To, co již definitivně dostalo mediální název „energetická krize“, má další vývoj. Zpočátku pozornost budily hlavně nedostatečně naplněné evropské zásobníky s plynem.

Postupně se ale nedostatek – zcela logicky, protože energetické suroviny jsou provázané – přelévá i na další trhy. Po plynu přišlo na řadu uhlí. Pochopitelně zásadní roli v tom hrál fakt, že uhlí bylo státní politikou v Evropě odsouváno coby nečisté co nejvíc do pozadí, takže když přišlo pokoronové vzedmutí poptávky zejména z řad těžkého průmyslu, nebylo už dost aktivních těžařů, kteří by ještě nebyli zelenou politikou donuceni zavřít.

Následující v pořadí byly ceny elektrické energie. V jejich případě se k celkovému převisu poptávky nad nabídkou přidala ještě divoká karta v podobě emisních povolenek. Emisní povolenky jsou ve své podstatě bizárem: Evropané se velmi podivují drahým cenám elektřiny a pohoršují se nad nimi, když sami, vědomě, dobrovolně a cíleně si zavedli emisní povolenky, jejichž účelem bylo elektrickou energii zdražit.

I došlo k tomu, že i v důsledku emisních povolenek, odstávky uhelných elektráren, protože jsou fujky fujky, odstávky jádra, protože je také fujky fujky, a instalace drahých „eko“ elektráren, které ovšem moc nefachají, protože vítr kontrarevolučně odmítá foukat a spanilý boj s CO2 bojkotuje, cena elektřiny na německé burze, která je klíčová i pro nás, roste. Roste tak festovně, že cena, kterou poskytovatel nabídne průmyslovému podniku ráno, už odpoledne neplatí a nabídka je zrušena. Roste tak svižně, že tuzemský poskytovatel energie Bohemian Energy právě zbankrotoval.

Po plynu, uhlí a elektrické energii přichází na řadu ropa. Logicky. Všechny energie jsou do jisté míry vzájemné substituty. Poptávka po ropě už překročila stav před vypuknutím pandemie.

Paradoxně v případě ropy je tento problém asi „nejjednodušeji“ řešitelný ze všech zmíněných energií. Producenti ropy reprezentovaní ropným kartelem OPEC mají totiž velký manévrovací prostor při těžbě. Pouhou dohodou se mohou rozhodnout těžbu snížit i zvýšit. To nejde třeba u produkce uhlí, kde producentů je skutečně fyzicky málo, neb byli moudrým státem a ještě moudřejší evropskou anti-CO2 politikou zrušeni, takže kapacity přes noc nerozšíří. Navíc čím bude po ropě vyšší poptávka a čím by byla hypoteticky vyšší její cena, tím víc se vyplatí otevírat nové těžby frakováním z břidlic v USA. Tedy – snad. Respektive platilo to ještě nedávno. Dneska by se otevírání nových vrtů taky vyplatilo, ale v Bílém domě se mezitím zabydlel Joe Biden a liberálně levicově zelená politika, která proti frakování brojí.

No - a kde je spousta peněz, nota bene natištěných bez jakéhokoliv krytí, a kde není dostatek energií, které za ty vytištěné peníze lze koupit, tam musí dojít k jejich zdražení. A kde dochází ke zdražení energií, tam musí dojít ke zdražení – všeho.

Zdá se vám podivné, že právě Evropa, které nad svou energií tak „přemýšlí“, která energií tak šetří, až zakázala klasické žárovky, najednou energii nemá, zato má inflaci jak z praku? Rozpory v ekonomii neexistují. Pokud se vám to zdá podivné, vycházíte zjevně z chybných předpokladů. Patrně vycházíte z předpokladu, že „udržitelná“ energetické politika je zelená, ekologická, zvládnutelná a udržitelná. Přijměte jako fakt, že „udržitelná“ evropská zelená politika je synonymem pro neudržitelnost životní úrovně, neudržitelnost konkurenceschopnosti, neudržitelnost cen, neudržitelnost blahobytu.

Nebudu pomáhat vzbuzovat zeleným levicovým progresivistům zdání racionality tím, že s nimi budu polemizovat o naivitě jejich svatého tažení proti CO2 či o kontraproduktivitě jejich fyzikálně nereálných energetických požadavků. Realita mluví sama za sebe. Desetitisíce lidí si teď musí hledat nového dodavatele energie, protože ten jejich zelenost neustál a zbankrotoval. Desetitisíce lidí budou muset sáhnout hlouběji do kapsy – a ještě víc roztočit inflační spirálu. To jsou fakta. A proti nim stojí víra, že se semkneme a tím vyrobíme zelené perpetuum mobile čisté energie z ničeho.