Jen co premiér Andrej Babiš oznámil, že chce nouzový stav v Česku prodloužit o dalších 30 dní, se ozvali mnozí, kterým to vadí. „To může způsobit katastrofu a uvrhne to tisíce lidí do existenční nouze. Zničí to lidi, kteří byli nezávislí na státu. Množství závislých se zvýší. To se mu určitě líbí,“ napsal šéfredaktor Fora24 Pavel Šafr. Souhlasíte, že za tím je (i) upevňování moci současné vlády?

Kritici i zastánci zapomínají na zásadní důvod zavedení nouzového stavu. Kus svobody totiž v těchto týdnech ztrácíme i proto, že jsme se jí pod záminkou boje s korupcí v minulých letech zříkali. Náš dnešní nouzový stav je mimo jiné vynucen neefektivní, přebujelou administrativou spojenou s vypisováním veřejných zakázek. Stát teď potřebuje rychle a operativně nakupovat například respirátory, plicní ventilátory a další zdravotnický materiál. V normálním režimu by muselo být vypsáno klasické výběrové řízení – než by byl materiál dodán, bylo by bohužel pro mnohé zdravotníky i pacienty pozdě. Nouzový režim oproti tomu umožňuje nakupovat rychleji. Je dobře, že ve chvílích vypjatého boje o naše zdraví a životy zažívá pro jednou i sama vláda to, co z každodenního života znají stovky živnostníků, podniků, ale také občanů – zdlouhavá jednání se zkostnatělou byrokracií ve jménu „transparentnosti“. Jedním z důsledků dnešní krize proto bude muset být výrazné zjednodušení a zrovnoprávnění podmínek i pro běžný život. Den poté, den po skončení koronavirové pandemie, by do permanentního stavu nouze měla upadnout většina našich úřadů a regulátorů.

České televizi docházejí peníze, říká její šéf Dvořák. Televize, kterou nyní i premiér Babiš chválí za přístup v boji proti koronaviru, je už drahnou dobu předmětem sporů, například ohledně výše koncesionářských poplatků. Měla by podle vás ČT dostávat na svou práci více peněz? A měli by to pokrýt přímo koncesionáři, nebo by byla vhodnější jiná cesta?

Kvůli koronavirové krizi řadě domácností, firem, ale také státu samotnému prudce klesají příjmy, naopak tlak na stále vyšší výdaje roste. Prakticky všechny instituce by dnes přivítaly – a dokázaly utratit – vyšší rozpočet, než mají k dispozici. Zároveň víme, že pandemie podobně jako řada dalších jiných krizí dopadne nejtvrději především na domácnosti s nejnižšími příjmy. Pro takové rodiny je opravdu každá další vydaná koruna značnou zátěží. V této chvíli je proto zbytečné přidělávat starosti rodinným rozpočtům, úkolem dne je hledat úspory, šetřit a snažit se maximálně využít všechny dostupné zdroje. Navyšování příjmů té či oné instituce, snad s výjimkou zdravotnictví, které v současnosti peníze bolestně potřebuje, proto není na pořadu dne. I v tom spočívá ona stále proklamovaná solidarita. Pokud jsme skutečně na jedné lodi, jak neustále slyšíme, musíme na ní být všichni společně.

Ukázala nemoc COVID-19 potřebnost veřejnoprávní televize? A očekáváte, že kritika se opět vrátí s tím, jak pandemie pomine?

Koronavirová krize vytvořila pro každé zpravodajské médium včetně České televize jedinečnou příležitost ukázat, co umí. Díky celorepublikové karanténě se samozřejmě zvětšuje počet diváků. Mnozí tak máme poprvé po dlouhé době čas v klidu porovnávat pravdivost, vyváženost, objektivitu, ale také formu zpravodajství jednotlivých médií. Osobně sleduji denně jak zpravodajství České televize, tak obou hlavních velkých soukromých stanic i některých zahraničních veřejnoprávních
a soukromých médií. Jediné sjednocující téma COVID-19 umožňuje srovnávat. Zatím se potvrzuje, že obsah a forma zpracování, kvalita informací a odbornost nebo věcnost a srozumitelnost nemusejí souviset ani s typem financování, ani s právním postavením stanice.

Říkejme čínská chřipka místo COVID-19, vyzval po vzoru Donalda Trumpa poslanec Miroslav Kalousek. Jak máme nemoci v Česku říkat? Je správné ji klást za vinu Číně?

