Máme mít radost z hospodářských problémů Ruska?

Rusko se nyní začalo potýkat se závažnými ekonomickými problémy, na něž nebylo za panování Vladimira Putina vůbec zvyklé. Zatímco v polovině července byl dolar za méně než 60 rublů, nyní ruský rubl klesl na nové rekordní minimum a jeho kurz se dostal až k 86 rublům za dolar. Od počátku roku již rubl proti dolaru ztrácí více než 13 procent a ve středu ruská měna poprvé prorazila dosavadní rekordní minimum 80,10 rublu za dolar z prosince 2014.

Tolik z kurzu rublu k dolaru. Co ale můžeme považovat za příčinu nynějšího stavu? Roli snad z menší zčásti sehrály sankce uvalené Západem, ale také ty, které Rusko uvalilo na vývoz. Můžeme také říci, že v případě Ruskem uvalených sankcí se východní velmoc sama střelila do nohy.

Ropa jako univerzální politické řešení

Avšak zdaleka největší problém pro Rusko je ropa, resp. skutečnost, že ruské hospodářství je závislé na zpracování a vývozu tohoto fosilního paliva. Rusko totiž není samo, kdo ropu vyváží, a pokud začnou více těžit další na ropu bohaté země jako třeba Saúdská Arábie, dojde ke snížení cen, což zákonitě musí ruskou ekonomiku, jejíž vývoz je z velké části závislý na příjmech z prodeje ropy, srazit do kolen.

A protože nyní je cena ropy nejnižší za posledních šest let, tak i Rusko má veliký ekonomický problém. Ropa a zemní plyn je totiž pro Rusko nejen důležitým vývozním artiklem, ale dodnes jej považuje i za politický argument při vyjednávání s ostatními zeměmi.

Demokracie závislá na ropě?

V této souvislosti je třeba ještě dodat, že ropa není užívána ruskou garniturou pouze navenek, ale také směrem dovnitř. Ropa tedy slouží, resp. donedávna spolehlivě sloužila k stabilizaci situace u místních obyvatel, aby se nebouřili proti Putinovým autoritářským tendencím.

Mají-li obyvatelé zajištěnou dostatečnou životní úroveň, obvykle nemají sklon se bouřit. A protože ruská vláda musí snižovat své výdaje, životní úroveň nyní klesá. Z toho vyplývá, že lidé se začínají bouřit a být nespokojení kvůli nepopulárním opatřením v podobě ztráty dosavadních výhod pro studenty či seniory.

Americký politolog Michael Ross přišel už dříve ve svém článku Does Oil Hinder Democracy? a knize The Oil Curse: How Petroleum Wealth Shapes the Development of Nations s tzv. teorií ropného prokletí, která byla vedle bohatých arabských států v Perském zálivu donedávna celkem dobře aplikovatelná právě i na Rusko. Zjednodušeně řečeno, podle této teorie státy bohaté na ropu se nedemokratizují, protože mohou díky příjmům z ropy udržovat své obyvatele ve „zlaté kleci“.

Podle jeho měření je tendence ropných států k nedemokratické vládě silnější v ekonomicky slabších státech. Rentiérský efekt daný právě velkými zásobami ropy, kterou mohou státy vyvážet, a z níž plynou obrovské zisky, s sebou nese podle zmíněné teorie tyto důsledky, které se daly více či méně aplikovat i na případ Ruska:

1) Prvním je efekt zdanění. Protože stát má příjmy z ropy, může si dovolit vybírat nižším daně, případně dokonce nevybírat daně žádné. To samozřejmě vede ke spokojenosti obyvatelstva, které pak nemá potřebu požadovat pro sebe práva.

2) Druhým je efekt utrácení, což znamená, že stát využívá peníze k tomu, aby uspokojil obyvatele. To má utlumit volání lidí po politické změně.

3) A konečně třetím důsledkem má být „efekt formování skupin“: Příjmy z ropy investovány do bránění vytváření sociálních skupin nezávislých na státu. Účelem štědrosti a velkorysosti státu k vlastním obyvatelům je zabránit tomu, aby lidé začali usilovat o politická práva.

Vedle rentiérského efektu je třeba zmínit, že teorie ještě další dva efekty. Jedná se o efekt represe, kdy občané mohou sice chtít demokratizaci, nicméně státy s nerostným bohatstvím mají více prostředků na zajištění vlastního režimu formou účinných represí. Třetí modernizační efekt spočívá v tom, že demokratizaci musí předcházet sociální a kulturní změny, tedy modernizace společnosti. Vedle ekonomického rozvoje je nutná i větší profesní rozrůzněnost a vyšší vzdělanost obyvatel. Také o obou dalších efektech lze říci, že by celkem dobře seděly i na dnešní Rusko.

S trochou nadsázky tak můžeme tvrdit, že podobně jako v dalších „ropou prokletých“ zemích platilo v Rusku obrácené heslo americké revoluce „no representation without taxation“. To znamená, že když existují příjmy z ropy a obyvatelstvo je osvobozeno od daní, nebude tolik požadovat odpovídající politická práva a politické zastoupení. Přenesme se ale z hájemství politologické teorie zpět do reality dnešních dnů. Ruská vláda už dále nemůže spoléhat na příjmy z ropy, což neznamená nic jiného, než že Vladimir Putin začíná mít zjevně veliký problém.

Co znamená propad východní velmoci pro Evropskou unii jako celek?

V první řadě bych chtěl říci, že není čas na škodolibou radost z hospodářského propadu a oslabení Ruska. Evropské země totiž musí řešit opačný problém, jelikož většina z nich je závislá na dovozu strategických surovin, jakými jsou právě ropa a zemní plyn. České předsednictví v Radě EU v roce 2009 si velmi prozíravě zvolilo jako jednu ze svých priorit mj. i oblast energetiky zahrnující i energetickou bezpečnost.

Výzvou Evropy je pokud možno co nejvíce snížit závislost ropy a plynu na jednom klíčovém dodavateli, nicméně dovoz této suroviny z Ruska bude i v budoucnu pro státy střední a východní Evropy zcela zásadní. Proto je spolupráce s Ruskem pro Evropu důležitá, ne-li nezbytná. Nestabilita našeho východního souseda se může totiž rázem promítnout do stability Evropské unie, což si řada kolegů v Bruselu v dnešní době vůbec nechce nebo nemůže připustit.

Autor je poslanec a člen rozpočtového výboru za EPP/KDU-ČSL