aneb Vládní útok na peněženky občanů

V posledních týdnech je "potravinové soběstačnosti" všude plno. Nová vláda slibuje, že ji zajistí, a nový ministr zemědělství v úterý zahájil tažení za kýženou "soběstačností" kontrolou ministerského a divadelního bufetu, kde s nelibostí konstatoval málo českých a hodně zahraničních potravin. Česká televize této nesmyslné PR akci ještě dělá stafáž, viz televizní zpravodajství. Redaktorka zde ukazovala na mapách, kolik vepřového vyváží Česko do Německa a naopak. A velmi se těm číslům podivovala. Nebrala přitom vůbec v úvahu skutečnost, že časy státního vývozního a dovozního monopolu jsou dávno pryč. Česko ani Německo žádné vepřové nevyvážejí. Vyvážejí jen konkrétní firmy na základě svobodné dohody s odběratelem. To se ale české vládě zdá se nelíbí a hodlá firmám a zákazníkům diktovat a omezovat jejich svobodu volby. To je nutné odmítnout.

Pojďme se na ten pojem "potravinová soběstačnost" podívat blíže. Zní to pěkně a voliči na to očividně slyší, protože jim to tak nějak evokuje představu plného špajzu a odstranění hrozby, že by se snad mohl někdy vyprázdnit. Ve skutečnosti se ale jedná o velmi nebezpečný politický cíl, který může při usilovné realizaci skončit až hladomorem, viz příklad Severní Koreje, která se o soběstačnost pokouší řadu desítek let. Zkrátka potravinovou soběstačnost jako politický cíl je nutné razantně odmítnout, protože se jedná o čistou hloupost. A kdo to dosud neví, tak ať si konečně přečte základní knihu moderní západní civilizace od Adama Smithe s názvem O původu bohatství národů.

Pojďme se na tento pojem ale podívat konkrétně. Co by ta potravinová soběstačnost měla vlastně znamenat? Podle českého klasika této nesmyslné teorie, pana senátora Veleby, to znamená, že Česko má usilovat o to, aby výroba základních komodit včetně například vepřového masa odpovídala domácí spotřebě. Pominu skutečnost, že toto myšlení je zcela v souladu s československou normalizační politikou 70. až 80. let 20. století. Zaměřím se na to, jak by takového cíle mohla dnes vláda dosáhnout. A musím konstatovat, že v dnešní politické a hospodářské situaci je to cíl nerealizovatelný. Má to následující důvody: 1. Neexistuje již, chvála Bohu, ani dovozní, ani vývozní monopol státu a neexistují ani k tomu účelu zřízené podniky zahraničního obchodu, kde začínal Andrej Babiš. 2. Firmy i zákazníci mají naprostou svobodu v tom, komu své zboží prodávají a jaké zboží kupují. 3. Jsme součástí Evropské unie, kde platí princip volného pohybu zboží.

Česká vláda tedy dnes nemůže zajistit "potravinovou soběstačnost", protože všechny nástroje, kterými to lze zajistit, jsou zakázané. Vláda nesmí dokonce ani preferovat české zboží před zbožím z jiných států EU. Je neuvěřitelné, že tyto elementární skutečnosti vláda zcela ignoruje. Proto se ještě podívejme, proč tento evidentní nesmysl vláda napsala do svého programu a proč jej tak vehementně prosazuje. U pana ministra Babiše je to jednoduché. Je to zájmem jeho byznysového zemědělsko-potravinářského impéria. Pokud bude vláda utrácet jakoukoliv korunu na podporu domácích potravin, tak mu prostě část přímo poteče do jeho vlastní firmy. U lidovců je to již pochopitelné méně. Ministr zemědělství z této tradiční strany, která se velmi vehementně hlásí k evropským myšlenkám, by měl minimálně respektovat základní evropské principy, kam patří i volný pohyb zboží a férová hospodářská soutěž. S těmito principy je politika "potravinové soběstačnosti" v naprostém rozporu a pokud bude skutečně uplatňována, tak skončí Česko s pokutami a ostudou u evropského soudu.

Nakonec se ale pojďme podívat na to, zda je "potravinová soběstačnost" výhodná pro spotřebitele. A zde můžeme s Adamem Smithem konstatovat, že není. Taková politika by vedla k omezování nabídky cizího zboží, a tím pádem ke snižování intenzity konkurenčního tlaku, což by vedlo v konečném důsledku k vyšším cenám zboží pro spotřebitele i k poklesu jeho kvality. Agrofertu by to možná vyhovovalo, ale českému zákazníkovi určitě nikoliv.