Před mnoha léty byla naše škola kritizována za uzavření smlouvy s bezpečnostní agenturou. Podstata smlouvy spočívala v tom, že agentura bude při výplatních termínech školy doprovázet a chránit ekonomku, která z banky převáží peníze, a škola poskytne agentuře tělocvičnu k tréninku bojového umění. Všechno po několik let fungovalo bez problémů. Do doby, než smlouvu prozkoumal školský ekonom. „Musíte ji okamžitě zrušit.“ „A proč?“ „Pamatujte, veškerý pohyb peněz musí být zdaněn.“ „Ale tady vůbec nejde o pohyb peněz. Službu hradíme protislužbou.“ „To je právě ono. Správně máte požádat agenturu o službu, onen doprovod, a zaplatit ji. Z toho odvede agentura daň. Agentura má naopak požádat vás o pronájem tělocvičny. Pronájem zaplatí a vy z toho musíte zase odvést daň. Rozumíte tomu?“ „Ne.“ „Pamatujte, z každého příjmu peněz na účtu musíte odvést státu daň, protože stát z toho musí financovat svoji správu, školství, údržbu silnic, atd.“

Dopadlo to tak, že smlouva byla zrušena. Avšak myšlenka zdanění veškerého pohybu peněz ve mně zůstala natrvalo. Použil jsem ji několikrát. Před léty, když jsme v hospodě hráli taroky, se u jednoho stolu usídlily čtyři dámy středního věku a neustále listovaly ve složkách a pořadačích. Hospodská, která má velmi nízký zisk, pokud nějaký vůbec má, prožívala finanční kontrolu. Přítomnost dam v místnosti, kde se hrají taroky jakožto královská karetní hra, byla krajně nežádoucí. I pro několik málo hostů působila jejich přítomnost jako cizí těleso v těle. Copak ty baby nemají v pátek večer co na práci? Oči mi během hry neustále mířily ke stolu, kde se odehrával boj o daně. Protože při hře popíjíme pivo, musíme čas od času udělat technickou přestávku. Poprvé, když jsem šel okolo inspekčního stolu, jsem jim navrhnul: „Josef, to je tam ten, stále vyhrává. A jak ho znám, nikdy neodvádí z výhry daň. Měly byste to dát do zápisu a daň mu vyměřit následně.“

Podruhé jsem doplnil a navázal: „U našeho stolu pereme špinavé peníze. Platíme desetníky dvacetníky i padesátníky. Jsou už dlouho neplatné. Domnívám se, že i toto je nepřípustné. I tady vás žádám, abyste moji připomínku daly do zápisu.“

Minule se naše parta nesešla. Přisedl jsem si ke stolu, kde hráli mariáš. Antidiskriminační, pauzírovaný, kde výhru bere i ten, co nehrál. Účetní už měl před sebou pěknou hromádku peněz. Policista, když vyhrál, byl jako vždy halasný, radostí křičel při každém herním úspěchu. Bagrista popíjel jednoho panáka za druhým. Toho hráče čtvrtého jsem neznal. V mezičasech nahodili téma, jaká je to blbost danit tringelty v hospodách, jak se o tom teď píše. Oponoval jsem jim: „Pamatujte, z každého příjmu peněz musíte odvést státu daň. Toto je základní ekonomické pravidlo. ... Dobře si to i tady dovedu představit. Mám útratu za tři piva. Zaplatím 75 Kč a k tomu dám 5 Kč tringelt. Hospodská to naťuká do Babišovy krabičky a z pětikačky jí financi strhnou na správu školství, údržbu silnic, na poslance a soudce, atd. 2 Kč. Jak jednoduché.“ Nevím, co si v tuto dobu mysleli, ale po následující hře jsem pokračoval: „Jak tady vidím, když se dívám na váš stůl, peníze se přemisťují po každé hře. U účetního odhaduji momentální zisk na několik stovek. Ne až nakonec, ale po každé hře byste měli do Babišova přístroje zadat údaje o hře. Kdyby to bylo až nakonec, tak by se zdanění vyhnuli ti, co ve výsledku prohráli, ale během večera si užívali i dílčích pocitů z výher. IT technologie by jistě zvládla i zjednodušení, že by na vašem stole stačil přístroj jeden, do kterého byste se přihlásili před zahájením hry každý pod svým heslem či karetním IČO.“

