Co bude unie dělat, když se ukáže, že její Green Deal nelze uskutečnit? Že nefunguje, nebo je nezaplatitelný? O tom v Bruselu neuvažuje nikdo. Ani v Česku.

Každá rozumný člověk musí vědět, co bude dělat, když jeho plány selžou. Nebo si aspoň takovou možnost připustit. Unie nedělá ani jedno. A hned v řadě oblastí. Namátkou energetika, Rusko, migrace. My se přidržíme energetiky. V podstatě tedy Green Dealu i s jeho dopady do ekonomiky a životní úrovně a životního stylu.

Selhat může sebevelkolepější plán. Nebo může mít nepředpokládané dalekosáhlé negativní účinky. Zničující účinky. Historie nabízí takových příkladů mnoho. Kdo chce, najde je rychle. Třeba bitvu u Dien Bien Phu (zde) nebo zúrodnění středoasijských stepí vodami řek Amudarja a Syrdarja v době Sovětského svazu. Oba plány zdánlivě neměly slabé místo. Ve skutečnosti slabých míst měly víc, ale nikdo si o nich netroufl mluvit. A pokud troufl, jeho názorem se nikdo z vůdců nezabýval. Důsledky jsou všeobecně známé. Porážka francouzské koloniální armády ve Francouzské Indočíně a rychlá likvidace Aralského jezera, dříve zvaného Aralské moře (zde). Blesková rekapitulace:

Francouzi se rozhodli svést rozhodující bitvu s Vietnamci v údolí, které mohli zásobovat v podstatě jen letecky, ale neobsadili okolní kopce. Protože francouzské velení věřilo, že Vietnamci na ty kopce nedostanou dělostřelectvo. Takže jakmile jej tam dostali, bylo o osudu bitvy rozhodnuto…

Aralské jezero napájejí pouze dvě řeky. Amudarja a Syrdarja. Jenže komunistický plán znamenal, že veškeré jejich vody skončily v zavlažovacích kanálech rozvedených do okolních stepí kvůli pěstování bavlny. Záhy se proto Aralské jezero stalo nejen bezodtokým, ale také bezpřítokým, což vyústilo v jeho téměř úplné vyschnutí. Se všemi dopady, včetně kontaminace rozsáhlých a dále se rozšiřujících prosolených ploch. Tady asi nikoho podstatného nenapadlo, že množství vody v řece může při tak obrovském odběru klesat. Až k nule. A jestli napadlo, tak věděl, že se nemůže protivit stranické linii.

Zkuste porovnat oba uvedené příklady s unijním přístupem k uhlíkové neutralitě, „klimatu“ a energetice. Co třeba francouzská sázka na to, že Vietnamci nedokážou vytáhnout kanóny na kopce kolem Dien Bien Phu a unijní sázka na to, že Čína nám vždycky dodá tolik fotovoltaických panelů, kolik budeme potřebovat (a že budou mít odpovídající kvalitu)? Nebo česká a německá vládní i bruselská víra v to, že elektřina prostě vždycky bude a víra v to, že vody z Amudarji a Syrdarji se dá odvést po libosti, protože jí bude stále dost? Nebo francouzské přesvědčení o tom, že počasí umožní letecké zásobování obleženého údolí v potřebné míře a zelená víra v to, že fotovoltaika a větrné elektrárny nebudou kvůli počasí delší čas mimo provoz… Pokračovat se dá dlouho.

Vůdcové EU si nepřipouští, že by Green Deal mohl selhat. Nepřipouští si to většina poslanců Evropského parlamentu (z těch českých především Luděk Niedermayer z TOP09, všichni Piráti a Stanislav Polčák ze STAN). A zcela evidentně si to nepřipouštějí ani premiéři, kteří zasedají v Evropské radě, jež má jediná reálnou možnost zarazit Evropskou komisi.

Takže nejen, že neexistují dopadové studie na zásadní aspekty prováděcích předpisů Green Dealu, čili na „balíček“ Fit for 55, ale neexistují ani žádné plány na to, co dělat, když se ukáže, že něco nefunguje. Nebo všechno. Protože takovou možnost si politici prostě nepřipouštějí.

Jenže, co se stane, když z jakéhokoli důvodu nebudou fotovoltaické panely z Číny? Teoreticky je stačí měnit po nějakých 20letech, ale praxe ukazuje, že je potřeba je měnit znatelně dřív. A odkud by pak přišly ty miliony nových panelů, potřebných k dosažení uhlíkových záměrů unie? Že se to nemůže stát? Proč ne? Jen proto, že si to někdo nedokáže připustit?

Co se stane, když se potvrdí to, před čím řada lidí z energetické praxe varuje, tedy že dodávky elektřiny z OZE prostě nestačí k provozu moderní a navíc čím dál víc elektrifikované společnosti?

Co se stane, až se potvrdí další obava, že nejsme schopni efektivně skladovat dostatek elektrické energie? Dosud existující možnosti jsou totiž extrémně drahé.

Co se stane, když bude elektřina tak drahá, že to naruší sociální smír? Dotace a sociální příspěvky problém nevyřeší, jen jej přesunou do kolonky „státní dluh“.

Co se stane, až i unijní vůdci budou nuceni uznat, že není v silách států v EU ovlivnit vývoj globálního klimatu a tím pádem je celý unijní šturm s přestavbou energetiky a celého života zbytečný?

Státy budou zadlužené, energetika rozvrácená, ekonomika přiškrcená, ceny energií vysoké či ještě vyšší, lidé naštvaní, zchudlí a dost možná už přímo zoufalí. A protože EU nemá žádný plán „B“, tak nejdřív ustaví komisi, která bude teprve vymýšlet, jak z toho ven. Kdovíkdy by přitom takovou komisi ustavila, protože pro Green Deal nemá žádná krizová kritéria. Závěrů té komise by se unie už nemusela dočkat…

První, kdo může ukázat, jak takový záložní plán vypadat, je Česko. Nám totiž právě klepe na dveře aktuální možnost odstavení uhelných zdrojů daleko dřív, než za ně budeme mít jakoukoli náhradu. Natož stabilní a řiditelnou, což občasné zdroje energie nemůžou nabídnout, ani když jich bude instalovaný desetinásobek. Plán „B“ také nemáme a na ministerstvu průmyslu teprve sedí komise, která „analyzuje“. Analyzuje to, před čím soudní lidé varovali již před lety. Což aby se ministerští analytici teď těch soudných lidí zeptali, kudy vede cesta?

Poskytl server iUhlí.cz