Jako spíš „optimistická“ zpráva bylo tiskovými agenturami prezentováno oznámení, že Škoda Auto začne v Indii vyrábět malé sportovně-užitkové vozidlo SUV s délkou do čtyř metrů, které by mělo na silnice vyjet v první polovině příštího roku.

Cožpak o to, dobré pro Škodovku celkem jistě je, že rozšiřuje výrobu. Ale čtěme mezi řádky. Proč Škoda Auto nevyrábí v České republice, proč vyrábí v Indii? Budou z toho mít čeští občané nějaký přínos? Sotva. Škoda Auto již není českým podnikem, pokud jde o kapitál. Takže i když na území Indie formálně vyrábí podnik se sídlem na našem území, fakticky zisky poplynou do Německa. Ačkoliv zpráva měla vyznít jako „dobrá zpráva pro Česko“, je pro nás v podstatě zcela irelevantní. A je to jen jedna z řady mnohých podobných zpráv, které všechny mají podobný obsah: Průmysl uniká z české ekonomiky do Asie, protože pokud by dále zůstal na našem území, stal by se nekonkurenceschopným.

To ostatně potvrzuje i otevřený dopis části průmyslníků sdružených v neformálním seskupení označovaném „Nezávislé konsorcium Hlava 22“ odkazující se v tuto chvíli na 225 českých firem. Jedná se vesměs o větší energeticky náročné firmy, na které doléhají drahé energie. Svůj otevřený dopis adresovaly řadě českých politiků a na ekonomická ministerstva. Společnosti upozorňují, že: „...celkové fakturované ceny elektrické energie včetně všech regulovaných poplatků se v lednu pohybovaly od 161 Eur/MWh do 280 Eur/MWh bez DPH, ať byly firmy na spotu, anebo měly energie zafixovány“. Jde o firmy připojené na hladinu vysokého napětí 22 kV, tzn. nejde o nejvyšší regulovanou hladinu napětí.

Firmy upozorňují – a já s nimi – že v důsledku těchto extrémně vysokých cen energií se český průmysl postupně stává nekonkurenceschopným. Pro srovnání, aby bylo jasné, o čem mluvíme: Například v Turecku a v Číně se ceny elektrické energie pohybují okolo 80 Eur/MWh pro průmyslové firmy, v USA ve srovnatelných odvětvích je to kolem 40 USD/MWh. Ačkoliv v ČR patří situace k nejvíce dramatickým v rámci EU, nesmyslně drahé jsou energie i v dalších zemích Evropské unie, a jednoznačně je to v důsledku evropské zelené politiky.

Odchod velkých firem z české ekonomiky, ale vlastně i z dalších evropských zemí, bude tedy pokračovat. Již to je statisticky měřitelné na poklesu exportu evropských zemích. A pokles takzvaného čistého exportu (tedy rozdíl export mínus import) se zase již projevuje na nižších údajích o HDP. Německý i český růst HDP v posledních kvartálech zklamávají, u nás už ani nejde o růst, ale o pokles. A jak na tomto místě opakovaně tvrdím: Tento vývoj již rozhodně nelze považovat za cyklickou recesi, ale jedná se o zásadní strukturální změny v celé evropské ekonomice.

Situaci pak dokreslují titulky z médií typu: „Toyota letos rozhodne o budoucnosti kolínského závodu. Výroba elektromobilů je otázkou přežití.“ Slova o „přežití“ se objevují v souvislosti s evropskými automobilkami stále častěji. Už se nemluví o míře zisku, už se mluví o přežití. A to je jen průmysl. Moc dobré zprávy nepřicházejí ani z finančnictví, ale tam to není nic překvapivého; naopak jde o věc, kterou bylo možné předpokládat. Následkem vysoké inflace a vysokých úrokových sazeb totiž přibývá v celém západním světě včetně Česka lidí, kteří nejsou schopni splácet své úvěry. Jen během loňska totiž přibylo u domácích finančních domů bezmála 1,3 miliardy korun špatně splácených spotřebitelských půjček. To znamená zhruba jedenáctiprocentní nárůst oproti roku 2022.

Závěr je jasný. Hospodářský růst se ani letos nenastartuje.