24.10.2020 | Svátek má Nina


ROZHOVOR: Platit za Itálii? To by Češi dopadli...

7.5.2020

Viceguvernér České národní banky Marek Mora v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung uvedl, že pro Česko je v současné době výhodou, že není členem eurozóny. Krize podle něj bude mít také dopad na její soudržnost. Souhlasíte?

To, že nejsme v eurozóně, je pro nás výhodou nejen v současné době, ale pořád. Mezinárodní měnový fond v dubnu vydal prognózu ekonomického růstu pro rok 2020. Je asi nesmysl diskutovat, zda se česká ekonomika propadne o 6,5 nebo 6,4 procent, nicméně vypovídající hodnotu má srovnání prognóz pro jednotlivé země. Potvrdilo se, že eurozóna je příliš propojená – když chytne virus jedna země, „promoří“ se ihned i ty ostatní.

Mezinárodní měnový fond očekává propad ekonomiky eurozóny o 7,5 procent. Oproti tomu Polsko má klesnout „jen“ o 4,6 % a Maďarsko „jen“ o 3,1 %. Na počátku snad přežívala naivní představa, že zdravé státy potáhnou nahoru jako lokomotiva ty nemocné. Tento sen se nenaplnil. Naopak – eurozónu dneška můžeme přirovnat k dlažební kostce. Pokud ji přivážeme k nafukovacímu balonku, kostka nepoletí nahoru, ale naopak stáhne balonek dolů. Stejně tak v eurozóně táhnou státy jako Řecko, Itálie nebo Španělsko země, kterým by se bez provázanosti s nimi mohlo dařit i v době naprostého uzamčení ekonomiky lépe.

Eurozóna navíc v žádném případě soudržná není. Současná krize bude působit dvěma směry – jednak posílí tlak na návrat k suverénní měně, jak ukazuje příklad Salviniho Itálie, jednak, směrem z Bruselu k národním státům, poroste tlak na stále hlubší integraci. Už dnes vidíme, že Brusel bude tlačit ještě více na Českou republiku a na Polsko, aby se zřekly suverénní měny a vyměnily ji za problémové euro.

Bývalý řecký ministr financí Varoufakis popisoval jednání euroskupiny, kterých se v době krize účastnil a kde veškeré snahy států, jako je Řecko nebo Itálie, „narážely na cihlovou zeď opozice německého ministra financí a jeho loajálních podporovatelů uvnitř euroskupiny“.

Připomínám, že Itálie je zakladatelem Evropské unie, má osmkrát větší hrubý domácí produkt než Česká republika, a pět a půl krát více obyvatel. I taková země ovšem, když dojde na lámání chleba, zůstane stát „přede dveřmi“ a jen čeká na rozhodnutí Německa s jeho nejvěrnějšími. Možná jsou výsledná rozhodnutí jednomyslná, možná je soudržnost eurozóny maximální, ale naše země v oslovské lavici sedět nepotřebuje a nesmí.

Jak se stavět ke skutečnosti, že k přijetí eura se nyní zamítavě vyjadřuje například i odborářský boss Josef Středula, nebo právě zmíněný Marek Mora, kteří byli oba dříve spíše v táboru zastánců společné evropské měny?

Slyšíme v poslední době pozoruhodný koncert, naprostou shodu hlasů na všech křídlech všech politických směrů. Proti přijetí eura se v posledních týdnech vyslovili nejen Josef Středula nebo Marek Mora, ale také Vladimír Dlouhý či Jan Mládek.

Mimochodem, před pěti lety měla ČSSD ve svém programovém prohlášení přijetí eura do roku 2020, dnes Ministerstvo financí vlády, ve které ČSSD sedí, a Česká národní banka, v jejímž čele je někdejší sociální demokrat, svorně nedoporučují přijetí eura.

Zároveň kvůli nesmyslnému dalšímu zadlužování země už letos nebudeme plnit Maastrichtská kritéria. Před morem eura nás pro dalších pár let ochránil koronavirus.

Podle europoslance Jana Zahradila současná krize ještě posílí skepticismus Čechů vůči euru a snahu uhájit českou korunu. Je to, podle vás, tak?

Nejedná se o skepticismus, ale o zdravý selský rozum. Nový předseda ČBK arcibiskup Graubner trefně říká, že „postkomunistické země byly za totality marxismem tak silně promořeny, že máme větší imunitu k marxistickým idejím, i když přicházejí v nových kabátech neomarxismu“,

Máme ještě v paměti konvertibilní rubl, pamatujeme si, co znamená hospodářská nesvoboda, a tak jsme schopni českou korunu hájit mnohdy i proti našim vlastním politickým představitelům. I proto by mělo smysl zahájit diskusi o přístupu k eurozóně výlučně na základě referenda.

Ten „skepticismus“ Čechů, o kterém se dnes hovoří, svědčí o tom, že Lisabonskou smlouvu naši představitelé přijali v hlubokém rozporu s opravdovými pocity české veřejnosti. Ti, kdo jí rozuměli už od počátku, byli permanentně umlčování, zesměšňováni a vytlačováni na okraj veřejné diskuse. A bylo jich jen velmi málo.

