Donald Trump jede až do konce volebního období svou agendu „na plné kecky“, a tak zahajuje aukce licencí na těžbu ropy na Aljašce přímo v centru národního parku. Pod heslem národní energetické soběstačnosti.

Samozřejmě je kolem toho mnoho protestů a šarvátek. V nich zaniká podstatná skutečnost. Mezi energetickými firmami je zájem vypravit se do mrazů a plískanic menší než malý. Komentátoři světových agentur použili povětšinou obrat „vlažný zájem“, ale ve skutečnosti jde o prakticky „úplný nezájem“.

Samozřejmě může být ovlivněn i tím, že za pár týdnů Joe Biden tyto licence zase zruší a udělá to v podstatě ihned, jak vstoupí do Oválné pracovny. To je pravděpodobné na více než 99 procent. Ale to neznamená, že ten, kdo licence vydraží, něco riskuje. I kdyby platba proběhla před inaugurací nového prezidenta, což nehrozí, majitelé licencí by dostali zaplacené peníze stejně zpět. A možná by i něco málo navíc mohli vyhádat.

Pravá příčina je jinde. Spojené státy nyní těží asi půl milionu barelů ropy za den. Mohly by těžit zřejmě něco mezi 700 a 800 miliony barelů. Ale nemalá část vrtů stojí, protože poptávka je nízká. K dispozici jsou další zmapovaná naleziště, která by mohla dávat možná až 200 milionů barelů ropy za den – a jde o naleziště podstatně jednodušší a méně dramatická, než jaká nabízí trochu extrémní Aljaška. Ale nikdo neotevírá další vrty a investice do průzkumu se nedělají prakticky vůbec.

Není to potřeba.

Ať si o tom kdo myslí, co chce, tak zelená energetika postupně, ale nezadržitelně vítězí. Jestliže v minulých desetiletích byly obnovitelné zdroje povětšinou na steroidech, protože bez dotací elektřinu ze slunce a větru nešlo konkurenceschopným způsobem vyrábět, v posledních několika letech se díky technologickým změnám a rychlému snižování cen vývoj obrátil.

Donald Trump udělal v ekonomické oblasti řadu velmi zajímavých kroků a jeho pokusy prosadit volný obchod a omezení dotací (i když podivnými zbraněmi obchodních válek) byly naprosto jistě kroky správným směrem. Ale v ekonomice a ve významu průmyslu pro národní hospodářství byl jeho konzervatismus přece jenom asi až moc konzervativní.

Přes všechnu Trumpovu snahu vrátit Pensylvanii její ocelové srdce platí, že větší kroky v obnovení industrializace Spojených států se odehrály za prezidenta Obamy, kdy ropy byl ještě nedostatek a masivní rozšíření těžby z břidlic doslova nakoplo některé obory energetiky a průmyslu. V té době se také některé produkce vrátily zpět do země. Trumpova administrativa ale prožila většinu svého období v době, kdy tento impuls již vyprchal a kdy se energetická situace ve vyspělých zemích obrátila. Kdokoliv se mohl stavět na hlavu a odrážet ušima, dokonce i americký prezident, ale obrátit „kolo dějin“, když už se jednou rozjede, v podstatě nejde.

Trumpovo rozhodnutí zahájit aukce ropných polí na Aljašce je politické gesto a z ekonomického hlediska má nulový potenciál. I kdyby ve stopách tohoto prezidenta kráčel někdo připravený pokračovat v uhlíkové energetice, stejně by nikdo na Aljašce těžit nechtěl. Pravděpodobnost vývoje cen ropy tím směrem, že by se taková těžba vyplatila, je prakticky nulová.

Zemím OPEC se podařilo dostat světové ceny nad 45 dolarů za barel, a to díky masivnímu omezení těžby. Podle některých odhadů by bylo možné při otočení všech světových kohoutů naplno těžit o zhruba padesát procent více ropy, než by byla spotřeba. Potenciální nadprodukce je extrémní. Ceny by však rázem poklesly pod dvacet dolarů, tedy pod náklady většiny vrtů. Jinými slovy – ropná energetika je v pasti. Místo život ohrožujícího nedostatku ropy jsme v situaci ropný průmysl ohrožujícího přebytku.

Gesto s těžebními licencemi na aljašskou ropu je opravdu jen a pouze gesto odcházejícího prezidenta i odcházející podoby energetiky.