Mocné USA se bojí, že by nezvládly válku na dvou frontách. EU bojuje rovnou na třech. A sází přitom na dovoz.

EU bojuje na třech frontách. Všude prohrává. Dovedla členské státy na práh neřešitelné energetické krize. Také k tomu, že jejich zbrojní průmysl není schopen zásobovat vlastní armády, ani Ukrajinu. A nedokáže ovlivnit ani klima, kvůli kterému to EU všechno začala.

V EU jsou jen tři fabriky, které vyrábějí nitrocelulózu, jež je nezbytná pro výrobu munice (zde). Tedy pro zajištění vojenských potřeb 27 států v EU, Velké Británie a Ukrajiny, která již dva roky bojuje o přežití. A bez podpory států v EU nepřežije. Nebavme se o gaunerech, kteří rozkrádají pomoc. Takoví lidé jsou v každém národě. Bavme se o tom, že Evropská unie slíbila, že do jara dodá napadenému státu milion dělostřeleckých granátů. Už od podzimu je jasné, že tenhle slib nesplní (zde). Shání ji proto třeba v Pákistánu. I proto může, možná už za půl roku, stát ruská bota na slovenské hranici.

Bez servítků, státy v Evropské unii v takovém případě nemají, jak Rusa odstrašit od toho, aby nepokračoval dál, za Karpaty. Evropané bez USA nemají sílu na to, aby Rusy zastavili a už vůbec, aby je vrátili za mezinárodně garantované hranice Rusko/Ukrajina. Tedy pokud bleskově nezmění přístup. A to i v oblasti energetiky.

V prostoru EU se měsíčně vyrábí asi dva nové tanky Leopard. Pár se jich také měsíčně modernizuje. Ruský agresor však údajně vyrobí zhruba 500 nových tanků ročně (zde). Většina údajů o dodávkách zásadních zbraní pro Ukrajinu jsou spojené s USA. Naopak Německo je v dodávkách, byť slíbených, velmi zdrženlivé. Proč? Hraje snad roli historická vazba na východní despotistán, se kterým se nejsilnější evropská ekonomika před druhou světovou válkou dohodla na rozdělení Polska? Snad ne. Obranyschopnosti evropské sedmadvacítky to však nic nepřidává. Údaje o výrobě tanků jsou toho jednoznačným dokladem. Nové se totiž, uvedeným tempem, vyrábějí jen a pouze v Německu. Nikde jinde.

Evropští členové NATO horečně objednávají letouny F-35, které na jejich letištích přistanou za 10 a více let. Současně není vůbec jisté, zda bude možné přistávací dráhy těch letišť vůbec osvětlit. EU totiž nutí členské státy k tomu, aby své uhelné elektrárny vypnuly co nejdřív. Skrze ceny emisních povolenek se jí to může podařit už příští rok. Z čeho pak budeme mít elektřinu, to nikdo neví.

Evropské banky odmítají otevírat účty nejen firmám, které mají něco společného s fosilními palivy, ale i zbrojovkám. A odmítají jim také financování. Odmítají provést platby. Kvůli ESG. Což je zkratka označující ideologii „udržitelného investování“ (zde). (Ve 23 státech USA je ESG mimo zákon (zde). V EU však hraje stále prim.)

Jenže, bez toho, aby zbrojní továrny mohly o stovky procent zvednout výrobu, nebude dost munice nejen pro Ukrajinu, ale ani pro armády členských států (zde). Nikdo neví, co bankéři žijící v zajetí „udržitelného investování“ ESG, považují za rozumné. Výroba munice to zjevně není. Stejně, jako to evidentně není zajištění spolehlivých a cenově dostupných dodávek elektřiny.

Výsledkem je to, že Ukrajincům, kteří stojí na frontě, chybí dělostřelecké granáty proti útočícím ruským hordám. I proto musí ustupovat. Čili ustupují v důsledku unijní ideologie a regulace. Regulace, která nedává smysl ekonomicky, politicky, ale ani klimaticky. Protože dekarbonizaci a ESG se průmysl států v EU dostává na stejnou kolej, jako zbrojní výroba. Což je kolej má označení slepá.

Žádný evropský stát ve 21. století nemůže fungovat bez elektřiny. A nemůže se bránit bez munice. Tu, kterou státy NATO poslaly bránící se Ukrajině, dosud nenahradily. A dokud banky budou házet zbrojařům klacky pod nohy, tak ji ani nenahradí. K tomu banky a EU systematicky pracují na tom, aby se odstavily co nejdřív uhelné a pak i plynové zdroje. (Zelená fronta by ovšem nejraději viděla i zbourané jaderné elektrárny.) Ale nejde jen o energetiku. Třeba ocel se má nejpozději do roku 2050 vyrábět v elektrických pecích, místo současných koksových. Jenže ty elektrické potřebují k provozu tolik elektřiny, že by to byl problém i nyní. Natož v době, kdy má být elektřina především ze slunce a větru (a možná také z jádra). Vždyť údajně jen kdysi zvažované převedení košických železáren na elektřinu by spotřebovalo asi třetinu současné slovenské produkce. Jakým tempem se tak asi budou vyrábět tanky z oceli z pecí, poháněných elektřinou z občasných zdrojů (OZE)? Kdo má takové požadavky, vůbec nechápe, jak svět funguje.

Nemluvě o tom, že v evropské sedmadvacítce se vyrábí jen asi jedno procento světové fotovoltaiky. Takže se jí naprostá většina dováží z Asie, z valné většiny z Číny. U větrných elektráren je patrné, že vývoj směřuje podobným směrem. Oboje má být za pár let páteří energetiky států v unii. Přitom Čína je vůči Evropanům značně asertivní, tedy nepříliš přátelská. O tom, že více či méně podporuje Rusko, asi nemá smysl pochybovat.

A v posledku, žádný stát v Evropě, ani všechny státy v EU dohromady, nemají nejmenší šanci ovlivnit vývoj klimatu. Protože již nyní produkují tak málo oxidu uhličitého, že i když produkci srazí na nulu, globálně se to neprojeví. Čili to vše, co se děje kvůli „klimatu“ nemá žádný praktický smysl. Pokud tedy tím smyslem není rozvrat ekonomiky valné většiny států v EU a porážka Ukrajiny.

Jestli mají být státy v EU ekonomicky silné, aby mohla být ekonomicky silná i celá EU, je k tomu nezbytně nutný dostatek levné energií ve dne v noci. A k odrazení choutek imperiálních sousedů, státy v Evropě potřebují mít silné armády, aby dohromady tvořily hrozivou sílu. Teprve pak může přijít na řadu nějaké globální klima. (Na normální ekologii samozřejmě prostor máme.)

Poučení z historie je jasné. Aby stát mohl být svobodný, musí mít dost energie, dost potravin a také se musí umět ubránit. Což nejde bez ochoty a odhodlání lidí, kteří v něm žijí. Současná EU dělá, co může, aby tomu tak nebylo. Dokud se to nezmění, bude EU nemocnou ženou Evropy (zde).

Za což zaplatíme všichni.

Poskytl server iUhlí