V listopadu 1918 vyšel v časopise „Česká hospodyně“ půvabný text, podle kterého se Španělsko velmi bránilo označení „španělská chřipka“, neboť nemoc prý vznikla ve Francii. Je pravda, že nemoci často byly označovány podle země, ve které měly svůj původ. A protože za místo vzniku řady epidemií byla považována Asie, o čínském kataru, čínské chřipce či čínské nemoci se u nás psalo už v 19. století. Potud tedy v označení problém není. Problém začíná, používáme-li místopisné označení jen z politických důvodů. Taková škodolibost je poněkud dětinská a rozhodně nestátnická. Nicméně ani to není nic nového – například syfilis neboli francouzskou nemoc nazývali Francouzi neapolskou nemocí, Rusové nemocí polskou a Poláci německou. Kromě toho se jí říkalo také nemoc španělská, galská, uherská. Co se COVID-19 týče, zvykli jsme si, myslím, už všichni na pěkný termín „koronavirus“, takže bychom si geopolitické jízlivosti mohli schovat na časy klidnější. Koneckonců nepředpokládám, že by se k našim marodům COVID choval vstřícněji a slušněji, pokud bychom mu začali říkat jinak.

V USA už začalo masové propouštění, akciový index Dow Jones se horko těžko brání dalšímu poklesu – máme očekávat pád USA z pozice nejsilnější světové mocnosti? Může Čína nebo někdo jiný momentální slabosti Spojených států využít?

Na začátku letošního roku jsme četli titulky „Čínská ekonomika totálně klekla“, „Čínská ekonomika hrůzou ani nedýchá“ nebo „Čína padá kvůli viru“. Uběhly tři měsíce a čteme, že „Čína bude lídrem oživení“, „má to nejhorší za sebou“, a naopak „americká pozice ve světě oslabuje“. Má smysl takovým výkřikům přikládat nějakou váhu? „Neklekly“ spíše tradičně odhady a věštby prognostiků? Osobně odhaduji, že koronavirová krize má potenciál přispět k obnovení hospodářské spolupráce mezi oběma velmocemi, což se ovšem leckomu líbit nebude.

Šéf ČMKOS Josef Středula udeřil na zahraniční vlastníky českých firem. Mělo by jim prý být ve stavu nouze zakázáno odvádět si z naší země dividendy. Mělo by se to přímo nařídit? Je to komunistické uvažování, jak namítají kritici?

Jde o dva problémy. Každý z nás chce žít v bezpečí a touží po jistotě. Když si koupím byt, chci mít jistotu, že mi jej nevezmou, neznárodní neboli „nezdemokratizují“. Na druhou stranu, pokud mám dům a chci jeho část pronajmout, pravděpodobně si jako nájemníka nevyberu notorického alkoholika či – měkčeji řečeno – jako sparťan nepronajmu byt slávistovi. Našim problémem je, že jsme se významné části výroby zřekli. Takzvané české firmy (které právně vzato české nejsou) nám nikdo neukradl, ale my sami jsme je prodali, proto teď stěží můžeme plakat nad tím, že si ze země stahují zisk. Můžeme však povolat náš průmysl z vandru domů, a v každém případě musíme posílit české vlastnictví české půdy a českého průmyslu. Dnes už naši podnikatelé kupují podniky ve Francii, v Německu a po celém světě, je tedy načase, aby opět český kapitál vlastnil české firmy na českém území. V devatenáctém století tomu naši národohospodáři říkali národní obrození.

Proti nápadu se postavil guvernér ČNB Jiří Rusnok, podle kterého by to podrylo ekonomickou důvěryhodnost Česka. Je potřeba si i v tomto směru hlídat dobré jméno?

Souhlasím s panem guvernérem. Znárodňování, vyvlastňování a další formy krádeže by poškodily nejen dobré jméno České republiky v zahraničí, ale také naši vlastní důvěru k právu. Ani mně se nelíbí podíl zahraničního kapitálu na českém trhu, nicméně zákaz odlivu dividend do zahraničí řešením není. I kdybychom odliv zakázali, zahraniční vlastníci by peníze stejně na našem území neutráceli stejným způsobem jako čeští vlastníci. Znovu proto zdůrazňuji: cestou je vlastnictví suverénním českým kapitálem, nikoli loupež. Vlastnictví pak musí být co možná nejblíže vlastníkovi – za každým podnikem, za každým kapitálem musí být konkrétní člověk, konkrétní majitel, nikoli obec, stát nebo neprůhledná a nepřehledná klubka vazeb.