Dnes už Lisabonské smlouvě rozumíme všichni, protože její důsledky pociťujeme na vlastní kůži. Za každý nesouhlas s Lisabonskou smlouvou Česká republika tvrdě platí. Na případu nepřijetí uprchlických kvót jsme se o tom ostatně nedávno přesvědčili u Evropského soudního dvora.

V EU se opět oživila diskuse o tzv. eurobondech, tedy dluhopisech, které by emitovala přímo EU. Společné dluhopisy by pomohly ekonomikám zasaženým řáděním koronaviru. Jižní státy Unie by chtěly touto formou rozprostřít dluh na všechny zúčastněné. Měli bychom se solidárně také podílet?

Společné koronavirové dluhopisy by znamenaly, že by země jako Česká republika podepsaly blankosměnky za dlužníky, jako je Řecko nebo Kypr. Solidarita v rámci Evropské unie by tak znamenala především obrovskou nesolidaritu našeho státu s námi samotnými. Představte si, že si chce nemocný, nepracující, chronický alkoholik vzít hypotéku. Žádná normální banka mu patrně nepůjčí, a pokud ano, tak jen za velmi vysoký úrok. Eurobondy pak znamenají, že vás jako solidního, dobrého, kvalitního dlužníka někdo donutí, abyste si vzali nový úvěr a peníze pak dali nesolventnímu dlužníkovi. Je takový postup solidární? Nejedná se spíše o oklamání věřitelů?

Solidární můžeme být jen tehdy, když nás spojuje stejný cíl, stejné hodnoty a zájmy. Koronavirová krize ukázala, že zájmem a cílem Němců je zajistit respirátory pro Německo, nikoli pro Itálii nebo Českou republiku. Solidární jsme v rámci rodiny nebo státu. Solidární naopak není brát těm, kdo pracují a spoří, a dávat těm, kdo utrácejí a zadlužují se.

Jen stěží můžeme být solidární s Itálií, která se desítky let bezuzdně zadlužovala, a kde je průměrná mzda takřka třikrát vyšší než u nás.

Jaký, podle vás, bude dopad takového návrhu na jednotu Evropské unie?

Evropská unie v žádném případě není jednotná, nicméně diskuse o dluhopisech ji ještě hlouběji rozděluje. Čím déle se však o podobně hloupém návrhu bude diskutovat, tím méně lidí bude v Unii věřit, tím méně z nás ji bude mít alespoň trochu rádo.

Evropská komise dostala za úkol připravit plán na oživení unijních ekonomik, očekává se, že se bude dále pracovat s již dříve schválenou sumou 540 miliard eur (15 bilionů Kč). „Každému je jasné, že potřebujeme záchranný fond,“ řekla německá kancléřka Angela Merkelová, která by dokonce chtěla solidárně navýšit německý příspěvek zbytku Unie. Je to ještě šance, jak by se v očích lidí mohla EU jako instituce rehabilitovat?

Unie zakládá stále nové záchranné fondy. Většinou ovšem proto, aby si zachránila vlastní krk, případně proto, aby hájila zájmy nadnárodních bank, které se rozmařilostí a nenasytností dostaly do problémů.

Otázka proto spíše zní, která Unie by se skutečně mohla rehabilitovat? Unie, kterou evidentně nechceme, je ne zcela sympatická tchyně, kterou náš stát vyženil, která má klíče od našeho domu, která k nám vtrhne, když nám to nejméně vyhovuje, která má pocit, že smí mluvit do každého jednoho momentu našeho života, ať už se jedná o výchovu dětí nebo o přípravu svíčkové, a kterou přes všechno tolerujeme, protože jsme si partnera brali takzvaně „i s rodinou“ a protože nám tu a tam donese bábovku.

Unie, kterou bychom možná chtěli, by se měla vůči členským státům chovat jako hospodyně. Měla by nám být k ruce, měla by rozvážně sloužit, jednat podle našich pokynů, ale také respektovat naše soukromí a nezvedat pokličky našich hrnců.

Hlavním úkolem pro pokoronavirovou éru tak bude vyměnit panovačnou tchyni za rozumnou hospodyni.

Premiér Andrej Babiš ale varuje před tím, aby se podobné záchranné balíčky staly nástrojem pro sanaci dluhů v těch ekonomikách, které byly problematické již před koronavirovou krizí. Obáváte se, že by v případě spuštění unijních záchranných mechanismů skutečně k něčemu takovému došlo?

Samozřejmě. Ostatně, koronavirem jsou prozatím nejvíce postiženy právě nejzadluženější státy. Do záchranných balíčků se schová prakticky cokoli. Viděli jsme to koneckonců už v minulé krizi, kdy se prostřednictvím záchranných balíčků pro Řecko sanovaly německé banky. Pouhé peníze navíc naprosto nic nevyřeší. Evropská unie už přece posledních jedenáct let postupně zkouší všechny mechanismy pro řešení krize, a stejně se nestala hospodářským tygrem.

Je podle vás možné, že při „porcování záchranného medvěda“ budou mít přednost ty státy, které jsou členy eurozóny? Neboli obáváte se, že záchranný fond bude jen dalším nástrojem, jak přimět neposlušné k tomu, aby přijali euro?

