Ministr financí Zbyněk Stanjura se na sociálních sítích vysmívá návrhům opozice stropovat ceny pohonných hmot a na příkladu Maďarska ukazuje problémy této státní intervence, neboť říká, že „zastropování cen skončilo jen obřími dírami v rozpočtu a nedostatkem paliv na pumpách. A naše populistická opozice mlčí a vymýšlí pro nás další moudré rady - děkujeme, nechceme“.

Tohle pošklebování by bylo možné akceptovat pouze za předpokladu, že i sám ministr financí bude krotit dvoucifernou inflaci adekvátními ekonomickými metodami, které jsou v souladu s pravicovou politikou. Jeho slova mě nutí ke třem krátkým reakcím.

Za prvé. I naše země socialisticky stropuje ceny (konkrétně energií). Že se jedná o extrémně drahé řešení prohlubující státní deficit, které bude dále živit inflační krizi, by snad mělo být všem již dávno jasné. Pokud Maďaři stropují ceny od dob, kdy ještě neprobíhala válka (od listopadu 2021), je to pro nás naopak preventivní odstrašující případ, kam až může chybná kompenzační ekonomická politická strategie zajít. Vysmíváme se tomu, ze někdo zastropovává ceny pohonných hmot a pak balancuje na hraně? Je strategie naší vlády s energiemi snad jiná? Až skončí zastropování u nás, budeme mít dál vysokou inflaci a ceny energii nás také všechny dostanou do velmi kritické situace.

Za druhé. I my, stejně jako Maďarsko, máme velké deficity státního rozpočtu, které jsou alfa omegou současné inflace. Stanjurův komentář by dával smysl, kdyby naše vláda chápala, že inflace je měnový problém týkající se velkého objemu peněz v ekonomice. Navíc je třeba rozumět faktu, že inflace má poptávkový charakter. Ekonomika musí dupnout na brzdu, ne sešlapovat pedál plynu na prázdno. Ministr financí a vláda však jen rozhazují peníze z oken v rámci stejné chybné filozofie jako Maďaři. I ti zavádí mimořádné daně typu naší windfall tax na vybraná odvětví. V čem jsme tedy jiní? Chytřejší? Co nám dává právo se jim vysmívat?

Za třetí. Chceme se vážně srovnávat s Maďarskem a jeho forintem (1 koruna je aktuálně 17,15 Ft)? Obě země prodělaly postkomunistickou transformaci zcela jinak. Zatímco maďarská strategie vychází z jakéhosi nepřekonaného postkomunistického ekonomického uvažování, my po úspěšných 90. letech, kdy jsme dokázali vybudovat český kapitalismu, dáváme dobrovolně hlavu na špalek neomarxistickému Green Dealu a směřujeme opět do dob chudoby a úpadku. To spíše by se měli Maďaři smát nám, že se po 32 letech ochotně zase vracíme do stejného marastu, ze kterého produktivní polistopadová generace pracně utekla. Kdo je pak více naivní?

Ministr Stanjura by měl v prvé řadě vést odpovědnou rozpočtovou politiku a navrhovat jasná řešení ke zkrocení současné inflace. Bohužel však ukazuje, že víc než na hanění opozice se nezmůže. Kdyby alespoň tím neobnažoval svou vlastní neschopnost.