Vláda nechce kompenzovat ztráty podnikatelům a živnostníkům. Někteří ekonomové to kritizují a říkají, že jim má stát nyní pomoci obří finanční injekcí. Ministryně Schillerová tvrdí, že by šlo o biliony a ohrozilo by to fungování státu, a proto takový postup odmítá. Je podle vás přístup vlády správný?

Je rozdíl mezi náhradou škody a kompenzováním ztrát. Řekněme, že krupobití zničí úrodu – zaseté pole, ze kterého by se sklidilo sto pytlů obilí. Náhradou škody by bylo právě těch sto pytlů. Kompenzací ztráty by však bylo třeba dvě stě, tři sta pytlů, protože tolik by přinesla sklizeň, pokud bychom ji znovu zaseli. Kompenzování ztrát by tak vytvářela zcela nereálné perpetuum mobile, na jehož úhradu zdroje skutečně nejsou. Nemůžeme rozdávat sklizeň z pole, které leží ladem. Spíše než kompenzovat ztráty proto bude nutné zjednodušit podmínky pro podnikání. Státní rozpočet má navíc jak stranu příjmů, tak stranu výdajů. Já vidím cestu ve zdravém hubnutí: stát musí šetřit, musíme škrtat v těch kapitolách, které jsou příliš rozmařilé, ze kterých peníze nejdou za potřebnými. Prostor pro radikální snížení státního rozpočtu existuje, krize nás k tomu snad donutí.

Vy jste před několika dny uvedla, že snažit se nyní o přesné odhady propadu naší ekonomiky vlivem koronavirové pandemie je úsměvné. Přesto, můžeme už dnes nějaké dílčí změny předpovídat s určitou jistotou?

Odhady dopadů na ekonomický růst se dnes liší zhruba o 20 procentních bodů. Pro představu: je to podobné, jako kdybychom dnes netušili, zda spadneme na úroveň roku 2010, nebo „jen“ 2017, či zda jsme na úrovni spíše Řecka, nebo Lotyšska. Pro ekonoma je samozřejmě lákavé odhadovat
a předkládat přesná čísla: určit velikost ekonomického propadu, míru nezaměstnanosti, inflaci, schodek státního rozpočtu a dluh. Jenže musíme přiznat, že dnes skutečně nevíme naprosto nic.

Především netušíme, jak dlouho bude zavřená česká ekonomika. I kdybychom však vytáhli rolety a spustili stroje hned zítra, závisíme na tom, kdy se rozjede mezinárodní obchod – naši výrobci potřebují součástky, které dovážíme, naše produkce závisí na poptávce ze zahraničí. Předvídatelný není ani státní rozpočet a s ním spojený schodek a dluh, jasné je jen to, že nebude ani 40, ani 60, ani 200, ba ani 300 miliard, nýbrž mnohem hlubší. Poslední zmiňované číslo bylo 500 miliard, slyšela jsem však i odhad dvojnásobný. V každém případě, schodek bude patrně v absolutních i relativních číslech vůbec největší v celých stoletých dějinách naší země. Jedinou dobrou zprávou je, že pokud deficit skutečně poroste a hrubý domácí produkt bude skutečně klesat, v žádném případě nebudeme splňovat maastrichtská konvergenční kritéria, a ušetříme si tak neplodné diskuse o vstupu do eurozóny. Minimálně nám tak koronavirus vybuduje imunitu před eurem.

V každém případě, na konečné velikosti propadu ekonomiky zase tolik nezáleží. Mnohem důležitější než konkrétní číslo je směřování našeho hospodářství: den poté, po skončení koronavirové krize, se budeme muset rozhodnout, zda skutečně chceme jít zpět před pátek 13. března 2020, tedy zda budeme usilovně obnovovat vysoce neefektivní stát založený na grantech, dluzích, dotacích, známostní ekonomice, tisku peněz, diktátu velkých korporací a poslušnosti vůči Unii. Já se vracet nechci. Správná cesta dnes nevede zpět, nýbrž nahoru: k malému, silnému, efektivnímu státu, který bude vymáhat dodržování smluv, chránit soukromé vlastnictví, vytvoří rovné podmínky pro malé
i velké, české i zahraniční, nebude jedny znevýhodňovat tím, že zvýhodnil druhé, nebude ničit a brzdit ekonomiku udělováním dotací vyplácených z peněz daňových poplatníků, bude se na mezinárodních jednáních chovat jako suverén a tvrdý byznysmen, nikoli jako poslušný školáček. S jistotou tak dnes můžeme tvrdit jediné: takovéto znovu nalezené sebevědomí se nebude líbit leckomu z těch, kvůli kterým dnes naši zdravotníci pracují bez ochranných pomůcek. Jenže éra po koronaviru už nebude patřit jim.