Nekontrolovaným pohybem peněz, který uniká ministrovi financí, je i příjem žebráků. Vyžebrají za den, jak jsem se dozvěděl, i přes tisíc korun. Sám s pouličním výběrem peněz nemám problémy. Každého zdravého žadatele o almužnu nasměruji na úřad práce, že mu tam poradí. Řídím se modelem, který jsem si vytvořil při návštěvě Hamburku brzy po převratu. Jednu z mála vyměněných marek jsem chtěl věnovat nuzně vypadajícím žebrákovi u vstupu do metra. V té době u nás ještě žebráci nebyli. Paní Doris mi zadržela ruku: „Nein!“ Večer mi pak vysvětlila: „To jsou paraziti. V Německu je práce dostatek. ... My posíláme každý rok 1000 DM naším organizacím, které to dovedou potřebným lépe rozdělit.“ Že jsou žebrající podvodníci, se mi podařilo ověřit velmi brzy. Při cestě z Prahy vlakem vstoupila do kupé dvojice mladých lidí. Dali mi k přečtení papír, na kterém stálo: „Jsme hluchoněmí. Prosíme Vás o příspěvek na přístroj, který by nám pomohl.“ Posuňky se snažili doplnit prosbu. Vzal jsem papír a požádal jsem je: „Sdělte mi číslo Vašeho účtu či adresu, na kterou bych Vám příspěvek mohl poslat.“ Otočili se a byli rázem pryč. Na peróně v Pardubicích jsem je ještě zahlédl, jak spolu živě vedou rozhovor.

Původně jsem ze svých úvah chtěl vyloučit nezdaněné příjmy záchodové paní. Ale poplatek za vyčůrání Kč 10 na nádraží v Holešovicích změnil můj názor. Počítám-li, jak se říká, že pánové po padesátce musejí po vypití jednoho piva třikrát navštívit záchod, tak potom cena odlehčení je v Holešovicích několikanásobně větší než cena piva. To je zlé. EET na záchody patří.

V kostelích při bohoslužbách se také vybírá. Jsou to také přesuny peněz nekontrolované. „Pro mocichtivé katolické preláty nikdy neplatilo ono pověstné ́co je císařovo, císaři, co je božího, bohu ́.“ (Grebeníček, Haló noviny) Hrabou a hrabou pro sebe. Chtějí dokonce vrátit pro své církve i to, co jim bylo spravedlivě nejspravedlivějšími bolševiky ukradeno. Peníze chtějí prohýřit zakládáním prosperujících církevních škol a spravováním starobinců. Správně, pane jihočeský hejtmane, měli by to mít alespoň zdaněno. Po odhození a zneuctění eucharistie jistě vzýváte filozofii, že se váš mozek, jak po stránce biologické, tak inteligenčně, vyvinul z praopičky. A tak může v poklidu plodit takovéto myšlenky a naplňovat evangelium: „Blaze vám, když vám budou zlořečit a pronásledovat vás a šířit o vás všelijaké zlé a lživé řeči kvůli mně.“ ( Mat 5/11)

Váš apel na zdanění církevních restitucí, pane hejtmane, má dokonce vyšší, principiální význam. A tomuto principu nepřekáží ani skutečnost, že se při tom zase nějaký ten zákon odhodí. Vaši myšlenku bych ještě zobecnil. Třeba: Obchodník je oloupen o jeden milión. Lapka je polapen a peníze musí vrátit. Obchodník si peníze převezme zpět a odvede z nich státu dvě stě padesát tisíc. Loupežník od soudu za loupežné přepadení vyfasuje osm let. Obchodník mu pomůže dvě léta, podle vašeho principu, odsedět. Jak jednoduché. A přitom tato myšlenka není ani v rozporu při úvahách o příčině a následku. Kdyby obchodník nebyl v kritickou dobu na daném místě, nemuselo by k loupeži vůbec dojít.

Tuto úvahu předkládám ze dvou důvodů. Aby pomohla najít panu ministrovi peněz oněch dvě stě bloudících miliard, které slíbil objevit, zajistit a do rozpočtu zařadit. A do rozpočtu na příští rok už nebude muset zatínat sekeru, jak slíbil. Druhý důvod vyplývá z reciprocity. Do školství v poslední době kafrá také kdejaký trouba, aniž by něčemu rozuměl.

Pro Nejsme jako oni