Tak karneval nám skončil a začínají všední dny. Pochoutky a veselí vystřídá střídmější strava a více práce. Tak to v životě už chodí, že roky bohaté vystřídají ty slabší. Může se nám to nelíbit, ale jak říkal jeden náš slavný spoluobčan, je to tak to jediné, co s tím můžeme udělat. No, jen si přiznejme, byli jsme už trochu rozmazlení a zpovykaní. Slovo nárok jsme používali až moc často a slůvko zásluha tak nějak zapadalo. Nutili jsme stát a populistické politiky, aby nám dávali více, než na co jsme si vydělali a to se jednou musí projevit.

Navíc uhodily tři morové rány. Zelené náboženství s Green Deal, pandemie covidu a válka na Ukrajině. Dvě souvisí s lidskou hloupostí a ta další možná s lidskou neopatrností. K tomu se přidala ještě čtvrtá dlouhodobě plíživá – stárnutí populace. Vyjde to nastejno a neustál by to mnohem bohatší stát. Vzpomínáte, jak za totality naši pracující by chtěli mít místo platu raději důchody německých penzistů? Tak dnes v Moldávii tiše závidí i naše zredukované důchody. Nejsme na tom ještě jako Moldávie, ale klidně bychom za pár let mohli být. Řekové nám mohou být příkladem.

Když rodina nebo firma utrácí více, než si vydělá, zbankrotuje. U státu je to ale obdobné, jen to trvá déle, protože banky mu nějaký čas půjčují. Je dobře, že se konečně nějaká vláda odhodlala do toho říznout. Ono jí ostatně ani nic jiného už nezbývalo. Pětikolka vedená ODS dala přednost záchraně státu i za cenu pravděpodobné prohry v příštích volbách. To se cení, ale těžko to ve volbách ocení náš průměrný občan, rozmazlený nároky. Není ani tak důležité, co se udělalo, ale hlavně, že už se něco udělalo. Však opozice už hlásá, až vyhrajeme, my to vrátíme všechno zpět a že se pojede na dluh dál, to už jaksi nezmiňuje.

Myslím, že současná vláda by měla všechna tato opatření hlouběji komentovat, vysvětlovat a více nás strašit, protože situace vážná je. Jasně říct, že když neupravíme důchody, tak za pár let žádné nebudou nebo jen jako nouzová pomoc proti hladu. Ani pro ty současné důchodce. Když se nepřiblížíme vyrovnanému rozpočtu, tak jeho větší část pozřou splátky úvěrů a nezbude na školy, nemocnice či opravu silnic. Co si o nás pomyslí naši potomci?

Trpíme inflací, jednou z nejhorších v Evropě. Nemá smysl si vyčítat, nakolik se na ní podílí ČNB tiskem peněz či populistické rozhazovačné vlády. Část k nám přišla i z rozhárané Evropy. Historie se nedá odestát, jen napravit. Inflaci neporazíme, dokud nám bude stát stále něco kompenzovat. Jen až trochu zchudneme a nebudeme ze supermarketů vyjíždět s tak plnými vozíky, ceny klesnou. Kde není poptávka, neuplatní se nabídka. Jinak to nejde a inflace bude doutnat pořád dál. Bude s tím spojena i část bankrotů firem, vyrábějících především to zbytné zboží, ale tak už to je. Hříchy minulosti lze vykoupit jen pár hubenými lety.

Je úplně jedno, kdo za to může a upřímně, podílíme se na tom svým chováním my všichni. Je to nová situace a té se musíme naučit přizpůsobit. Jen se podívejte do světa, stále se máme dobře. Na mnoha místech světa nemohou na teplou vodu z kohoutku a vytápění ani pomyslet. Zapomeňme na slovo nárok. Ono je také docela hloupé. Proč by měl mít někdo na něco nárok (ať už „na rok“ nebo napořád)? Odjakživa platilo, co si uděláš, to máš. Na to jsme nějak pozapomněli. A tak nám to okolnosti musely připomenout.

Když si každý situaci uvědomí, přizpůsobí se a bude poctivě pracovat, tak za pár let budeme zase tím bohatým státem, který může sem tam trochu slevit a přilepšit. To by měla zdůrazňovat i vláda, že některá opatření nejsou navždy a záleží na nás, jak dlouho budou trvat. Winston Churchill musel kdysi slibovat jen krev, pot a slzy, ale vyplatilo se to. Vysloužil si tím místo v historii. Nám stačí se jen trochu uskrovnit. Tak to zkusme. Stejně není jiná možnost.