Vedou se spory o peníze, které měla EU poslat Česku na pomoc v boji s koronavirem. Celkem 32,6 miliardy korun mělo být podle premiéra Babiše přiklepnuto Česku už dříve, bez ohledu na pandemii. Někteří europoslanci ovšem upozorňují, že Unie tyto peníze uvolnila vzhledem k situaci rychleji a také zjednodušila jejich případné využití. Je to tedy pomoc, kterou potřebujeme, nebo Unie v této situaci selhala a pomoc měla být výraznější?

Unie samozřejmě selhala, ovšem pouze v očích těch, kdo v ní důvěru ještě vkládali. Selhala ve svém hlavním cíli – Brusel neustále deklaruje jako svoji základní hodnotu solidaritu. Ve chvíli skutečného ohrožení se však jednoznačně odhalilo, že solidarita existuje pouze na hlavičkovém papíru oficiálních dokumentů a v projevech slavnostních řečníků. Naplno se prokázalo, že o solidaritu se zde skutečně nejedná.

Existence Evropské unie mnohé uchlácholila. Naučili jsme se věřit, že se o vše „nadnárodní“ postará Brusel. Pocit relativního bezpečí nás zbavil jak odpovědnosti, tak i pudu sebezáchovy. Symbolem největších dějinných úpadků byly masové hroby pro oběti moru anebo v roce 1979 zima nepokojů. Tehdy se v Británii hromadila nepohřbená mrtvá těla, a uvažovalo se o jejich pohřbívání do moře. Také dnes v Itálii – v evropské Itálii, která byla kolébkou renesance a naší novodobé evropské civilizace, nikoli v zemi třetího světa – denně umírají lidé bez naděje na pohřeb a řádné zaopatření. Čteme titulky „Kolabují pohřební služby“, „Márnice jsou plné a krematoria nestíhají“. Situace ve Španělsku je podle zpráv z médií jen o málo lepší, a občané jihu Evropy se proto právem ptají, k čemu jim je Unie, kde je Brusel se svými evropskými hodnotami a kde jsou činy k těm velkolepým řečem a kluzkým slovům.

Všimněte si také, že Unie nezvládá ani to, čemu i ti největší eurorealisté často tleskali: volný pohyb se dnes v Evropě netýká ani osob, ani zboží, ani služeb. Volného pohybu si v dnešní Unii užívá skutečně jen ten koronavirus.

Některá velká témata vlivem pandemie ustoupila zcela do pozadí. Patří mezi ně třeba Evropský zelený úděl, o jehož dopadech na ekonomickou kondici EU se čile diskutovalo. Vrátí se podle vás toto téma po skončení pandemie na stůl? A v jaké podobě, lze třeba očekávat silnější nesouhlas?

Za zelenou ekonomikou dnes stojí zelený byznys příliš silný na to, než aby svoje úsilí vzdal. Způsob boje se patrně změní, nicméně snaha pokračovat v likvidaci tradičního průmyslu, který je páteří hospodářství naší země, je zjevná. Už dnes se ozývají hlasy, že díky antivirovým opatřením klesá hodnota CO₂, že COVID je vzorně zelený, a že tedy bude stačit v nové linii pouze pokračovat. A už dnes čteme v textech českých zelených extremistů, že „koronavirus je poslední naděje, která nám zbyla“, aby bylo možné „postavit se globální změně klimatu a přijmout reálná opatření za dosud nemyslitelnou cenu“. V době, kdy v celé Itálii umírají lidé napadení Covid-19, zahajuje Evropská komise s cynickým klidem „veřejnou konzultaci ohledně budoucí podoby klimatické politiky“, která řeší, zda má množství CO₂ klesnout o 40, 50 nebo 55 procent. Německá veřejnoprávní televize vysílá v pořadu pro děti klip „Corona rettet die Welt“, ve kterém děti mimo jiné slyší: „Říkáme koronaviru ano“, protože „virus je spravedlivý. Vymete staré, ale mladí lidé infekci bez námahy přežijí. Generace 65+ naši planetu poslední půlstoletí devastovala.“ Ať už se však budou snažit jakkoli, budou to muset prosazovat proti vůli občanů, kteří pochopili, že takzvané hodnoty EU existují pouze na papíře, a kteří mají a budou mít úplně jiné starosti.

Ptal se Marek Korejs, PL, 3.4.2020