící na sociálních sítích, propadá klimatickému žalu, nechce rodit děti a dokonce nepovažuje za nutné se vzdělávat, když nemá žádnou budoucnost, neboť planeta bude přeci zničena. A tak mladí stávkují za klima či se přilepují k silnicím a obrazům. Ostatně, nad Prahou místo Stalinova pomníku již klimatické hodiny odbíjejí konec lidstva.

Na tomto strachu postavilo svoji politiku vedení Evropské unie, které historicky nemělo žádný politický program, a záchrana planety před klimatickou změnou přišla vhod. Záchrana planety je neměřitelná tj. neověřitelná a díky obrovské komplexnosti klimatického systému až abstraktní. Přitom se zaštiťuje racionalitou a empirií, zaštiťuje se vědeckostí. Je morálně nadřazená, stojí nad jakýmikoli zájmy jednotlivců a má absolutní prioritu. Ospravedlňuje jakákoli opatření, žádná oběť není příliš velká. Je neosobní, nehovoří jménem nějakých utlačovaných, ale jménem přírody či planety, takže téma nepodléhá společenským změnám. Je to přesně tato směs vědeckosti a náboženskosti, která jí dává uniknout všem jednoduchým protiargumentům.

Díky masivním evropským dotacím celá ta hromada nesmyslů prosákla do tzv. zeleného financování, do byznysu a bankovnictví, protože co je zelené, to je přeci efektivní, protože jsou na to dotace. Pro některé lidi, zejména bruselskou byrokracii a zelené nevládní organizace, se z boje s klimatem stalo opravdové náboženství. A jiní, levicoví aktivisté, vycítili opět šanci, že by se pomocí restrikcí a zákazů dal s konečnou platností zbourat kapitalismus. Mlčící většina to všechno tuší, udiveně zírá na další a další ambiciózní cíle vycházející z Evropské komise, je proti, ale nikdo to neumí říci nahlas.

Z mnohovrstevnatého boje za záchranu klimatu se lidí nejvíce dotýká plánovaný zákaz automobilů se spalovacími motory a dekarbonizace energetiky a teplárenství. Naprostá většina lidí, považuje násilně prosazovanou elektromobilitu za nesmysl a slepou cestu. Tuší, že bruselským elitám jde spíše o to, snížit počet aut a dostat lidi zpět do veřejné dopravy. Mlčící většina také cítí, že si nové elektroauto kvůli vysoké ceně nikdy nekoupí a mezi lidmi kolují historky o deset let starých elektroojetinách, kde výměna baterie vyjde na statisíce. A bezhlavý závod o dekarbonizaci energetiky vypínáním uhelných i jaderných zdrojů evropské vlády přehnaly natolik, že dnes musí zastropovávat ceny elektřiny a náklady na udržení sociálního smíru ženou deficity státních rozpočtů do oblak. Od září 2021 vynaložily evropské státy celkem 792 miliard eur (!) na pomoc domácnostem a firmám proti vysokým cenám energií. Jak správně poznamenal ekonom Lukáš Kovanda, „zastropování je v podstatě nepřiznanou kapitulací zastánců zelené agendy EU a Green Dealu“. Energetiku musíme přeci řešit na základě současných znalostí a technologií a ne zelenou ideologií a zatím nevynalezených systémů.

Kudy z té zelené šlamastiky ven? Vidím tři možné scénáře „návratu k rozumu“. První a nejhorší možností, kterou si nepřeji, je díky vysokým cenám energií pokles konkurenceschopnosti výrobců, růst nezaměstnanosti, zchudnutí společnosti a následné sociální bouře v mnoha zemích Evropy. Pod tímto tlakem by vlády musely ustoupit od ambiciózních zelených cílů.

Druhou možností je několikadenní „výchovný“ blackout v Německu. Elektrická rozvodná síť je složitý mechanismus, kdy poptávka po elektřině musí v každém okamžiku odpovídat nabídce, jinak se síť může „rozpadnout“. Proto se spolu s masivním zvyšováním instalace občasných zdrojů elektřiny obrovsky zvedají náklady na regulaci sítě a v záloze musí být kromě stabilních zdrojů jako jádro a uhlí také plynové a vodní elektrárny, které jsou schopny „nastartovat“ dodávku elektřiny během desítek sekund. Bez masivních investic do rozvodných sítí, tedy dalšího zdražení elektřiny, jsou dnes sítě velmi labilní. Proti této variantě však stojí skutečnost, že evropské rozvodné systémy jsou propojené a smlouvami si zajišťují vzájemnou výpomoc. Není tajemstvím, že dispečink České energetické přenosové soustavy již několikrát řešil německé problémy.

Ideální možností by bylo, kdyby pod zvyšujícím se tlakem veřejnosti nově volení evropští lídři a evropský parlament ustoupili z největších zelených bláznivin. Cestu ukázala italská premiérka Meloniová, která jako první veřejně zpochybnila evropskou legislativu, která zakazuje výrobu aut se spalovacími motory. Problémem voleb včetně voleb do Evropského parlamentu je však skutečnost, že žádná politická strana nenapíše do volebního programu že „bude usilovat o zákaz aut se spalovacími motory a svými kroky bude zvyšovat cenu elektřiny“. Ve volebním programu bude mít napsáno, že „bude usilovat o ochranu životního prostředí a efektivnější využívání elektrické energie“. A proto jsme dnes tam, kde jsme.