Účast České republiky na záchranném fondu by byla stejně naivní jako jednání zamilovaného děvčete, které použilo dům svých rodičů a z lásky a v dobré víře jím ručí svému příteli za jeho podnikání. Když její nezodpovědný milý zkrachuje, rodině zbydou jen oči pro pláč. Bohužel, v našem případě vlády neručí penězi konkrétního ministra nebo premiéra, nýbrž nás, všech daňových poplatníků. Pokud Řecko a ostatní vysoce zadlužené země přestanou plnit své závazky, věřitelé, budou nemilosrdně volat „exekutora“ na peníze daňových poplatníků.

Finančník George Soros navrhuje, že by EU měla vydat věčné dluhopisy, u nichž není třeba jistinu splatit. Co na takový nápad říkáte?

Věčné dluhopisy jsou věčné téma, nicméně Unie sorosovský návrh Holandska už odmítla – kupovali by je totiž buď spekulanti, nebo důvěřiví blázni.

Mnohem podstatnější je jiná část zmíněného textu: Soros v ní přímo vybízí Unii, aby Evropská centrální banka rovnou nakupovala unijní dluhy. Zjednodušeně řečeno: chce darovat Bruselu (respektive Berlínu a Paříži) tiskárnu i s barvou a balíkem papíru. Samozřejmě, v Sorosově světě je to dobrý nápad. Na podobně bláznivém kroku Unie by jako zkušený a kvalitní spekulant jistě dokázal vydělat. Bohužel, účet by zaplatili, jako ostatně vždy, občané jednotlivých členských států.

Rakouský kancléř Sebastian Kurz uspořádal videokonferenci s kolegy z dalších šesti zemí, které jsou velikostí podobné a zároveň slaví úspěchy v boji proti koronaviru. Vedle Česka šlo i o Dánsko, Austrálii, Nový Zéland, Izrael a Řecko. Kurz uvedl, že země budou usilovat o spolupráci při vývoji očkovacích látek a léků. Tato aliance by měla hájit zájmy menších zemí před velmocemi. V reakci na konferenci se objevily spekulace o případné další spolupráci. Jde, podle vás, o životaschopný model do budoucnosti?

Premiér Kurz mluví o „chytré spolupráci“ a povedla se mu geniální věc – narušil monolit EU přátelskou diskusí s představiteli těch zemí, které zatím krizi úspěšně zvládaly, aby se od sebe vzájemně mohly učit. Pod jeho tweetem se hned začaly objevovat vzkazy Švédů, kteří by se rádi připojili též, návrhy na spolupráci s Vietnamem a s Jižní Koreou či s Maďarskem. Taková spontánní spolupráce je perfektní cesta.

Když chci postavit dům, budu spolupracovat se stavařem, když vysadit les, s lesníkem, a když budu chtít ušít šaty, půjdu za švadlenou. Nebudu chtít vše řešit v rámci jednoho těžkopádného, neefektivního, neohrabaného, předraženého týmu, ve kterém se všichni vzájemně drží v šachu a už dávno zapomněli, že prosperita roste jen s konkurencí. Té se naopak bojí a brání se jí, na úkor svých vlastních občanů.

Není proto náhodou, že mezi těmi Kurzovými vybranými zeměmi je právě Izrael – země, která svůj úspěch založila právě na tvrdé konkurenci.

Jaká je naše pozice v EU? Jsme, vzhledem ke své velikosti, ve vleku Německa, Francie a dalších? Měli bychom, podle vás, na V4 a na další podobné projekty pohlížet jako na důležité alternativy k EU?

Ve vleku velkých zemí nejsme vzhledem ke své velikosti geografické, populační ani ekonomické – ve vleku Německa a Francie jsme vzhledem k tomu, že ochota a schopnost prosazovat naše národní zájmy je evidentně menší než je tomu u řady jiných zemí.

Touha po dovolených v čase koronavirové bezděčně ukázala, kudy vede přirozená hranice spolupráce, která je pro Českou republiku zajímavá. Cestou do Chorvatska projíždíme bývalou rakousko-uherskou monarchií, která je naším nejpřirozenějším prostředím pro spolupráci. Rozumná je proto spolupráce V4 s Rakouskem a možná s některými příhraničními státy Německa – Bavorskem, Saskem, Braniborskem a Bádensko-Württemberskem. Jednalo by se o tak silnou koalici snach a zeťů, že by se možná onu nepříjemnou tchyni podařilo usměrnit. Oddanou hospodyni by to z ní však jistě neudělalo.

Musíme mít na paměti, že unie nejsou věčné, že unie, svazy či aliance vznikají i zanikají, že Evropská unie, kterou dnes známe, nemusí za pár let existovat v podobě centrálně řízeného superstátu. Ale třeba v podobě mezinárodního společenství spolupracujících suverénních zemí, které se svobodně dohodnou na společné hospodyni, ale nenechají se vláčet svévolí zdivočelé tchyně z Bruselu.

Ptal se Marek Korejs, PL, 4.5.2020








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.