2.7.2022 | Svátek má Patricie


EVROPA: Postavíme se za spolehlivou energetiku?

4.2.2022

Škrcení energetiky a hospodářství ve jménu zelené politiky přináší zdražování tepla, plynu a elektřiny a zboží a ve svém důsledku významně podkopává ekonomiku států EU. Nesouhlas s tímto směřováním vyjadřuje nová petice.

Dnes a denně jsme mediálně masírováni údajnou nutností bojovat proti klimatickým změnám, podle environmentálních organizací, zelených politiků a Evropské komise omezením emisí oxidu uhličitého, a to nejlépe využíváním tzv. obnovitelných zdrojů energie, zejména slunečních a větrných elektráren. Těch zdrojů, které nám občas mohou vyrobit docela dost elektřiny, ale občas také nevyrábějí téměř nic, takže by se měly spíše nazývat „občasnymi zdroji energie“.

Přívlastek „zelená“ u politiky zaměřené na omezení emisí i koncentrací oxidu uhličitého by měl navozovat představu, že bojuje za rostliny, za planetu zelenější. Paradoxem je, že naše Země se v průběhu uplynulých desetiletí opravdu zelenější stala, což se ale lidé ve většině médií nedozví. Na větším nárůstu zelené hmoty a ozeleňování zemského povrchu se velmi významně podílí onen démonizovaný oxid uhličitý, a to zejména v suchých oblastech. Pokud bychom oxid uhličitý neoznačili za téměř výhradního hybatele změn klimatu (což navíc není zcela jisté, na těchto změnách se podílejí i jiné faktory), tak by nás jako znečištěnina nemusela vůbec zajímat, navíc většina rostlin by pravděpodobně „hlasovala“ spíše pro jeho vyšší koncentrace.

Samozřejmě můžeme přijmout myšlenku, že spalování fosilních paliv by bylo vhodné do budoucnosti rozumně omezovat, a to z více důvodů, než jsou jenom emise toho „proklatého“ sodovkového plynu. Mezi tyto důvody můžeme zařadit emise skutečných znečišťujících látek, vyčerpávání zásob, havárie při jejich těžbě a využívání apod. Zdůrazněme ale slovo rozumně, nejlépe jadernou energií. Tou rozumností je myšleno, to, že neohrozíme hektickým vypínáním zdrojů naši energetickou bezpečnost a konkurenceschopnost, tedy že udržíme ceny energie a mobility na přijatelné úrovni.

Jak se ukazuje na příkladu Francie a Německa, je v elektroenergetice opravdu možné spalování fosilních paliv výrazně omezit, pokud se ale příslušná země rozhodne pro dominantní podíl jaderné energetiky. „Jaderná“ Francie měla v roce 2020 na jednotku vyrobené elektrické energie šestkrát menší měrné emise než Německo, které se navíc rozhodlo provoz posledních jaderných elektráren letos ukončit. A to má Francie koncové ceny elektřiny znatelně nižší než Německo. Jak musel připustit dokonce i německý ministr hospodářství a klimatu Habeck ze Strany zelených, Německo svoje vlastní emisní cíle nesplní, aniž by na něho Gréta aspoň trochu zasyčela. Vypínané stabilní jaderné a uhelné zdroje chce nahradit těmi občasnými, které ovšem vyžadují obrovské investice, další zábory půdy a energetickou zálohu, nejlépe pomocí zemního plynu, čemuž zřejmě nejvíce tleskají v Moskvě. Rusku tato zelená politika směřující k větší energetické závislosti Evropské unie na vnějším světě musí náramně vyhovovat.

V mnoha zemích světa rozhodně neberou hypotetickou hrozbu klimatické změny příliš vážně, čemuž nasvědčuje skutečnost, že využívání uhlí se zvyšuje, v roce 2021 dosáhla rekordní úrovně a podle výhledů Mezinárodní energetické agentury příliš klesat nebude. V Číně stoupla spotřeba uhlí meziročně o 5 % a prezident Si Ťin-pching se dal slyšet, že Čína rozhodně nebude provádět opatření na tzv. ochranu klimatu na úkor energetické a potravinové bezpečnosti. Také Japonsko se nezbláznilo, nehodlá provádět ekonomickou sebevraždu a bude stavět 22 uhelných elektráren. Přitom Čína a Japonsko jsou země, kde povětrnostní extrémy, především monstrózní tajfuny, řádí v míře, jakou v Evropě neznáme, ale přesto se změn klimatu podle všeho nebojí. Také jsou si tamní lidé a politikové zřejmě vědomi toho, že nějaká dekarbonizace stejně výraznou změnu vývoje klimatu nezpůsobí, ale že nejlépe extrémům počasí či jiným záludnostem přírody čelí země co nejvíce ekonomicky vyspělé. Neboť hlavně z důvodu ekonomické a civilizační vyspělosti poklesl počet obětí povětrnostních extrémů za 100 let nejméně o 90 %, čili řádově. Podobný graf zahrnující vývoj počtu obětí všech přírodních katastrof najdeme zde.

Na stole je tedy otázka, zda budeme v Evropě a v České republice se souhlasem přijímat hektické plány na tzv. uhlíkovou neutralitu, která přináší především zdražování energetických komodit, zhoršování konkurenceschopnosti, chudnutí obyvatel, omezování mobility a v podstatě přechod k jakémusi úpadkovému zelenému socialismu či spíše skanzenu. Staneme se tím zranitelnějšími vůči extrémům počasí, ale na vývoji klimatu se to nijak nepodepíše; připomeňme, že naplnění tzv. Pařížské klimatické dohody sníží hypotetické globální oteplení v roce 2100 pouze o 0,05 °C. Protože ale máme stále ještě demokracii, můžeme svůj názor vyjádřit, např. podpisem pod peticí, pomocí které je možné proti této energetické a ekonomické destrukci bojovat, i když sama o sobě samozřejmě stačit nebude. Petici za energetickou bezpečnost České republiky můžete podepsat na těchto stránkách. Pokud by se zde podepsalo dostatek občanů, může to být i pro vládu signál, že nemalá část veřejnosti nebude onu zelenou politiku bezvýhradně vítat. A že volby budou (už) za čtyři roky.

Samozřejmě existuje i možnost, že podpisů bude minimum, že svojí apatií napovíme vládě a poslancům, že spěšná a nepromyšlená dekarbonizační politika zdražující energie, zboží a služby bez nějakého zjistitelného dopadu na klima může pokračovat bez vážnějšího občanského odporu nebo bude dokonce vítaná. Záleží je na nás. Bylo by ale smutné, kdybychom se probudili až po projevech destruktivních rozsáhlých výpadků elektřiny a tepla nebo v situaci, kdy už budeme jenom chudým bezmocným vazalem států, které té zelené ideologii nepodlehly. A které navíc rozhodně neslouží jako vzory demokracie a občanské svobody.

Autor je meteorolog

Převzato z blogu se svolením autora